II.ÚS 1370/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1370/25 ze dne 18. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. B. C., zastoupené Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D., advokátem, sídlem Zámecká 488/20, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. února 2025 č. j. 14 Co 271/2024- 249, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, nezletilé A. M., D. K., a V. M., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 5. 2024 č. j. 118 Nc 8/2023-205, ve spojení s opravným usnesením ze dne 10. 10. 2024 č. j. 118 Nc 8/2023-217, byla první vedlejší účastnice - nezletilá (dále jen "nezletilá") svěřena do péče stěžovatelky s tím, že stěžovatelka je oprávněna a povinna zajišťovat běžnou výživu nezletilé, mít ji u sebe, spravovat její běžné záležitosti, zatupovat ji v běžných věcech, přijímat pro ni výživné a případně je také vymáhat soudním výkonem rozhodnutí a dále za nezletilou žádat o poskytování dávek státní sociální podpory, případně jiných sociálních dávek, tyto dávky přijímat a zastupovat nezletilou v těchto řízeních. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti třetí vedlejší účastnice - matky nezletilé (dále jen "matka") platit výživné ve výši 300 Kč k rukám stěžovatelky. Návrh druhé vedlejší účastnice na svěření nezletilé do pěstounské péče byl zamítnut. Dále bylo rozhodnuto, že matce se výživné pro nezletilou počínaje dnem 25. 11. 2022 na účet státu nestanoví a bylo rozhodnuto rovněž o nákladech řízení. 3. Proti rozsudku okresního soudu podala druhá vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. vyjma výroku IV. tak, že nezletilou svěřil do pěstounské péče druhé vedlejší účastnice. Návrh stěžovatelky na svěření nezletilé do její péče zamítl (výrok I.). Výroky II. a III. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. II. Argumentace stěžovatelky 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že je jediným členem rodiny nezletilé, který je schopen a ochoten péči o nezletilou zajistit. Schopnost stěžovatelky a podmínky pro řádný výkon péče zkoumal v předchozím řízení okresní soud a neshledal žádné překážky. Ani krajský soud svůj rozsudek napadený touto stížností nezaložil na neschopnosti stěžovatelky o nezletilou řádně pečovat, a to za situace, kdy stěžovatelka o nezletilou v době rozhodnutí krajského soudu osobně pečovala již cca 9 měsíců a nedostatky v její péči nebyly zjištěny. Stěžovatelka je osobou nezletilé blízkou, a to jak fakticky, tak i právně [jsou "sešvagřeny" prostřednictvím sňatku s prastrýcem nezletilé podle § 774 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") a tedy jsou osobami blízkými ve smyslu § 22 občanského zákoníku]. 5. Stěžovatelka s odkazem na judikaturní závěry poukazuje na to, že řádná péče členem rodiny nezletilé (byť ne pokrevně příbuzným) - stěžovatelky, má mít přednost před zajištěním péče prostřednictvím profesionálního pěstouna. Již z tohoto důvodu představuje rozhodnutí krajského soudu protiústavní zásah do práv stěžovatelky a nezletilé a také rozpor s pozitivním závazkem státu. Krajský soud navíc své rozhodnutí založil na formalistické aplikaci práva, když dospěl k závěru, že svěření nezletilé do péče jiné osoby (§ 953 a násl. občanského zákoníku) není možné, nelze-li rodičům nebo jiným příbuzným stanovit vyživovací povinnost v takovém rozsahu, který odpovídá všem odůvodněným potřebám dítěte. Výživné, které bylo okresním soudem stanoveno matce ve výši 300 Kč měsíčně, podle krajského soudu takovou podmínku nesplňuje, a tudíž představuje hmotněprávní překážku pro svěření nezletilé do této formy péče. Své rozhodnutí založil krajský soud na § 957 občanského zákoníku, podle kterého, není-li možné rodičům nebo ostatním příbuzným uložit vyživovací povinnost k dítěti, § 953 až § 956 občanského zákoníku se přitom nepoužijí. Stěžovatelka namítá, že pozdější předpis (zákon č. 363/2021 Sb., účinný od 1. 1. 2022) nepřímo novelizoval právní úpravu § 957 občanského zákoníku (platnou od 1. 1. 2012) a podmínka stanovení výživného povinným osobám tak ztratila význam a stala se obsoletní. V důsledku toho krajský soud svým rozhodnutím založeným na nesprávném jazykovém výkladu § 957 občanského zákoníku nerespektoval § 954 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého, ujala-li se osobní péče o dítě osoba příbuzná nebo dítěti blízká, dá jí soud přednost před jinou osobou, ledaže to není v souladu se zájmy dítěte. Stěžovatelka v době rozhodnutí krajského soudu již byla osobou, která osobně o nezletilou pečovala, byla dítěti blízká a její péče tak měla mít i z tohoto důvodu přednost před jinými osobami (profesionálním pěstounem). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje na to, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (srov. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19). 9. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09, bod 29 (N 139/58 SbNU 141, č. 244/2010 Sb.), nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 (N 193/75 SbNU 177), nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739), nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59) či nález ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611)]. 10. Primárním úkolem Ústavního soudu při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je zejména posouzení otázek, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl.