II.ÚS 1398/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1398/25 ze dne 11. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelů O. Č., P. Č., R. Č. a L. N., zastoupených JUDr. Tomášem Pavlíčkem, advokátem, sídlem Příkrá 6898, Zlín, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 4. dubna 2025 č. j. 1 VZN 220/2023-67, usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 29. listopadu 2024 č. j. 1 KZV 79/2024-72 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 2. oddělení, ze dne 24. června 2024 č. j. KRPA-30762-21/TČ-2024-000072, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 2. oddělení, sídlem Kongresová 1666/2, Praha 4 - Nusle, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 2. oddělení (dále jen "policejní orgán"), byla podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odložena věc podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měli dopustit Ministerstvo vnitra České republiky a P. Š. (v rozhodné době vedoucí oddělení Státního občanství a matrik Odboru všeobecné správy Ministerstva vnitra) tím, že (zkráceně uvedeno) P. Š. dne 6. 6. 2016 vydal rozhodnutí, kterým zrušil rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 15. 3. 2016, kterým nebylo vyhověno vydání potvrzení o tom, že pan A. S. byl ke dni své smrti československým státním občanem a které bylo tzv. předběžnou otázkou v restitučním řízení, a věc vrátil zpět Krajskému úřadu Zlínského kraje k novému projednání s tím, jak má být ve věci dále postupováno. Krajský úřad Zlínského kraje následně dne 24. 6. 2016 vydal potvrzení o státním občanství České republiky, že A. S. byl k datu úmrtí, tj. ke dni 26. 4. 1957, československým státním občanem, na základě kterého byly vydány pozemky restituentům. 3. Proti usnesení policejního orgánu podali stěžovatelé a město Luhačovice stížnosti, které státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") shora označeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodné zamítl. V odůvodnění usnesení konstatoval, že policejní orgán k věci shromáždil rozsáhlou dokumentaci, zajistil podání vysvětlení P. Š. i K. U. (v rozhodné době zástupkyně vedoucího oddělení Státního občanství a matrik Odboru všeobecné správy Ministerstva vnitra), přičemž zdůraznil, že o věci jednal i Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 18. 12. 2013 sp. zn. 2 As 53/2013 mimo jiné uvedl, že ze shromážděných důkazů je patrné, že Okresní národní výbor v Uherském Brodě dostál sice své povinnosti náležitě přezkoumat okolnosti, za nichž došlo u A. S. k udělení říšského občanství, a na základě zjištěných skutečností vydal A. S. osvědčení o národní spolehlivosti typu A, které osvědčovalo jeho českou národnost, neboť byl k přihlášení za Němce donucen. Ministerstvo vnitra však následně toto osvědčení, bez náležitého odůvodnění, svým výměrem neschválilo a tento výměr nabyl doručením právnímu zástupci A. S. právní moci. Ministerstvo vnitra nicméně k žádosti jmenovaného přiznalo odkladný účinek jeho stížnosti podané k tehdejšímu Nejvyššímu správnímu soudu proti uvedenému výměru o neschválení. Přestože bylo dekretální řízení formálně pravomocně skončeno, přiznáním odkladného účinku stížnosti, která byla proti němu podána, byly fakticky suspendovány účinky tohoto pravomocného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že z celé věci je patrné, že kroky A. S. směřovaly ke zrušení předmětného pravomocného výměru Ministerstva vnitra, nicméně řízení o stížnosti nebylo pro nedostatek politické vůle k zachování správního soudnictví ukončeno. Protože zrušení předpisů o správním soudnictví nebylo doprovázeno žádnými přechodnými ustanoveními, bylo podle Nejvyššího správního soudu nutné konstatovat, že odkladný účinek přiznaný stížnosti A. S. vůči pravomocnému výměru Ministerstva vnitra, nebyl ani ministerstvem ani ze zákona nikdy zrušen, a tudíž fakticky toto rozhodnutí do dnešního dne nemohlo vyvolat žádné jím předpokládané následky (účinky rozhodnutí nikdy nenastaly a k výměru nemůže být přihlíženo). Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že příslušné orgány pochybily, akcentovaly-li formální právní moc rozhodnutí nad přiznaný odkladný účinek, což v dané věci znamená, že P. Š., který posuzoval podmínky státního občanství A. S., nemohl vycházet z obsahu předmětného výměru, neboť postrádal účinnost. Jediným řešením nastalé situace podle Nejvyššího správního soudu bylo, že k výměru Ministerstva vnitra nebude přihlíženo, a správní orgán zjištěný skutkový stav posoudí sám v řízení o zjištění občanství. 4. Státní zástupce městského státního zastupitelství se po přezkoumání věci ztotožnil se závěrem policejního orgánu, že nebylo prokázáno, že by postupem Ministerstva vnitra, v zastoupení P. Š. a K. U., došlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby či jiného trestného činu. 5. K podnětu stěžovatelů věc přezkoumal, coby dohledový orgán, státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") a napadeným vyrozuměním stěžovatelům sdělil, že závěr státního zástupce městského státního zastupitelství shledal správným a důvodným. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti opětovně tvrdí, že postupem orgánů činných v trestním řízení v dané věci došlo k porušení základních zásad trestního řízení, a to především zásady zjištění skutkového stavu věci, zásady vyhledávací a v této souvislosti namítají i existenci tzv. opomenutých důkazů. Jsou toho mínění, že policejní orgán přistoupil k vyhledávání a provádění důkazů selektivním způsobem, když zejména nepředvolal k podání vysvětlení ani je, ani A. P., vedoucí oddělení státního občanství a přestupků Krajského úřadu Zlínského kraje, neopatřil si všechny potřebné listinné důkazy, nezabýval se rozpory mezi předloženými důkazy, přihlížel pouze k důkazům ve prospěch "pachatele". Mají proto za to, že napadené usnesení policejního orgánu je nepřezkoumatelné a nezákonné, přičemž pochybení policejního orgánu nenapravila ani příslušná státní zastupitelství, naopak úmyslně přikryla nezákonný a nelegitimní postup policejního orgánu. Jsou přesvědčeni, že k rozhodnutí o udělení státního občanství A. S. nemělo dojít. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že všechny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou v této věci splněny. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 9. Ve vztahu k nyní p