II.ÚS 1372/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1372/24 ze dne 31. 7. 2024 Rozhodování soudu ve skutkově i právně obdobných souvisejících věcech (hodnocení přiměřenosti délky řízení)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky I. M., zastoupené Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou, sídlem Dubská 390/4, Teplice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2024 č. j. 28 Co 390/2023-68, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2024 č. j. 28 Co 390/2023-68 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2024 č. j. 28 Co 390/2023-68 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzeným porušením svého práva na soudní ochranu. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaných spisů Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 27 C 52/2023 a 37 C 52/2023 se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejší účastnici zaplacení 43 352 Kč s příslušenstvím jako odškodnění nepřiměřené délky řízení o péči o nezletilou vnučku stěžovatelky (vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 40 P 2/2019). Obvodní soud žalobu stěžovatelky na odškodnění zamítl rozsudkem ze dne 24. 7. 2023 č. j. 37 C 52/2023-39. Byť odškodňované opatrovnické řízení trvalo přes tři roky, nešlo o nepřiměřenou délku řízení, protože se rozhodovalo nejprve o návrhu otce nezletilé a teprve poté o návrhu prarodičů. Obvodní soud v řízení neshledal žádné průtahy. Odškodnění v téže výši za nepřiměřenou délku téhož řízení se mezitím domáhal samostatným návrhem též dědeček nezletilé. I jeho žalobu obvodní soud zamítl, a to rozsudkem ze dne 1. 8. 2023 č. j. 27 C 52/2023-54. 3. Oba poté podali samostatně odvolání. Ve věci dědečka nezletilé Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 24. 1. 2024 č. j. 68 Co 362/2023-81 změnil prvostupňové rozhodnutí a žalobě zčásti vyhověl co do 32 500 Kč (výrok I). Pro městský soud tehdy nebylo rozhodné jen to, že se nerozhodovalo hned o návrhu dědečka nezletilé (kde řízení mělo být přerušeno), protože ve vedlejším řízení o návrhu otce došlo k průtahům (viz zejména bod 18). Ty měly vliv na délku řízení i u dědečka nezletilé. Proto došlo k porušení jeho práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, které bylo třeba kompenzovat peněžitým odškodněním. 4. Ve věci stěžovatelky městský soud napadeným rozsudkem, vydaným o dva týdny později než rozsudek o odvolání ve věci dědečka nezletilé, potvrdil prvostupňový rozsudek (o zamítnutí žaloby). V napadeném rozsudku městský soud uvedl, že opatrovnické řízení je specifické; nejprve bylo třeba rozhodnout o návrhu otce. Na období, kdy běželo toto vedlejší řízení, proto nelze hledět jako na dobu nečinnosti soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. 30 Cdo 2405/2020). Návrh otce byl tehdy projednán v přiměřené lhůtě. K odškodnění stěžovatelky tedy není důvod. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka tvrdí, že v obdobné věci dědečka nezletilé městský soud rozhodl dříve jinak a týž soud to v napadeném rozsudku nereflektuje. Ve věci dědečka nezletilé přitom městský soud svůj rozsudek podrobně odůvodnil. Dále stěžovatelka nesouhlasí se samotným závěrem městského soudu, že v její věci nebylo opatrovnické řízení nepřiměřeně dlouhé. Trvalo více než tři roky, přestože podle § 471 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních má soud rozhodovat s největším urychlením, zpravidla do 6 měsíců. Jednalo se jen na jednom stupni, proběhlo jedno ústní jednání. Vůči stěžovatelce byl opatrovnický soud nečinný déle než dva roky. Opatrovnické věci přitom mají v kontextu práva na rozhodnutí soudu v přiměřené lhůtě zvýšený význam. III. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení 6. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejší účastnici řízení o ústavní stížnosti. 7. Městský soud ve vyjádření zdůraznil, že ve věci stěžovatelky šlo o specifickou agendu péče soudu o nezletilé, které se skládá z různých dílčích fází řízení o návrzích účastníků. Proto nebyla délka řízení ve věci stěžovatelky nepřiměřená. Vedlejší účastnice ve vyjádření shrnula průběh odškodňovaného řízení s tím, že v něm nedošlo k žádným průtahům. V nynějším řízení pak stěžovatelka nepoukázala na jiné rozhodnutí ve věci dědečka nezletilé, ani se neúčastnila ústního jednání v odvolacím řízení. Dvě osoby rovněž mohou újmu z nepřiměřené délky řízení pociťovat jinak. Není možné mechanicky přiznávat oběma osobám stejné odškodnění. 8. Soudce zpravodaj zaslal doručená vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka využila této možnosti. V replice vesměs odkázala na ústavní stížnost, která se podle ní s obsahem doručených vyjádření vypořádává. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 10. Stěžejní námitkou stěžovatelky v ústavní stížnosti je tvrzení, že se městský soud nevypořádal s rozsudkem sp. zn. 68 Co 362/2023 vydaným o dva týdny dříve v související věci dědečka nezletilé, v němž týž soud žalobě na rozdíl od stěžovatelky částečně vyhověl. Poté, co se Ústavní soud seznámil s vyžádanými spisy a doručenými vyjádřeními, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Rozpory v judikatuře, předvídatelnost rozhodování a právo na přiměřené odůvodnění 11. Z ústavního pořádku neplyne právo na neměnnost judikatury. Podle Evropského soudu pro lidská práva rozdílnosti v interpretaci a aplikaci právních předpisů představují nezbytnou součást existence soudních soustav založených na rozdělení místní a funkční příslušnosti mezi více nalézacích soudů a soudů pro opravná řízení (rozsudky 24. 3. 2009 ve věci Tudor Tudor proti Rumunsku č. 21911/03, § 29, či ze dne 30. 7. 2015 ve věci Ferreira Santos Pardal proti Portugalsku č. 30123/10, § 42). K porušení předvídatelnosti práva tak mohou vést až dlouhodobé a zásadní rozpory v judikatuře vrcholných soudů, neexistence mechanismů k jejich odstranění či jejich nefunkčnost (rozsudky ze dne 2. 7. 2009 ve věci Iordan Iordanov a další proti Bulharsku č. 23530/02, § 49, či ze dne 29. 3. 2011 ve věci Brezovec proti Chorvatsku č. 13488/07, § 66), případně nekonzistentnost v konečných rozhodnutích o různých částečně se překrývajících aspektech stejné věci v různých právních řízeních (rozsudek ze dne 23. 3. 2010 ve věci Mullai a další proti Albánii č. 9074/07, § 86). 12. I podle judikatury Ústavního soudu pak problematika jednotnosti judikatury souvisí s požadavkem na předvídatelnost práva, který vyplývá z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Tento požadavek zde spočívá v důvodném očekávání, že obecné soudy budou rozhodovat v případech srovnatelných po skutkové i právní stránce v konečném důsledku stejně [srov. např. nález ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361, č. 147/2012 Sb.)]. Ani Ústavní soud nevyžaduje strnulost judikatury a konzervaci již jednou dosaženého řešení určitých právních otázek [viz např. nálezy ze dne 12. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2170/08 (N 117/53 SbNU 473), ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345) či ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 1955/15 (N 208/79 SbNU 373)], avšak ustálenou judikaturu k určité právní otázce považuje z pohledu předvídatelnosti práva a rovnosti účastníků řízení za východisko pro rozhodování všech typově stejných věcí, které však může být změněno v důsledku vývoje společenských podmínek. 13. Ústavní soud rovněž řadou nálezů zrušil rozhodnutí obecných soudů pro chybějící se vypořádání s dřívějším opačným jednotlivým rozhodnutím v obdobné věci. Podle nálezu ze dne 26. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 296/01 (N 145/28 SbNU 287) platí, že rozhodl-li odvolací soud v