II.ÚS 1361/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1361/24 ze dne 15. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Františka Kubínka, zastoupeného Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem se sídlem Opletalova 1418/23, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. dubna 2024 č. j. 10 As 345/2022-47, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2022 č. j. 10 A 102/2021-53, rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 2. září 2021 č. j. MZE-42089/2021-11181, výroku II. rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 25. května 2021 sp. zn. 15ZK3583/2021-18134, č. j. MZE-32433/2021-18134 a návrhu na zrušení části § 29c odst. 2 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 14. 5. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí orgánů státní moci. Své podání spojil stěžovatel s návrhem na zrušení části právního předpisu, a to § 29c odst. 2 zákona č. 246/1992 Sb., a to ve slovech "v rámci podnikatelské činnosti". 2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o ÚS. II. 3. Stěžovatel choval lišky obecné a polární, a to za účelem získání jejich kožešin. V roce 2014 ukončil podnikatelskou činnost a byl na vlastní žádost vyřazen z evidence zemědělských podnikatelů. V chovu lišek však pokračoval a ukončil jej až 31. 1. 2019. Následně požádal o kompenzační příspěvek ve výši 549 000 Kč. Žalovaný (Ministerstvo zemědělství) tuto žádost rozhodnutím ze dne 25. 5. 2021 zamítl s odůvodněním, že žalobce po 1. 7. 2014 již neprovozoval podnikatelskou činnost, a proto nesplňuje podmínky pro přiznání příspěvku. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, který ministr zemědělství rozhodnutím ze dne 2. 9. 2021 zamítl. 4. Rozhodnutí ministra napadl stěžovatel správní žalobou, jíž však Městský soud v Praze nevyhověl a přisvědčil správním orgánům, že stěžovatel provozování podnikatelské činnosti neprokázal. Za neprokázanou přitom považoval podmínku výkonu činnosti za účelem dosažení zisku. Následně podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl. 5. Stěžovatel vytkl jak správním orgánům, tak i obecným soudům, že jej nevyzvaly k doplnění důkazů stran výkonu své podnikatelské činnosti. K hodnocení jeho právního statusu tak přistoupily čistě formálně. Správní soudy zcela nepřípustně přenesly na stěžovatele důkazní břemeno ohledně naplnění materiálních podmínek podnikání ve smyslu § 420 o. z. Správní orgán měl správně stěžovatele poučit o tom, že nepovažuje za prokázané, že je podnikatelem. I v případě, že by stěžovatel nebyl považován za podnikatele, je samotná podmínka, podle níž náleží finanční příspěvek pouze podnikatelům, protiústavní. Má tomu tak býti proto, že zákaz chovu zvířat dopadl na všechny chovatele, tedy nejen na podnikatele. Stěžovatel choval 141 lišek, přičemž chov musel provozovat za stejných podmínek jako podnikatelé. U stěžovatele došlo v souvislosti s ukončením chovu k vynaložení obdobných nákladů, jako u chovatelů podnikatelů. I pro stěžovatele znamenal zákaz činnosti zmaření investice a ztrátu příjmu. Jediným rozdílem mezi stěžovatelem a chovatelem - podnikatelem bylo to, že stěžovatel nebyl formálně evidován jako zemědělský podnikatel. Pokud měly správní orgány za to, že stěžovatel nesplňuje znaky podnikatele podle § 420 o. z., měly jej vyzvat k doplnění důkazů, což neučinily a k posouzení statusu stěžovatele přistoupily čistě formálně. Podnikatelem ve smyslu o. z. není osoba, která disponuje živnostenským oprávněním, ani osoba, která je formálně jako podnikatel označena, ale je to osoba, která splňuje podmínky § 420 o. z. Postup správních orgánů je podle stěžovatele v rozporu se zásadou vyšetřovací, oficiality a materiální pravdy. Stěžovatel poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž podle něj vyplývá povinnost správních orgánů v jeho věci vyžádat si od něj podklady, na jejichž základě by bylo lze uzavřít, že je podnikatelem. 6. Stěžovatel považuje samotnou podmínku, podle níž finanční příspěvek náleží pouze chovatelům kožešinových zvířat, kteří chov provozovali v rámci podnikatelské činnosti, za protiústavní. Zákaz chovu zvířat dopadl na všechny chovatele stejně. Zákaz chovu kožešinových zvířat představuje zásadní obrat ve vůli zákonodárce. K radikální změně právní úpravy může podle stěžovatele dojít, ovšem nelze tak učinit bez dalšího. Zákonodárce při změně právní regulace musí zohledňovat dosavadní právní úpravu a změny musí provádět citlivě a jen v míře nezbytné pro dosažení cíle regulace. Přechodné období bylo podle stěžovatele stanoveno jako velice krátké, což chovatelům sice umožnilo ukončit chov, nikoliv však již žádnou návratnost investic a přechod na jiné podnikání. V ostatních státech bylo přechodné období stanoveno benevolentněji, a to až např. na dvacet let, přičemž v České republice to bylo pouhých 16 měsíců. U stěžovatele mělo být dáno legitimní očekávání, že se mu dostane stejného zacházení, jako s ostatními chovateli. V důsledku protiústavně stanovené podmínky, podle níž nárok vzniká výhradně podnikatelům, mělo být zasaženo do práva stěžovatele vlastnit majetek. Z toho důvodu stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil část shora citovaného zákona. III. 7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, nejsou-li napadená rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým nebo vadám řízení, která jejich vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva nebo svobody stěžovatele. Zákon tak umožňuje Ústavnímu soudu postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní význam, může též vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou nebo obdobnou problematiku. 8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že správní orgány a ani obecné soudy nepovažovaly stěžovatele za podnikatele, pročež mu nepřiznaly nárok na příspěvek za likvidaci chovu lišek chovaných za účelem získání jejich kožešin. V přiznání příspěvku pouze podnikatelům spatřuje stěžovatel nerovnost, dosahující ústavněprávní roviny. 9. Pokud stěžovatel vytýká obecným soudům, že řádně nezjistily skutkový stav věci, když nedospěly k závěru, že je podnikatelem, nutno uvést, že tyto se jeho statusem řádně zabývaly a vysvětlily, z jakého důvodu na něj nenahlížely jako na podnikatele. Za zjištění skutkového stavu věci je v souladu se zásadou materiální pravdy primárně odpovědný správní orgán. Pokud tento řádně odůvodnil, jaké skutkové okolnosti vzal v potaz při hodnocení skutkového stavu, nelze mít jeho závěry bez dalšího za vadné. Jinými slovy řečeno, nesouhlas účastníka se zjištěným skutkovým stavem bez dalšího pochybení správních orgánů nezakládá. Podstatnou je vždy ta skutečnost, z jakých okolností správní či soudní orgány vyšly a jakým způsobem své rozhodnutí zargumentovaly. V souvislosti s uvedeným lze odkázat na odůvodnění Nejvyššího správního soudu (odst. 17). Z tohoto se podává, že stěžovatel přestal vykonávat podnikatelskou činnost v roce 2014, přičemž nepředložil žádný důkaz o tom, že by tuto podnikatelskou činnost v následujících letech obnovil. Stěžovatel dovozuje svůj status podnikatele pouze z toho, že choval lišky a že byl tudíž rozhodnutím státu o zákazu chovu kožešinových zvířat dotčen ve svých právech. Bližší zdůvodnění toho, proč by na něj mělo být nahlíženo, jako na podnikatele stěžovatel neuvádí, např. že plnil daňovou povinnost, jako kdyby podnikatelem byl apod. Z toho důvodu je možno konstatování Nejvyššího správního soudu o účelovosti jednání stěžovatele mít za přiléhavé. 10. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom smyslu, že přijatá právní úprava zakládá nerovnost mezi chovateli lišek vykonávajícími činnost jako fyzické osoby nepodnikatelé a těmi chovateli, kteří ji mají naopak vymezenou jako předmět svého podnikání. Z hlediska možnosti dosáhnout na kompenzačn