II.ÚS 1392/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1392/21 ze dne 2. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) Tomáše Sawkiwa, 2) Pavly Jarošové, 3) Jiřím Dohnalem, 4) Bedřichem Angušem, 5) Lenky Dohnalové, 6) Dáši Gojdičové, 7) Filipa Hryzláka, 8) Matyse Charlese, 9) Jany Novákové, 10) Mariána Sabo, 11) Martiny Tomašovičové, 12) Jany Hybnerové, 13) Květuše Jouklové, 14) Miroslava Jaroně, 15) Egona Zaorala, 16) MUDr. Xenie Preiningerové, 17) Lucie Šídové, 18) Zuzany Vosíkové, 19) Zuzany Märzové, 20) Adiny Krejčíkové, 21) obchodní společnosti SKELDO s.r.o., sídlem Radyňská 355/24, Plzeň, 22) Martina Bačo, 23) Ivety Pružincové, 24) Dagmar Kalendové, 25) Georgi Čolakova, 26) Kamila Gely, 27) Františka Růžičky, 28) Miroslava Štufky, 29) Moniky Trpišovské, 30) Libora Zicha, 31) Ing. Jána Vargy, 32) Moniky Hladové, 33) Miroslava Mikulky, 34) Petra Romana, 35) Mgr. Kateřiny Pernové, MBA, 36) Magdy Jirsíkové, 37) Mgr. Petra Marvana, 38) Květuše Matysové, 39) Ing. Jindřicha Szweda, 40) Pavla Švece a 41) Ing. Pavly Hradilové, všech zastoupených JUDr. Norbertem Naxerou, advokátem, sídlem Bolzanova 1615/1, 115 03 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2021, č. j. 6 Ao 1/2021-323, a opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví ze dne 1. 3. 2021, č. j. MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN, ve znění pozdějších opatření, ve spojení s návrhem na zrušení § 2 odst. 2 písm. m) zákona č. 94/2021 Sb. o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Ministerstva zdravotnictví, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2021, č. j. 6 Ao 1/2021-323 (dále jen "napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu"), a opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví ze dne 1. 3. 2021, č. j. MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN, ve znění pozdějších opatření, neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Svou ústavní stížnost spojují s návrhem na zrušení § 2 odst. 2 písm. m) zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "pandemický zákon"). 2. Stěžovatelé namítají, že se Nejvyšší správní soud nezabýval částí jejich námitek a argumentace - obsažených v jejich návrhu na zrušení mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 1. 3. 2021, č. j. MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN, ve znění opatření obecné povahy ze dne 5. 3. 2021, č. j. MZDR 47828/2020-1/MIN/KAN (dále jen "napadené mimořádné opatření"), a v následných rozšířeních návrhu - a to s odůvodněním, že jde o další návrhové body podle § 101b odst. 2 soudního řádu správního. Podle stěžovatelů se ale citované ustanovení týká rozsahu, ve kterém je mimořádné opatření napadáno, nikoliv odůvodnění návrhu. Předmětné ustanovení tak nepřipouští, aby mohl být rozšířen návrh na zrušení části mimořádného opatření tak, že má být zrušeno celé, nebo že mají být zrušena dokonce i jiná další mimořádná opatření. Na základě daného ustanovení ale nelze omezovat možnost účastníků řízení předkládat soudu tvrzení a důkazy, resp. argumenty je možno předkládat soudu po celou dobu soudního řízení před soudem první instance, nebo alespoň do doby, kterou určí předseda senátu, což se v posuzované věci nestalo. Proto pokud se Nejvyšší správní soud některými z těchto argumentů nezabýval s poukazem na § 101b odst. 2 soudního řádu správního, jde o porušení práva na spravedlivý proces. 3. Další porušení svých procesních práv shledávají stěžovatelé v tom, že jim Nejvyšší správní soud nedoručil v pořadí druhé vyjádření Ministerstva zdravotnictví, směřující k doplnění návrhu stěžovateli ze dne 16. března 2021, a o jehož existenci se stěžovatelé dozvěděli až z písemného vyhotovení napadeného rozsudku. 4. Stěžovatelé dále namítají, že Nejvyšší správní soud odmítl provést některé důkazy, aniž dostatečně zdůvodnil proč, přičemž konkrétně poukazují na výslech svědkyně MUDr. Xenie Preiningerové. Podle stěžovatelů nebyl skutkový stav zjištěn způsobem, který nevyvolává rozumné pochybnosti, neboť jde o odborně velice složitou problematiku a bylo namístě vést dokazování podrobněji. Skutečnost, zda napadené mimořádné opatření sleduje legitimní cíl, tedy zda má nějaký efekt pro boj s pandemií, nebylo podle stěžovatelů náležitě dokázáno. 5. Stěžovatelé napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu také vytýkají, že se v něm Nejvyšší správní soud zabývá postupem testování ze strany zaměstnavatele jen v případě navrhovatele, který podal návrh na zrušení napadeného mimořádného opatření. Pro posouzení přiměřenosti zásahu do práv zaměstnanců bylo ale nutné zjistit, jak je napadené mimořádné opatření realizováno u dalších zaměstnavatelů. Přitom stěžovatelé poukazují na to, že u zaměstnavatelů některých osob zúčastněných na řízení před Nejvyšším správním soudem byla situace ohledně způsobu testování či nátlaku na zaměstnance horší. 6. Napadené mimořádné opatření je podle stěžovatelů také v rozporu s § 3 odst. 1 a 2 pandemického zákona, neboť nebylo vydáno na nezbytně nutnou dobu vzhledem k tomu, že bylo vydáno bez časového omezení, resp. na dobu neurčitou. K tomu stěžovatelé dále uvádí, že v odůvodnění mimořádného opatření nebyla vysvětlena přiměřenost zásahu do práv a oprávněných zájmů zaměstnanců ani zaměstnavatelů. V této souvislosti stěžovatelé poukazují na to, že mimořádné opatření není řádně odůvodněno a Nejvyšší správní soud prakticky na tuto povinnost rezignoval. 7. K odůvodnění napadeného rozsudku stěžovatelé namítají, že se v něm Nejvyšší správní soud vůbec nezabýval tím, jestli v České republice probíhá epidemie. Podle stěžovatelů nesplňuje v současné době počet nakažených rozměry epidemie. Odstavec 57. odůvodnění napadeného rozsudku - podle kterého musí strpět omezení svých práv nejen zaměstnanci, ale také podnikatelé, žáci a studenti a podobně - považují stěžovatelé za absurdní, neboť stěžovatelé mají za to, že nespravedlnost nejde ospravedlnit jinou nespravedlností. 8. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu v otázce, zda je testování zaměstnanců zdravotní službou. To, zda jde o zdravotní službu, by mělo být podle stěžovatelů posuzováno podle obsahu dané činnosti, nikoliv podle osoby, která ji provádí. Stěžovatelé nesouhlasí ani s tím závěrem Nejvyššího správního soudu, podle kterého napadeným mimořádným opatřením není omezeno právo na svobodnou volbu povolání, resp. uvedené právo by nemělo být omezeno podrobením se lékařskému zákroku v podobě testování. Právo na svobodnou volbu povolání existuje jen pro ty, kteří jsou ochotni se podrobit danému zákroku. Konečně stěžovatelé nesouhlasí ani se závěrem Nejvyššího správního soudu, že napadené mimořádné opatření neukládá žádné povinnosti související s nakládáním s osobními údaji. Stěžovatelé namítají, že dosavadní předpisy o ochraně osobních údajů jsou nedostatečné pro řešení této věci a mimořádné opatření má stanovit postup, jak má být s osobními údaji nakládáno. 9. K návrhu na zrušení § 2 odst. 2 písm. m) pandemického zákona stěžovatelé uvádí, že uvedené ustanovení, na jehož základě bylo napadené mimořádné opatření vydáno, je v rozporu s právem na ochranu veřejného zdraví (čl. 31 Listiny), právem na nedotknutelnost osoby (čl. 7 Listiny) a právem na lidskou důstojnost (čl. 10 Listiny). 10. Ústavní stížností napadené mimořádné opatření (společně s mimořádnými opatřeními, které je měnily) v průběhu řízení o ústavní stížnosti Ministerstvo zdravotnictví zrušilo s účinností od 1. 7. 2021 mimořádným opatřením ze dne 17. 6. 2021, č. j. MZDR 20029/2021-3/MIN/KAN, což odůvodnilo koncem školního roku a skutečností, že se epidemiologická situace natolik zlepšila, že při plošném testování ve školách, podnicích a státních institucích klesla pozitivita testů pod 0,1 % a v porovnání s takto nízkým procentem pozitivních testů (záchytu nemocných) již nejde o efektivní opatření v porovnání s ekonomickými a organizačními náklady na plošné testování. II. 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení nejprve ve vztahu ke stěžovatelům 1) až 14) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla těmito stěžovateli podána včas jako oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, resp. osobami zúčastněnými na řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Tito stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb.