II.ÚS 1360/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1360/24 ze dne 10. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Rotreklem, advokátem, sídlem Milady Horákové 329/26, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2024 č. j. 6 Tdo 1204/2023-1445, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2023 č. j. 3 To 59/2023-1353 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 20. ledna 2023 č. j. 19 T 178/2021-1309, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Hodoníně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel (vedle spoluobviněných T. Š. a obchodní společnosti A) uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (ve zkratce) dopustil společně s obviněným T. Š. tím, že po předchozí domluvě odcizili ve dnech 4. 10. 2017 a 5. 10. 2017 úrodu hroznů vinné révy o hmotnosti nejméně 45 400 kg, předstírajíce, že sklizeň hroznů nařídil P. J. coby jednatel obchodní společnosti B, přestože sklizeň organizovali a provedli sami, kdy stěžovatel zajistil u jednatele obchodní společnosti C, střežení vinice s úkolem zabránit ve sklizni obchodní společnosti D (dále jen "poškozená"), která na vinici pěstovala vinnou révu na základě nájemních vztahů s Z. K. a se společností B, a následně také osobně kontroloval průběh střežení vinice a neoprávněné sklizně na vinici. Za to byl odsouzen podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře dvou a půl let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále mu byl za použití § 67 odst. 1 trestního zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře sto denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 1 000 Kč, celkem tedy 100 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené náhradu škody ve výši 1 157 700 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla Z. K. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Odvolání stěžovatele (a dalších spoluobviněných) proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora označeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl. 4. Dovolání stěžovatele (a dalších spoluobviněných) proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že rozhodující soudy nehodnotily všechny provedené důkazy postupem podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž poukazuje na to, že ve věci je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a že obecné soudy nerespektovaly pravidlo in dubio pro reo, neboť provedeným dokazováním nebylo dosaženo jistoty o tom, že věděl a chtěl jednat protiprávně. Tvrdí, že skutečně zajistil střežení předmětné vinice a byl na místě v době sklizně, jak bylo v hlavním líčení prokázáno, avšak že byl na místě z pověření vlastníka daných pozemků, tj. obchodní společnosti B. Je přesvědčen, že soudy se nevypořádaly s tím, zda v době sklizně věděl či mohl vědět, že jedinou oprávněnou ze sklizně hroznů je poškozená. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí. 9. Brojí-li stěžovatel v ústavní stížnosti proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, k tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal. 10. Okresní soud i krajský soud dospěly na základě zjištěného skutkového stavu věci ke shodnému závěru, že jedinou společností, která byla v říjnu roku 2017 oprávněna hospodařit na předmětných pozemcích, byla poškozená, o čemž všichni obvinění včetně stěžovatele dobře věděli. V průběhu řízení by