II.ÚS 1354/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1354/22 ze dne 16. 6. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti F. M., zastoupeného Ivem Kráčmarem, advokátem, sídlem Táboritů 237/1, 779 00 Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 77/2022-3140 ze dne 15. 2. 2022, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 36/2021-2977 ze dne 5. 8. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 1 T 11/2017-2868 ze dne 30. 3. 2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu. Tohoto trestného činu se měl dopustit tím, že jako jednatel obchodní společnosti X podal za tuto společnost u Energetického regulačního úřadu (dále též "ERÚ") žádost o udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích pro právnické osoby, k níž jako přílohy postupně předložil v rozsudku blíže specifikované dokumenty vztahující se k výstavbě fotovoltaické elektrárny (dále též "FVE") v obci B., a to s vědomím, že elektrárna není dokončena a je teprve ve výstavbě, pročež uvedené dokumenty osvědčují nepravdivé a reálnému postupu výstavby FVE neodpovídající skutečnosti. Na základě tohoto jednání pak ERÚ vydal pro společnost X rozhodnutí o udělení licence, čímž jmenované společnosti neoprávněně vznikl nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 ve výši 12 150 Kč za vyrobenou 1 MWh po dobu 20 let. Tím se společnost X měla obohatit celkem minimálně o 350 186 769 Kč, a to v porovnání s výkupní cenou pro výrobu elektřiny z týchž zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 ve výši 5 500 Kč za vyrobenou 1 MWh po dobu 20 let. Způsob a bližší okolnosti spáchání trestného činu stěžovatelem jsou rozvedeny ve skutkové větě výroku o vině daného rozsudku krajského soudu. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Vedle něj mu byl uložen peněžitý trest v celkové výměře 2 000 000 Kč. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní společnosti v trvání deseti let. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byli poškození - obchodní společnost OTE a.s. a Česká republika (Ministerstvo průmyslu a obchodu) - odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných. K odvolání stěžovatele i spoluobviněných Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Ve věci sám znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu. Za toto jednání, zachycené ve skutkové větě výroku o vině s dílčími odlišnostmi ve srovnání s prvostupňovým rozhodnutím, byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Ve shodě s krajským soudem uložil odvolací soud stěžovateli peněžitý trest v celkové výměře 2 000 000 Kč. Vedle toho mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní společnosti v trvání pěti let. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ostatních spoluobviněných, zamítnuta odvolání poškozených a rozhodnuto o náhradě škody podle § 229 odst. 1 trestního řádu. Následné dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí nalézacího soudu, extrémní nesoulad mezi právními a skutkovými závěry, nesprávnou aplikaci norem trestního i civilního práva, jakož i vadný postup odvolacího soudu při projednávání odvolání. Dále stěžovatel namítl, že soudy nerespektovaly presumpci neviny, když jejich rozhodnutí naopak vycházejí z presumpce viny. Soudy dle jeho přesvědčení svévolně překroutily význam a výklad provedených důkazů, k jejichž hodnocení přistupovaly zcela formálně. V neposlední řadě stěžovatel vyzdvihl, že to byl stát, jenž nedostatečně a nejednoznačně informoval investory, stavební firmy, revizní techniky a další osoby podílející se na výstavbě a zprovoznění FVE, co je potřeba k řádnému uvedení elektrárny do provozu splnit a jakým způsobem přitom postupovat. Stěžovatel v té spojitosti zdůraznil, že nejednoznačné legislativní podmínky i další nedostatky panující ke konci roku 2010 v předmětné oblasti mu jsou zpětně kladeny k tíži, což vnímá jako narušení důvěry v právní stát. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k následujícím závěrům. Vzhledem k tomu, že odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně byl v celém rozsahu zrušen a nahrazen napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, rozhodnutí soudu prvního stupně jako takové již neexistuje. Domáhá-li se stěžovatel přesto jeho zrušení v petitu své ústavní stížnosti, nezbývá než v této části ústavní stížnost odmítnout, jelikož jednou odklizené rozhodnutí orgánu veřejné moci nelze zrušit napodruhé. Ústavní soud dále pokládá za nezbytné podotknout, že nepřehlédl výhradu stěžovatele, že zatímco odvolací soud zprostil obžaloby zpracovatele kolaudačního souhlasu, klade stěžovateli k tíži jeho předložení v řízení o udělení licence. Vrchní soud vskutku při formulaci skutkové věty výroku o vině uvedl, že certifikát, jenž byl nezbytným předpokladem pro vydání kolaudačního souhlasu, obžaloby zproštěný D. K. vypracoval a podepsal s tím, že FVE není dokončena a je teprve ve výstavbě a že tímto dokladem osvědčil nepravdivé skutečnosti o stavu její výstavby a zároveň tak učinil při vědomí, že certifikát bude použit před orgánem státní správy jako podklad ve věci vydání rozhodnutí o udělení licence k výrobě elektřiny z fotovoltaických zdrojů. Dospěl-li tedy vrchní soud k závěru, že v jednání obžalovaného D. K. nebylo shledáno nic, v čem by bylo možno spatřovat úmysl uvést jakýkoli subjekt v omyl (srov. bod 46 rozsudku odvolacího soudu), lze zřejmě jen stěží klást stěžovateli k tíži skutečnost, že předložením právě i kolaudačního souhlasu (vydaného na podkladě uvedeného certifikátu) měl stěžovatel v řízení o udělení licence uvést v omyl ERÚ. Nic na tom nemění ani postřeh vrchního soudu, že stěžovatel si musel být vědom, že předložený kolaudační souhlas doplňuje v licenčním spise celkový dojem, že FVE je k datu vydání kolaudačního souhlasu dokončena, žádné práce na ní neprobíhají a je plně schopna dodávat elektrickou energii (viz bod 47 téhož rozsudku). Jakkoli se to může ve světle ostatních důkazů jevit pravděpodobným, nejde o závěr, který lze bez dalšího kategoricky vyslovit. Potud lze námitku stěžovatele pokládat za důvodnou. Ústavní soud ji však v řízení o ústavní stížnosti vyslyšet nemohl. Stěžovatel ji totiž neuplatnil v dovolání, takže Nejvyšší soud, jsa vázán rozsahem a důvody uplatněnými dovoláním, nedostal příležitost tento nedostatek napravit. V tomto směru je třeba uzavřít, že stěžovatel nevyužil procesní prostor, který se mu v dovolacím řízení naskytl k ochraně jeho práv, pročež je jeho nynější námitka v řízení o ústavní stížnosti nepřípustná, a to pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně základního práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ostatní výhrady stěžovatele jsou způsobilé přezkumu v řízení o ústavní stížnosti, Ústavní soud je však opodstatněnými neshledal. Ústavní soud předesílá, že s většinou argumentů týkajících se právního posouzení věci v rovině podústavního práva (zejm. otázka uvedení ERÚ v omyl doložením nepravdivých podkladů v licenčním řízení, význam licenčního řízení a příčinná souvislost mezi doložením nepravdivých podkladů pro zisk licence a majetkovým prospěchem z nesnížených výkupních cen, náležitosti a význam revizní zprávy, otázka urč