II.ÚS 1395/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1395/24 ze dne 10. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ExaSoft Holding a. s., sídlem Rudé armády 651/19a, Karviná - Hranice, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. března 2024 č. j. 4 Afs 125/2023-57 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2023 č. j. 25 Af 22/2021-91, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen "správce daně") dodatečnými platebními výměry ze dne 5. 2. 2020 č. j. 387745/20/3212-50522-807616, č. j. 387147/20/3212-50522-807616 a č. j. 387585/20/3212-50522-807616 doměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období měsíců listopadu roku 2014 a ledna a února roku 2015 v celkové výši 6 060 647 Kč a současně uložil stěžovatelce povinnost uhradit penále v celkové výši 1 212 128 Kč. 3. Odvolání stěžovatelky vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 17. 3. 2021 č. j. 8893/21/5300-21442-712243 zamítl a dodatečné platební výměry potvrdil. 4. O žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). 5. Ke kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Shledal, že krajský soud ve shodě s vedlejším účastníkem zákonně a přezkoumatelně odkázal na řadu podezřelých okolností, které v kombinaci s následnou nekontaktností subdodavatelek stěžovatelky, rizikovostí obchodované komodity a neodvedením DPH vedly k přesvědčivému závěru o existenci daňového podvodu a k závěru o vědomé účasti stěžovatelky na podvodu na DPH. V této souvislosti krajský soud podle Nejvyššího správního soudu podrobně popsal skutečnosti, na základě nichž dospěl k závěru, že stěžovatelka minimálně měla a mohla vědět, že obchodní transakce jsou zasaženy podvodem. Při posuzování vědomosti stěžovatelky o jednotlivých podezřelých skutečnostech přitom vycházel ze zjištění o personálním propojení stěžovatelky a její dodavatelky společnosti ES Czech, proti čemuž stěžovatelka v kasační stížnosti ničeho nenamítla a pouze paušálně odmítla, že by o těchto skutečnostech věděla. Stěžovatelce nejsou přičítány žádné okolnosti, které by byly zcela mimo sféru jejího vlivu. V případě identifikovaných objektivních okolností se totiž jedná o indicie, které objektivně měly ve stěžovatelce vzbudit podezření, že se účastní řetězce stiženého podvodem. Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že týmiž obchodními řetězci stěžovatelky, pouze ve vztahu k jiným zdaňovacím obdobím, a tedy obdobnými skutkovými okolnostmi, se zabýval např. již v rozsudcích ze dne 30. 6. 2023 č. j. 5 Afs 104/2022-45 a ze dne 19. 11. 2021 č. j. 5 Afs 239/2020-46. Z jejich závěrů lze přitom plně vycházet i v nyní posuzovaném případě. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka zejména tvrdí, že správce daně identifikoval nezaplacenou daň u subjektů odlišných od stěžovatelky, poté za využití svých mocenských pravomocí, odborných znalostí, nemalého personálního aparátu a analýzy informací, ke kterým má na rozdíl od daňových subjektů přístup, zmapoval obchodní řetězce, které posoudil jako podvodné a vyslovil závěr, že stěžovatelka měla zjistit v podstatě totéž. Rozdíl je ale v tom, že stěžovatelka nemá žádné pravomoci vyslýchat jednatele svých obchodních partnerů či jinak pátrat po jejich jednání. Správce daně odhaluje daňové podvody ex post, takže s jistotou konstatuje chybějící daň a ve světle této znalosti interpretuje vše, co se v minulosti stalo. Oproti tomu od stěžovatelky se žádá nemožné, tedy aby předpovídala budoucnost, a to na základě běžných (obvyklých, standardních a nikoli nezákonných) událostí, které nepramení z porušení právních povinností. Závěr soudů, že je na základě objektivních okolností prokázáno, že stěžovatelka věděla nebo měla vědět, že se plněním uplatňovaným ke vzniku nároku na odpočet DPH podílela na podvodném řetězci, je nesprávný. Ony objektivní okolnosti nemohou nikdy vést k závěru o tom, že by stěžovatelka věděla nebo mohla vědět o tom, že někdo z jejích dodavatelů či subdodavatelů spáchá podvod. Pokud však tyto okolnosti k závěru o vědomé účasti na podvodech vedou, pak stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost soudních rozhodnutí, když neobsahují žádné vysvětlení, proč by se mělo jednat právě o zde tvrzené okolnosti, a jak by na ně měla podle právních předpisů reagovat. Správní soudy též nevyhověly návrhu stěžovatelky na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr"), což stěžovatelka považuje za nesprávné. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či jemu předcházejícímu daňovému řízení), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů ani daňových orgánů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 10. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal. 11. Ústavní soud konstatuje, že týmiž obchodními řetězci stěžovatelky, pouze ve vztahu k jiným zdaňovacím obdobím, a tedy obdobnými skutkovými okolnostmi, se zabýval již v usnesení ze dne 30. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 2336/23, kterým odmítl jako zjevně ne