II.ÚS 1383/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1383/25 ze dne 11. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti obchodní společnosti REZIDENT grup AT s. r. o., sídlem Olšanská 54/3, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. března 2025 č. j. 7 Afs 287/2024-39 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2024 č. j. 17 Af 5/2024-70, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzeným porušením svých práv na soudní ochranu a ochranu vlastnictví. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 4. 1. 2024 č. j. 87/24/5300-22441-712084 potvrdil osm dodatečných platebních výměrů správce daně o neuznání nároků stěžovatelky na odpočet daně z přidané hodnoty pro účast na daňovém podvodu (celkem 3 894 660 Kč a penále v celkové výši 778 932 Kč). Podle vedlejšího účastníka stěžovatelka, společnost tehdy fungující jako personální agentura, přenechala své řízení (účetnictví, mzdové účetnictví, obchodní vedení, komunikace s orgány veřejné moci) obchodní společnosti ROUČKA s. r. o., která neodvedla daň z přidané hodnoty. O chybějící daň vedoucí k porušení daňové neutrality jde podle judikatury správních soudů také v případě neumožnění daňové kontroly a ověření tvrzené daně, tedy jako zde, protože společnost ROUČKA sice přiznala daň, avšak po zahájení daňové kontroly z důvodu podezření na fiktivní transakce (směřující ke snížení daňové povinnosti) se stala nekontaktní a byla převedena na nekontaktní osobu (žijící v Rumunsku). Společnosti ROUČKA proto byla doměřena daň, kterou neuhradila. Spolupráce se stěžovatelkou byla nestandardní; nedávala ekonomický smysl, ceny neodpovídaly povaze obchodů, podivné bylo též ukončení spolupráce mezi stěžovatelkou a společností ROUČKA po uvedené daňové kontrole u této společnosti, nadto poté opět došlo k obnovení spolupráce s panem Tomášem Roučkem, přestože společnost byla navenek nekontaktní. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Shledal, že vedlejší účastník se vypořádal se všemi uplatněnými námitkami stěžovatelky a stěžovatelka v žalobě netvrdila nic navíc. Vedlejší účastník s odkazem na judikaturu identifikoval chybějící daň a zabýval se v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. také rozsudek ze dne 18. 3. 2021 č. j. 9 Afs 160/2020-49) souvislostí chybějící daně s podvodným jednáním. Detailně popsal řadu nestandardních okolností v dotčených transakcích, které odůvodňují závěr, že šlo o podvod na dani, že stěžovatelka o něm měla či mohla vědět a že neučinila žádné opatření směřující k zabránění své účasti v něm. 4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky. Pro Nejvyšší správní soud bylo rozhodné, že kasační stížnost stěžovatelky představovala téměř v celém rozsahu pouhou reprodukci její žaloby, což je podle ustálené judikatury důvod pro posouzení kasační stížnosti (v daném rozsahu) jako nepřípustné. Nosné námitky žaloby přitom městský soud věcně vypořádal. Ke zbylým, novým námitkám s odkazy na judikaturu Nejvyšší správní soud uvedl, že tyto odkazy nejsou přiléhavé, protože odkazované rozsudky se týkaly stanovení cen mezi spojenými osobami u daně z příjmů a důkazního břemene u hmotněprávních podmínek odpočtu na dani z přidané hodnoty, což obojí představuje nesouvisející problematiku. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka tvrdí, že při odepření nároku na odpočet daně z přidané hodnoty pro účast na podvodu tíží důkazní břemeno správce daně, čemuž v nynější věci nebylo učiněno zadost. Orgány daňové správy si skutkový stav domýšlí. Tvrzení o chybějící dani u dodavatele stěžovatelky je spekulativní a plnění údajně zatížená podvodem nemají žádnou souvislost se stěžovatelkou. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu přitom platí, že aby šlo o daňový podvod, musí chybějící daň být důsledkem podvodného jednání a konkrétní plnění dodavatele musí být právě s podvodem spojeno (rozsudky ze dne 14. 5. 2020 č. j. 1 Afs 493/2019-32, ze dne 24. 8. 2020 č. j. 6 Afs 83/2020-32 či ze dne 22. 11. 2022 č. j. 8 Afs 188/2020-164). Nelze také použít argument souhrnné daně, tedy musí se zvažovat, z jakého konkrétního důvodu chybějící daň vznikla (rozsudek ze dne 19. 5. 2022 č. j. 9 Afs 179/2021-53); dodavatel stěžovatelky přitom neodvedl daň, ač mu byla dodatečně vyměřena správcem daně. Ve světle uvedeného nemohou úvahy vedlejšího účastníka v nynější věci obstát. 6. Dále stěžovatelka tvrdí, že vedlejší účastník jí znemožnil vyjádřit se v odvolacím řízení k doplněnému dokazování, neboť ve výzvě k vyjádření podle § 115 odst. 2 daňového řádu jasně formuloval svůj právní názor, z čehož bylo patrné, že žádné vyjádření stěžovatelky jej již nepřesvědčí. Vedlejší účastník měl ve věci "jasno". Navíc, stěžovatelka nemůže být postihována za jednání svého dodavatele, o kterém nic nemohla vědět. Model spolupráce odpovídá zásadě smluvní volnosti a je projevem obchodního rozhodnutí stěžovatelky. Společnost ROUČKA stěžovatelce zpracovávala účetnictví, což je v praxi obvyklé. Sjednané ceny byly běžné, k čemuž lze poukázat na rozsudek ze dne 17. 1. 2024 č. j. 10 Afs 149/2021-82. Správce daně účelově vymáhal daň po stěžovatelce, protože společnost ROUČKA své daňové povinnosti nesplnila. To však není v souladu s principem daňové neutrality ovládající systém daně z přidané hodnoty. Do dnešního dne přitom daňová kontrola u této společnosti nebyla ukončena, což vylučuje pravomocné doměření daně u ní. Stěžovatelka se také dovolává rozsudku ze dne 16. 5. 2022 č. j. 4 Afs 89/2021-74 s tím, že prokazování podmínek nároku na odpočet daně z přidané hodnoty nelze odvíjet od výsledku daňového řízení u jiného subjektu. Konečně osvětluje, že městský soud se podle ní s žalobními námitkami nevypořádal, a proto svou argumentaci, byť obdobnou, předložila Nejvyššímu správnímu soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Shledal, že všechny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem byly v této věci splněny. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí správních soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 9. Nynější ústavní stížnost se týká neuznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty pro účast na daňovém podvodu. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí správce daně není dostatečně důkazně podloženo a že v její věci o účast na podvodu nešlo. Podle Ústavního soudu námitky stěžovatelky nedosahují náležité ústavněprávní úrovně, protože nedostatečně reflektují nosné závěry napadených rozhodnutí, vůči kterým stěžovatelka nepředkládá žádnou relevantní polemiku, s jejíž podstatou by se správní soudy v napadených rozhodnutích věcně nevypořádaly. Nadále jde o opakování týchž námitek. 10. K odkazům stěžovatelky na judikaturu správních soudů, podle níž je třeba nalézt souvislost mezi obchodní činností daňového subjektu, zjištěným podvodným jednáním a narušením daňové neutrality, je třeba poukázat na odkaz městského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 160/2020. Z něj se podává, že chybějící daň (daňový únik) u jednoho z článků v dodavatelsko-odběratelském řetězci nemusí nutně odpovídat odepřené výši nárokovaného odpočtu z plnění v tomto řetězci přijatém. Daňový únik se ani nemusí týkat přímo pořizovaného plnění. Podstatné je, že subjekt uplatňující nárok na odpočet daně věděl či mohl vědět, že se přijetím plnění účastní obchodního řetězce, který je podvodem zasažen. Souvislost zjištěných nestandardních okolností pak z úvah vedlejšího účastníka vyplývá. Vedlejší účastník ve svém rozhodnutí podrobně popsal, že tyto okolnosti důvodně nasvědčují tomu, že dodavatel stěžovatelky kompenzoval svoji daňovou povinn