II.ÚS 1396/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1396/22 ze dne 3. 12. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti D. L., zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem se sídlem Široká 432/11, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2022 č. j. 21 Cdo 2506/2021-1071, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. prosince 2020 č. j. 19 Co 406/2020-979, rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 34 C 209/2014-849; a dále usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. července 2021 č. j. 19 Co 789/2021-1055, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel má v části ústavní stížnosti ve věci náhrady nákladů řízení za to, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Usnesením sp. zn. II. ÚS 1396/22 ze dne 4. 7. 2022 rozhodl Ústavní soud o ústavní stížnosti téhož stěžovatele směřující proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2022, č. j. 21 Cdo 2506/2021-1071, rozsudku Krajského soudu v Cˇesky´ch Budějovicích č. j. 19 Co 406/2020-979 ze dne 4. prosince 2020, rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 34 C 209/2014-849 ze dne 20. listopadu 2019 tak, že ji odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 3. Usnesením sp. zn. II. ÚS 1396/22 ze dne 20. 12. 2022 opravil Ústavní soud rozpor záhlaví a odůvodnění podle § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 164 věta druhá a § 167 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ("o.s.ř.). 4. Ústavní soud v posledně citovaném usnesení rovněž konstatoval, že o zbytku předmětu řízení bude samostatně rozhodnuto (srov. opravné usnesení sp. zn. II. ÚS 755/17 ze dne 24. 4. 2017, v němž bylo totožně rozhodnuto o nevyčerpaném předmětu řízení). 5. Předmětem nynějšího řízení tak zůstává usnesení Krajského soudu v Cˇesky´ch Budějovicích cˇ. j. 19 Co 789/2021-1055 ze dne 29. července 2021, které stěžovatel označil v petitu ústavní stížnosti. [Toto rozhodnutí také již v minulosti napadl stěžovatel ústavní stížností, kterou odmítl Ústavní soud pro nepřípustnost (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2501/21 ze dne 13. 10. 2021)]. Stěžovatel naproti tomu výslovně nebrojí proti prvostupňovému rozhodnutí, proti němuž ze zákona nebyl přípustný opravný prostředek, ačkoliv byl stěžovatel o možnosti jej podat nesprávně poučen - jde o rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. května 2021, č.j. 34 C 209/2014-1036. 6. Ústavní soud připomíná, že stěžovatel se původně před obecnými soudy domáhal žalobou podanou dne 6. 6. 2014 po žalovaném zaměstnavateli zaplacení částky 363 344 Kč s příslušenstvím, a to s ohledem na tvrzený pracovní úraz. Postupně žalobu rozšířil a následně vzal žalobu částečně zpět, o podstatě sporu již bylo obecnými soudy pravomocně rozhodnuto a rovněž Ústavní soud již pravomocně odmítl ústavní stížnost stěžovatele proti těmto rozhodnutím. 7. Citovaným rozsudkem č. j. 34 C 209/2014-1036 okresní soud vypořádal žalobu o zaplacení 1 890 Kč s příslušenstvím, přičemž šlo o úhrady nákladů stěžovatele spojených s hospitalizací. Výrokem I. rozhodl okresní soud tak, že je žalovaný povinen zaplatil stěžovateli částku 675 Kč s příslušenstvím do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. v části, v níž se stěžovatel domáhal na žalovaném zaplacení celkem částky 1215 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl. Výrokem III. určil, že je stěžovatel povinen zaplatit žalovanému zaměstnavateli na náhradě nákladů řízení částku 56 704 Kč. Výrokem IV. určil, že je stěžovatel povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (pojišťovně) na náhradě nákladů řízení částku 71 191 Kč s příslušenstvím. Výrokem V. určil, že je stěžovatel povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 45 302,50 Kč s příslušenstvím. Stěžovatele v tomto rozhodnutí nesprávně poučil o možnosti podat odvolání v jinak bagatelním sporu. 8. O odvolání stěžovatele do výroku o nákladech řízení (výroky III. a IV. rozhodnutí okresního soudu) rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením cˇ. j. 19 Co 789/2021-1055, tak, že je výrokem I. odmítl podle § 218 písm. c) o.s.ř. Protože byl rozsudek okresního soudu vydán v řízení o částce, kterou lze považovat za bagatelní, za této situace nebylo přípustné podat odvolání ani proti vedlejšímu výroku. Stěžovatel se řídil nesprávným poučením okresního soudu, což považoval krajský soud za důvod zvláštního zřetele hodný v rozhodování o nákladech odvolacího řízení, proto výrokem II. usnesení konstatoval, že žalovaný ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem. 9. Stěžovatel v části, jež je předmětem nynějšího řízení, vznesl argumentaci, kterou lze stručně shrnout tak, že rozhodnutí krajského soudu o nákladech považuje za neústavní. Výklad § 202 odst. 2 o. s. ř. odvolacím soudem pokládá za nepřiměřený. Již přezkoumaným rozsudkem Krajského soudu v Cˇesky´ch Budějovicích č. j. 19 Co 406/2020-979 ze dne 4. prosince 2020, se odvolací soud dopředu vyloučil z povinnosti rozhodnout o všech případných odvoláních nejen stěžovatele, ale i dalších účastníků řízení, čímž došlo k odepření práva stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poměr úspěchu a neúspěchu měl být posuzován k předmětu celého sporu, z nějž krajský soud tuto část vyčlenil, tedy v závěru z částky 516 641 Kč. 10. Ústavní soud stěžovateli zaslal k replice vyjádření krajského soudu, který považuje stížnost za nedůvodnou. Krajský soud uvedl, že při rozhodnutí respektoval znění § 202 odst. 2 o. s. ř., které bylo s účinností od 30. 9. 2017 novelizováno zákonem č. 296/2017 Sb. Oproti dřívější úpravě, ve které byla při posuzování přípustnosti odvolání rozhodující výše plnění, o kterém bylo v rozsudku rozhodnuto, je s účinností od 30. 9. 2017 podstatná výše plnění v době vydání rozsudku. Jelikož v době vydání rozsudku bylo předmětem řízení 1 890 Kč s příslušenstvím, odvolací soud nemohl postupovat jinak, než odvolání odmítnout. 11. Stěžovatel ve své replice setrval na své původní argumentaci, podle které bylo klíčové zejména to, že okresní soud rozsudkem č. j. 34 C 209/2014-1036 rozhodoval až po vydání rozsudku krajského soudu, který část řízení vyčlenil k samostatnému řízení. II. Posouzení Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 13. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 14. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. To se však v projednávaném případě nestalo. 15. Obecný princip minimalizace zásahů Ústavního soudu je patrnější právě v problematice náhrady nákladů řízení. Problematika náhrady nákladů řízení obvykle nepožívá ústavněprávní ochrany, jelikož pouze výjimečně dosahuje nákladový spor intenzity způsobilé porušení z