II.ÚS 1350/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1350/23 ze dne 8. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky OPATHERM a.s., sídlem Horní náměstí 283/58, Opava, právně zastoupené JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem, sídlem Pacovská 2104/1, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2023 č. j. 8 As 247/2021-74, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2021 č. j. 31 A 199/2019-114, rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 26. 11. 2019 č. j. 05650-23/2017-ERU, výrokům č. III., IV. a V., a rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 21. 3. 2019 č. j. 05650-18/2017-ERU, výrokům č. II., III., IV. a V., spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavnímu soudu byl dne 19. 5. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu a jemu předcházejících rozhodnutí, prvostupňový správní orgán (Energetický regulační úřad, dále též jen "ERÚ") rozhodnutím ze dne 12. 10. 2017 č. j. 05650-8/2017-ERU shledal stěžovatelku vinnou ze spáchání dvou správních deliktů podle § 16 odst. 1 písm. d) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o cenách"). Shledal, že neoprávněně sjednala a požadovala předběžnou cenu teplené energie za rok 2014 a dále že zahrnula do výpočtu výsledné ceny tepelné energie za rok 2014 výdaje na reklamu u Slezského fotbalového clubu Opava, a. s., a výdaje na penzijní připojištění zaměstnanců a že prováděla nedostatečný výpočet ceny pro různé úrovně předání. Rada "ERÚ" uvedené rozhodnutí k rozkladu stěžovatelky rozhodnutím ze dne 24. 7. 2018 č. j. 05650-13/2017-ERU zrušila a věc vrátila "ERÚ" k novému projednání. Uvedla, že jeho závěry o ekonomické neoprávněnosti výdajů na reklamu byly nedostatečné. "ERÚ" se měl blíže zabývat tím, zda vynaložená výše výdajů odpovídala míře přínosu a podpory podnikatelské činnosti stěžovatelky. "ERÚ" rozhodnutím ze dne 21. 3. 2019 č. j. 05650-18/2017-ERU opětovně shledal stěžovatelku vinnou ze spáchání dvou správních deliktů. K výdajům na reklamu uvedl, že závazný názor Rady byl překonán rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2018 č. j. 6 As 4/2018-73 ve věci Jablonecká energetická a.s. Z tohoto rozsudku plyne, že veškeré výdaje na reklamu představují výdaje na reprezentaci, které nelze v ceně tepelné energie uplatnit. V ústavní stížnosti napadeným rozhodnutím Rada "ERÚ" prvostupňové rozhodnutí částečně zrušila a řízení zastavila (ohledně předběžné ceny teplené energie a výsledné ceny tepelné energie v rozsahu výdajů na penzijní připojištění zaměstnanců), částečně změnila a částečně zamítla rozklad stěžovatelky a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. V otázce výdajů na reklamu a nedostatečnosti výpočtu ceny pro různé úrovně předání se s prvostupňovým rozhodnutím ztotožnila. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud se neztotožnil s žalobní námitkou spočívající v tom, že přes žádost stěžovatelky "ERÚ" nenařídil ústní jednání. Konání ústního jednání totiž nebylo nezbytné k uplatnění jejích práv. Soud se neztotožnil ani s tím, že bylo narušeno legitimní očekávání stěžovatelky retrospektivním uplatněním rozsudku ve věci Jablonecká energetická a.s. Tento rozsudek nepředstavoval judikaturní odklon v otázce uplatnění výdajů na reklamu. Již rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2018 č. j. 1 As 432/2017-44 ve věci Královéhradecká provozní, a. s., zdůraznil rozdíl mezi reklamou sloužící výhradně ke zvýšení spotřeby dané komodity u stávajících odběratelů a reklamou či propagací, kterou podnikatel prezentuje sebe samotného. Pouze první skupina výdajů představuje uznatelné výdaje. Soud se neztotožnil ani s argumentací stěžovatelky o chybějící materiální stránce deliktu spočívajícího v tom, že postupovala nesprávně při výpočtu ceny pro různé úrovně předání. Chybný postup při výpočtu ceny již sám o sobě ohrožuje zájem chráněný zákonem o cenách, neboť neumožňuje odběratelům reálnou kontrolu dodržování postupů pro usměrňování ceny. Argumentuje-li stěžovatelka tím, že své jednání do budoucna přizpůsobila závěrům "ERÚ", jde jistě o okolnost, kterou lze zohlednit při zvažování výše sankce. Nejedná se však o skutečnost, která by stěžovatelku zbavovala odpovědnosti za správní delikt (zákon o cenách neupravuje institut účinné lítosti jakožto okolnosti vylučující "trestnost"). 3. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost s odkazem na důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek i rozhodnutí správních orgánů a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl. 4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že pokud "ERÚ" opřel své prvoinstanční rozhodnutí o rozsudek v kauze Jablonecká energetická, a. s., a pokud následné rozkladové rozhodnutí "ERÚ" se s tímto odkazem ztotožnilo a dále poukázalo na podporu tohoto ztotožnění na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2017 č. j. 31 Af 52/2015-92 a navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2018 č. j. 1 As 432/2017-44, došlo tím k porušení zásady legitimního očekávání a dále k porušení souvisejících principů oprávněné důvěry v právo a právní jistoty; pokud Nejvyšší správní soud a potažmo předtím Krajský soud v Brně v soudním řízení správním nepřihlédly k těmto skutečnostem a nezajistily stěžovatelce svými rozhodnutími nápravu těchto porušení, porušily tím současně její právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces. Nejvyšší správní soud při svém rozhodování o žalobní námitce stěžovatelky stran porušení legitimního očekávání nezohlednil skutečnost, že samotné řízení před "ERÚ", z něhož následně vzešlo prvoinstanční rozhodnutí a posléze rozkladové rozhodnutí, bylo zahájeno již dne 22. 5. 2017, a přesto na toto dříve zahájené řízení a závěry v něm učiněné aplikoval až později vydaný rozsudek v kauze Jablonecká energetická a.s., o jehož výkladové stanovisko se opřel. Stěžovatelka stran principu legitimního očekávání cituje z několika nálezů Ústavního soudu. 6. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a tento návrh poměrně podrobně odůvodnila. Ústavní soud tedy s odkazem na § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu tomuto návrhu vyhověl a usnesením ze dne 7. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 1350/23 odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, neboť shledal, že to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, by znamenal pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnos