II.ÚS 1375/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1375/22 ze dne 26. 7. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele L. F., zastoupeného Mgr. Ing. Milanem Sochorem, advokátem se sídlem Divadelní 614/6, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2020, č. j. 50 T 3/2010-14049, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2021, č. j. 6 To 56/2020-14327, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, č. j. 6 Tdo 1256/2021-14985, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Brně, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 5. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Nejvyššího soudu, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny a také ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podílnictví dle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2004 (dále jen "trestní zákon"), za nějž byl dle § 53 odst. 1 trestního zákona odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 50 000 Kč se stanovením náhradního trestu dle § 54 odst. 3 trestního zákona v délce čtyř měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Šlo již o čtvrté meritorní rozhodnutí ve věci poté, co tři předchozí zprošťující rozsudky zrušil vrchní soud a dle § 262 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nařídil, aby byla věc projednána a rozhodnuta jiným senátem. 3. Skutek kladený stěžovateli za vinu, měl, stručně řečeno, spočívat v tom, že stěžovatel měl od dvou spoluobviněných zastupujících společnost A zakoupit v pěti případech v období května až prosince 2004 rafinovaný líh, o němž měl vědět, že byl získán trestným činem jiného, neboť byl vyroben mimo evidenci správce daně, a že z něj nebyla přiznána a zaplacena daň z přidané hodnoty ani spotřební daň, za účelem jeho použití k výrobě lihovin společností B, případně k jeho prodeji dalším odběratelům k výrobě lihovin, v celkovém množství 11 000 litrů rafinovaného lihu s obsahem minimálně 95,7 % etanolu za částku celkem 714 000 Kč, přičemž při ceně řádně zdaněného rafinovaného lihu nejméně 5 951 642 Kč měl takto získat prospěch nejméně 2 824 914 Kč (dále jen "předmětný skutek"). 4. Stěžovatel, jeho spoluobvinění a státní zástupce v jejich neprospěch podali proti napadenému rozsudku krajského soudu odvolání, na jehož podkladě vrchní soud ve vztahu ke stěžovateli dle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 trestního řádu zrušil výrok o trestu a dle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že mu uložil peněžitý trest ve stejné výměře a se stanovením stejného náhradního trestu, jako to učinil krajský soud, avšak dle § 251 odst. 2 trestního zákona ve spojení s § 53 odst. 1 trestního zákona. Ve zbytku ve vztahu ke stěžovateli ponechal vrchní soud napadený rozsudek krajského soudu nedotčen, a tedy jen formálně upravil ustanovení trestního zákona, podle nějž mu byl uložen peněžitý trest. 5. Proti napadenému rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy předkládá vlastní námitky proti napadeným rozhodnutím, jimž vytýká: 1) nespecifikování varianty jednání objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu; 2) neprokázání nákupu rafinovaného lihu stěžovatelem; 3) opomenuté důkazy. Podstatu každé z těchto námitek lze přiblížit následovně: 7. Ad 1) se stěžovatel vymezuje vůči tomu, že v popise předmětného skutku v napadeném rozsudku krajského soudu je alternativně uvedeno, že stěžovatel měl rafinovaný líh nakoupit za účelem výroby lihovin společností B, případně jeho prodeje dalším osobám. Nebyla tak specifikována varianta jednání trestného činu podílnictví dle § 251 odst. 1 trestního zákona, tedy zda mělo dojít k ukrytí, převedení na sebe, převedení na jiného či užívání věci pocházející z trestného činu. Obecné soudy ani nespecifikovaly, zda měl předmětný líh být užit k výrobě lihovin společností B, či zda měl být prodán třetím osobám, natož aby to prokázaly. Rozporné je i vyčíslení údajného prospěchu, neboť jednou krajský soud tvrdí, že obviněný získal prospěch minimálně 4 007 210 Kč, v popisu skutku pak minimálně 2 824 914 Kč. To stejné platí i pro hodnotu nakoupeného lihu včetně daně, neboť jednou nalézací soud uvádí částku 5 217 210 Kč, podruhé 5 951 642 Kč. Rozlišení obou eventualit je přitom nadmíru důležité, neboť měl-li stěžovatel nakupovat líh pro výrobní potřebu společnosti B, prospěch by nemohl vzniknout jemu, ale této společnosti, nakupoval-li jej za účelem prodeje třetím osobám, prospěch by vznikl jemu. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že nebylo prokázáno, že by jakýkoliv líh nakupoval, a že s nikým o žádném takovém nákupu ani nejednal. 8. Ad 2) stěžovatel zdůrazňuje, že z hlediska subjektivní stránky trestného činu podílnictví dle § 251 odst. 1 trestního zákona je stěžejní úmysl pachatele nakládat s věcí pocházející z trestné činnosti. Skutečnost, že stěžovatel měl nakupovat předmětný líh od dvou svých spoluobžalovaných, však nebyla v řízení prokázána. V listinách společnosti A jsou uvedeny pouze záznamy vážící se ke společnosti B. ("B", "B" atd.), nikoliv konkrétně ke stěžovateli. Ten s nikým ze společnosti A nikdy nekomunikoval. Jako jediný osamocený důkaz jsou vykládány záznamy z pomocné evidence svědkyně-administrativní pracovnice společnosti B, které u výdajových položek peněžitých částek obsahují označení "L.", což však vedle stěžovatele mohl být i svědek L. L. Závěr soudu, že tento byl označován jedině jako "L.", vyvrátil sám tento svědek ve své výpovědi, v níž uvedl, že ve společnosti B byl oslovován jménem i příjmením. 9. Ad 3) stěžovatel napadá nevypořádání se soudů s jeho důkazními návrhy na provedení konkrétních důkazů obsažených ve spise v rozmezí listů č. 5183 až č. 9927. Vrchní soud pouze odkázal na provedení těchto důkazů krajským soudem při hlavním líčení dne 10. 1. 2020, avšak při něm byla pouze konstatována čísla listů 5183-5350, jimiž se však v odůvodnění krajský soud zabýval pouze částečně a ignoroval listiny svědčící ve stěžovatelův prospěch. Listinné důkazy na č. l. 9904-9927 nebyly dle stěžovatele provedeny vůbec, obecné soudy se rovněž vůbec nezabývaly výslechem některých svědků. IV. Posouzení Ústavním soudem 10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ. 11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní stížností stěžovatel toliko prosazuje svůj pro sebe příznivý náhled na skutkový stav, který však neodpovídá skutkovému stavu tak, jak jej zjistily obecné soudy, a účelově mimo relevantní kontext prezentuje některé d