II.ÚS 1356/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1356/25 ze dne 11. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky M. O., zastoupené JUDr. Hanou Kordovou Marvanovou, advokátkou, sídlem Holšická 1458, Praha 21 - Újezd nad Lesy, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. února 2025 č. j. 15 Co 221/2024-208 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 24. září 2024 č. j. 21 Nc 26043/2023-150, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a A. G. a nezletilého A. G., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") výrokem I. v záhlaví specifikovaného rozsudku svěřil nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") do péče prvního vedlejšího účastníka (dále jen "otec"). Dále bylo stanoveno, že stěžovatelka (dále též "matka") je oprávněna stýkat se nezletilým každý sudý kalendářní týden od pátku 16:00 hodin do neděle 16:00 hodin a každý lichý kalendářní týden ve středu od 15:00 hodin do 18:00 hodin (výrok III.). Výroky II. a IV. byla upravena výše výživného a náhrada nákladů řízení. 3. Okresní soud rozhodl o svěření nezletilého do výlučné péče otce a současně nevyhověl návrhu matky na střídavou péči mezi rodiči s ohledem na nejlepší zájem dítěte. Za hlavní důvody tohoto rozhodnutí považoval mimo jiné nízký věk dítěte a stabilitu a předvídatelnost prostředí, ve kterém vyrůstá. Zdůraznil, že dítě v tak nízkém věku potřebuje soustavnou péči jedné osoby či jednoho prostředí, aby se mohlo cítit bezpečně a vytvářet si pevné vazby. Akcentoval rovněž velkou vzdálenost mezi bydlišti rodičů, která by vedla k častému cestování nezletilého, což by pro něj bylo náročné z hlediska fyzického i psychického. Dále konstatoval, že komunikace mezi rodiči je nefunkční a problematická a že vztahy mezi nimi jsou natolik narušené, že realizace střídavé péče by vedla jen k dalším konfliktům a mohla by poškodit zájmy nezletilého. Poukázal na to, že matka se rozhodla dobrovolně opustit společnou domácnost a dítě ponechala u otce. Otec, který má stálé zaměstnání, se o dítě stará, poskytuje mu stabilní a bezpečné zázemí a plní své rodičovské povinnosti bez problémů, naproti tomu matka často měnila místo svého bydliště a také od počátku nedostatečně spolupracovala s orgánem sociálně právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD"), což podle soudu signalizuje, že není plně připravena efektivně se podílet na řešení situace týkající se nezletilého. 4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. jej změnil tak, že stěžovatelka je oprávněna stýkat se s nezletilým každý sudý kalendářní týden od středy 15:00 hodin do neděle 17:00 hodin. Současně byl upraven styk v období prázdnin (výrok II.). Ohledně výroků týkajících se výživného a nákladů řízení krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok III.). II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti shrnuje odůvodnění rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu a namítá, že zamítnutí střídavé péče u nezletilého je v rozporu s jeho zájmem, aby byl v péči obou rodičů. Rozhodující soudy podle jejího mínění vycházely z jednostranných tvrzení otce. Uvádí, že po odstěhování od otce nezletilého v listopadu 2023 bydlela se svým synem A. u svého partnera v B., poté se přestěhovala poblíž svých rodičů (v jejich rodinném domě na adrese P. má společně se synem A. trvalý pobyt) a následně si pronajala byt ve V. Opatrovník město H. si nijak neověřil, že nezletilý má u ní vhodné zázemí, neboť komunikuje pouze s otcem nezletilého. Tvrdí, že komunikaci mezi ní a otcem vyhrocuje otec, který vůči ní podává stále nové návrhy k soudu. Z napadených rozsudků podle ní nevyplývá nic, co by svědčilo o tom, že by nebyla výchovně kompetentní a že by v její péči o nezletilého byly jakékoli problémy. Naopak jako matka plní své rodičovské povinnosti bez problémů a poskytuje nezletilému vše potřebné pro jeho zdravý fyzický a psychický vývoj. Přesto krajský soud tvrdí, že podmínky na její straně jsou významně limitovány její nedostatečnou spoluprací s OSPOD a nedostatkem stálého zázemí, což však nebylo podle ní v řízení nijak prokázáno. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se střídavé péče. Zdůrazňuje, že o nezletilého od jeho narození téměř výhradně pečovala sama, má s ním silnou citovou vazbu, udržuje s ním pravidelný kontakt, a jen proto, že se rozpadl její vztah s otcem nezletilého, musela opustit společnou domácnost, přičemž otec jí nyní znemožňuje péči o nezletilého. Je přesvědčena, že neexistují žádné důvody pro nesvěření nezletilého do střídavé péče. Napadená rozhodnutí považuje za nepochopitelná, nepřezkoumatelná a nemající oporu v provedeném dokazování. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, s výjimkou návrhu na zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku okresního soudu v částech, které byly změněny či zrušeny shora označeným rozsudkem krajského soudu (tj. výroky II., III. a IV. rozsudku okresního soudu). Z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené (změněné) rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že v rodinněprávních věcech zasahuje pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako