II.ÚS 1392/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1392/23 ze dne 17. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jihočeského vodárenského svazu, sídlem S. K. Neumanna 292, České Budějovice, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Zvěřinou, advokátem, sídlem Dukelská 456/21, České Budějovice, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. března 2023 č. j. 10 As 89/2021-129, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. 1. Stěžovatel působí jako dodavatel pitné vody v jižních Čechách. Speciální finanční úřad (dále jen jako "správní orgán") u něj provedl kontrolu zaměřenou na dodržování cenových předpisů. Správní orgán došel k závěru, že stěžovatel v letech 2016 až 2017 použil kalkulace ceny za dodávání pitné vody (vodné), do kterých zahrnul i náklady neodpovídající závaznému postupu kalkulace ceny vodného. Dopustil se tak přestupku podle příslušných ustanovení zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, a správním orgánem mu byla uložena pokuta ve výši takřka 5 milionů Kč. Odvolání proti pokutě nadřízený správní orgán zamítl. 2. Stěžovatel se bránil žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích, ani zde však nebyl úspěšný. Základní spor se vedl o to, jestli příspěvek stěžovatele zaměstnancům na dobrovolné penzijní připojištění je ekonomicky oprávněným nákladem a může být zahrnut do kalkulace ceny vodného. Správní soud potvrdil výklad správního orgánu, že tomu tak není, neboť jde o zaměstnanecký benefit, který stěžovatel poskytuje zaměstnancům z vlastní vůle a nijak nesouvisí s výrobou a distribucí vody. Jeho započtením do ceny vodného porušil stěžovatel závazný postup při tvorbě ceny. Stěžovatel podle krajského soudu dále porušil závazné postupy také tím, že do ceny vodného zahrnul (budoucí) náklady, které následně nevynaložil. 3. Kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem napadeným rozsudkem zamítnuta. Kasační soud nejprve zkritizoval žalobu stěžovatele a vyslovil uznání krajskému soudu, že v ní byl vůbec schopen rozpoznat žalobní námitky a reagovat na ně sepsáním přezkoumatelného rozhodnutí. Poté rozvedl obsah pojmu "ekonomicky oprávněné náklady" a potvrdil, že příspěvek na dobrovolné penzijní pojištění k takovým nákladům nepatří. Jde totiž o nemzdové plnění, nemající přímou závislost na odvedené práci a je na rozhodnutí zaměstnance, jestli si o něj požádá (a má uzavřenou smlouvu s penzijní společností). Příspěvek proto nesouvisí s výrobou a distribucí vody, nepřináší konečným odběratelům žádný přímý užitek. Není rozhodné, že příspěvek není uveden ve výměrech Ministerstva financí obsahujících výčet nákladů, které nelze považovat u tvorby ceny vodného za ekonomicky oprávněné. Ze znění výměrů je totiž patrné, že výčty mají pouze demonstrativní povahu. Nejvyšší správní soud potvrdil argumentaci nalézacího soudu i ve vztahu k nenaplněným nákladům - jakmile stěžovatel zjistil, že tyto plánované náklady reálně nevynaloží, měl v průběhu roku příslušným způsobem upravit cenu vodného jako regulované komodity. 4. Stěžovatel s rozhodnutím kasačního soudu nesouhlasí a namítá porušení celé řady základních práv a Ústavou zaručených principů. Ústavní soud čelil podobné výzvě jako správní soudy: 40 stran dlouhá ústavní stížnost je psána (eufemisticky vyjádřeno) čtenářsky nevstřícně, používá snad všechny představitelné kombinace druhů písma (tučné, podtržené, kurzíva), je plná odkazů na body, podbody a podpodbody jiných dokumentů atd. Přesto lze s jistou dávkou úsilí v textu základní linii ústavněprávní argumentace nalézt. 5. Stěžovatel tvrdí, že při sestavení kalkulace postupoval s důvěrou v platné právo a z jeho znění odvozeného legitimního očekávání souladu tvorby ceny vodného s cenovými předpisy a veřejným zájmem. Tuto námitku, včetně rozboru relevantních ustanovení právních předpisů, pak konstantně uplatňoval ve správní žalobě i kasační stížnosti. Konkrétně pokud relevantní výměry Ministerstva financí vylučovaly jako oprávněný náklad určitý druh závodního stravování, je možné dovodit, že jiné druhy závodního stravování uznatelné jsou, přičemž příspěvek na penzijní pojištění je v podstatě obdobným typem zaměstnavatelem hrazeného dobrovolného benefitu jako závodní stravování. Stěžovatel legitimní očekávání odvozoval také od toho, že jestliže v letech 2003 až 2009 výměry Ministerstva financí výslovně vylučovaly příspěvek na penzijní připojištění z oprávněných nákladů, vypuštění tohoto ustanovení v roce 2010 danou praxi naopak umožnilo (Ministerstvo financí zákaz vrátilo do cenových výměrů v roce 2019). Stejný přístup jako stěžovatel v období 2010 až 2018 uplatňovaly všechny vodohospodářské společnosti. Nejvyšší správní soud však stěžovatelovu námitku legitimního očekávání neoprávněně označil s odkazem na § 104 odst. 4 s. ř. s. za nepřípustnou. 6. Stěžovatel dále poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2023 č. j. 5 As 99/2021-60, ve kterém bylo rozhodováno o zákonnosti pokuty uložené jiné vodohospodářské společnosti za údajně neoprávněnou kalkulaci vodného, spočívající v započtení příspěvků na životní pojištění zaměstnanců (za roky 2014 až 2016). Tato společnost se odvolávala na své legitimní očekávání, založeném na systematickém výkladu právních předpisů cenové regulace a cenových výměrů Ministerstva financí - argumentovala tedy v zásadě shodně jako stěžovatel. Kasační soud v citovaném rozhodnutí žalobní námitku legitimního očekávání vypořádal a uznal ji za důvodnou, došel tedy k diametrálně odlišnému závěru než v případě stěžovatele. 7. Ohledně plánovaných nákladů stěžovatel podrobně rozebírá obsah již několikrát zmíněných výměrů Ministerstva financí z roku 2016 a 2017 a tvrdí, že tyto předpisy neumožňovaly v návaznosti na skutečný vývoj nákladů upravovat (aktualizovat) kalkulaci ceny vodného v průběhu roku. Tuto povinnost obsahuje až výměr Ministerstva financí z roku 2021, komentář k tomuto výměru pak tuto skutečnost označuje za významnou změnu oproti předchozímu stavu. II. 8. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje i ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 9. Jelikož původní právní zástupce stěžovatele zemřel, pověřil stěžovatel k zastupování před Ústavním soudem nového advokáta. 10. Ústavní soud vyzval účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. S ohledem na námitky v ústavní stížnosti i dalších dostupné podklady Ústavní soud položil Nejvyššímu správnímu soudu následující otázky: - Lze pokládat za ústavně udržitelné, aby dvě soudní řízení řešící fakticky shodnou situaci skončila odlišně jen kvůli tomu, že advokát stěžovatele (žalobce) v druhém řízení uplatnil "kvalitnější" námitku než advokát stěžovatele (žalobce) v prvním řízení? - Pokud by byla odpověď na předchozí otázku kladná, lze na ni s přihlédnutím k zásadě "soud zná právo" trvat i tehdy, pokud ona námitka spočívá v odkazu na obsah právního předpisu? 11. Účastník nejprve předeslal, že námitky, na které se stěžovatel nejvíce spoléhá v ústavní stížnosti, ve skutečnosti ve správní žalobě nezazněly, proto ani nemohly být kasačním soudem projednány. Stěžovatel původně argumentoval (ve vztahu k obsahu výměrů Ministerstva financí) nezahrnutím penzijního připojištění do demonstrativního výčtu neuznatelných nákladů a rozborem položky závodního stravování - na předmětné ustanovení výměrů Ministerstva financí tedy uplatnil systematický výklad. Ač později tvrdil opak, nepoužil historický výklad (o vyloučení penzijního připojištění z uznatelných nákladů v letech 2003-2009), který hrál významnou roli ve druhém (vyhovujícím) rozsudku Nejvyššího správního soudu. Odkaz na legitimní očekávání se sice v žalobě objevil, ale v prázdné formě, stěžovatel nevysvětlil, z čeho jeho očekávání plynulo. Právě taková tvrzení přitom tvoří žalobní bod, nemůže být úkolem nestranného soudu za účastníky sporu danou argumentaci domýšlet. 12. Podle kasačního soudu je odpověď na první otázku pozitivní, neboť odráží zásady dispoziční a koncentrační, na nichž správní soudnictví stojí. Obě vodohospodářské společnosti byly ve stejné situaci naposledy při uložení pokuty. V řízení před správními soudy už vytvářejí svůj vlastní osud. Ve věci nešlo o "kvalitu" námitky, nýbrž její neuplatnění. Nejvyšší správní soud poukázal na existenci nálezu ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 2732/15, který použití obou zmíněných zásad vyloučil v případě zjevně nespravedlivého výsledku řízení - šlo o případ, ve kterém za stejné jednání (nezákonnou reklamu) jeden subjekt (zpracovatel) zůstal potrestán, druhý (zadavatel) nikoliv. Od stávajícího případu se ovšem věc lišila zaprvé v časo