II.ÚS 1386/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1386/24 ze dne 3. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Lenky Kindigerové, zastoupené Mgr. Jiřím Adamcem, advokátem, se sídlem Za Poštou 112, Veselí nad Moravou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2024 č. j. 24 Cdo 3676/2023-108, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. července 2023 č. j. 21 Co 85/2023-77 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. února 2023 č. j. 6 C 299/2022-45, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a argumentace v ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práva a svobod ("Listina"), na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). 2. Stěžovatelka se žalobou ze dne 7. 11. 2022 domáhala určení, že (zjednodušeně uvedeno) listina ze dne 3. 9. 2017 vlastnoručně sepsaná a podepsaná panem J. Grmolcem (zůstavitelem) je závětí. Žalovaný (vedlejší účastník) pan J. Grmolec mladší i stěžovatelka jsou dědicové po zemřelém otci. 3. Pro další posouzení věci je podstatné, že text listiny zněl: "Hodonín 3. 9. 2017. Daruji Lence Kindigerové (rozené Grmolcové) svůj dvoupokojový byt.Toto činím při plném vědomí a ničím nedonucen. Jaroslav Grmolec." 4. Okresní soud v Hodoníně v záhlaví specifikovaným rozhodnutím žalobu zamítl (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 11 200 Kč (výrok II.). Soud posoudil samotnou předloženou listinu a podrobil ji jednak jazykovému výkladu a dále se zabýval i konkrétními okolnostmi případu, a snažil se tak zjistit pravou zůstavitelovu vůli i okolnosti, za nichž byl projev vůle činěn. Závěť je jednostranné právní jednání, které může zůstavitel kdykoli zrušit. Zároveň jsou ale kladeny požadavky na toto právní jednání, kdy zůstavitel musí být především k právnímu jednání plně svéprávný, dále musí být dodržena písemná forma závěti, závěť musí být datována a vlastnoručně podepsána. Z listiny musí vyplývat, že se jedná o pořízení pro případ smrti. Ani při zohlednění konkrétních okolností případu soud nedospěl k závěru, že by předmětnou listinu bylo možno považovat za závěť. Z obsahu je zřejmé, že se jedná o smlouvu darovací. 5. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudek okresního soudu (výrok I.) potvrdil a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 7 108 Kč (výrok II.). Shledal správným závěr soudu prvního stupně, že listina není závětí zůstavitele, ale jedná se o zjevně nedokonalou darovací smlouvu. Dodal, že samotná listina neobsahuje nic, co by - byť i jen naznačovalo úmysl zůstavitele sepsat závěť, tedy pořízení pro případ své smrti. Žádný ze slyšených účastníků ani svědků nebyl při sepisu dané listiny zůstavitelem, ani s ním o této konkrétní listině před jejím sepisem ani po jejím sepisu nehovořil. Nikdo ze slyšených o její existenci před úmrtím zůstavitele dokonce ani nevěděl. Výklad právního jednání přitom může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního jednání, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu. 6. Nejvyšší soud posléze dovolání stěžovatelky odmítl. Nejvyšší soud připomněl, že výklad stěžovatelky v dovolání a před nižšími soudy nesměřuje k objasnění obsahu právního jednání zemřelého (tedy k objasnění obsahu jinak platné závěti), ale zcela zjevně jím má být nahrazena vůle zůstavitele, kterou sice mohl mít, ale neprojevil ji tak, aby byla součástí písemné formy právního jednání. Pokud listina sepsaná zůstavitelem neobsahuje žádné výslovné vyjádření ani náznak toho, že by mělo jít o nakládání s majetkem pro případ a v souvislosti s jeho smrtí, chybí v tomto písemném projevu podstatná náležitost závěti, která je definována v § 1494 odst. 1 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Právě uvedení toho, že se jedná o projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti je podstatnou náležitostí závěti, kterou zákon vyžaduje pro platnost tohoto specifického právního jednání. Chybí-li právnímu jednání závěti tato podstatná náležitost, nelze takový nedostatek doplnit výkladem, neboť ten se uplatní pouze v případě, kdy právní jednání (závěť) má všechny zákonem stanovené náležitosti a vzniknou jen pochybnosti o významu v něm projevené vůle, neboť je nejasná nebo málo srozumitelná 7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména brojí proti posouzení listiny ze strany obecných soudů. Stále podle ní zůstává nezodpovězená otázka, o jaké právní jednání zůstavitele se jednalo. V úvahu jistě připadá smlouva darovací. Podle § 1732 odst. 1 občanského zákoníku je ale nutné, aby nabídka obsahovala podstatné náležitosti tak, aby smlouva mohla být uzavřena jednoduchým a bezpodmínečným přijetím nabídky. Z listiny však nevyplývá, že by zůstavitel očekával přijetí nabídky. Tomu také odpovídá jeho následující jednání, protože předmětnou listinu pouze po několik let uschovával a za svého života ji nikomu nepředložil. Stěžovatelka se proto domnívá, že se o návrh na uzavření smlouvy nemohlo jednat. Jediné další jednostranné právní jednání připadající v úvahu je pořízení pro případ smrti. Z pouhé volby výrazu "daruji" na místo "odkazuji" případně z absence jiné formulace či zmínky obvykle užívané v právních jednáních pro případ smrti, nelze dovodit, že se o právní jednání pro případ smrti nejedná. Obzvláště za situace, kdy zůstavitel nebyl osobou práva znalou. Zůstavitel navíc několikrát stěžovatelce řekl, že chce, aby byt náležel po jeho smrti stěžovatelce a také ji na existenci závěti tímto způsobem upozorňoval. Za situace, kdy projev vůle až na slovo "daruji" splňuje formální náležitosti pro holografní závěť, měly obecné soudy přihlédnout ke zřejmé vůli zůstavitele a předmětnou listinu za závěť považovat. Postup soudů byl tak formalistický. Závěr soudů nelze opřít ani o provedené dokazování. II. Posouzení Ústavním soudem 8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 10. Kvalifikovanou vadou, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, je taková vada, která má za následek porušení ústavnosti, které spočívá zejména v porušení ústavně zaručených práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3425/16 ze dne 23. 8 2017 a sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 10. 6. 2010). Kvalifikovanou vadou tak může být zejména nezohlednění některého ústavně zaručeného práva, či dopuštění se neakceptovatelné "libovůle" při zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016). Kvalifikovanou vadu může založit také skutečnost, že soudy dostatečně nerozvedly své závěry, musí však dosahovat intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2054/22 ze dne 29. 8. 2023). 11. Ústavnímu soudu nenáleží posuzovat, zda byl skutkový stav správně zjištěn, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zakotvených práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3425/20 ze dne 12. 1. 2021). Zjištění skutkového stavu je totiž úkolem obecných soudů (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2899/23