II.ÚS 14/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 14/21 ze dne 1. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Janů, zastoupeného Mgr. Jiřím Schüllerem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem U Sluncové 666/12a, Praha 8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020 č. j. 12 Cmo 249/2020-343, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno zejména jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). 2. Z ústavní stížnosti, napadeného usnesení vrchního soudu, jakož i z dalších přiložených rozhodnutí a listin se podává, že stěžovatel brojí postupu soudů spočívajícím v zastavení řízení o podaném návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků. Stěžovateli byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2019 č. j. 30 Cm 96/2018-194 uložena povinnost zaplatit žalobkyni JUDr. Jiřině Lužové, insolvenční správkyni ERB bank, a. s. v likvidaci (dále jen "žalobkyně"), směnečný peníz ve výši 4 836 997,09 EUR s příslušenstvím, směnečnou odměnu ve výši 16 113 EUR a dále 914 130,80 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok I.); ve výroku II. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit soudní poplatek. Tento rozsudek stěžovatel napadl včasným odvoláním. Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 7. 2019 č. j. 30 Cm 96/2018-232, vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání ve výši 2 836 575 Kč. Stěžovatel poté (opakovaně) žádal o osvobození od soudního poplatku, o čemž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 11. 2019 č. j. 30 Cm 96/2018-260, tak, že mu osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Rozhodnutí bylo posléze potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020 č. j. 12 Cmo 367/2019-278. Další žádost o osvobození od soudního poplatku stěžovatel podal dne 15. 5. 2020. 3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 8. 2020 č. j. 30 Cm 96/2018-329 rozhodl o návrhu stěžovatele na přiznání osvobození od soudního poplatku ze dne 15. 5. 2020 tak, že řízení zastavil. Svůj závěr zdůvodnil zejména s odkazem na předchozí rozhodnutí téhož soudu (potvrzené citovaným usnesením Vrchního soudu v Praze) a dodal, že v předmětném řízení nebyly tvrzeny a prokázány žádné nové skutečnosti svědčící o podstatné změně majetkových poměrů žadatele (stěžovatele). Ten podstatnou změnu majetkových poměrů zdůvodňoval skončením pracovního poměru u společnosti A, ke dni 31. 8. 2019 a současně ukončením výkonu funkce jednatele ve společnosti B ke dni 23. 4. 2020. Dále stěžovatel uváděl, že nemá úspory, ani majetek vyšší hodnoty, od 27. 4. 2020 nemá žádný bankovní účet a pobírá pouze starobní důchod ve výši 34 082 Kč. Soud následně porovnal tvrzení stěžovatele a jím přeložené dokumenty s listinami a tvrzeními obsaženými v jeho původní žádosti o osvobození od soudních poplatků. K tomu uvedl, že přiznáním starobního důvodu se stěžovateli příjmy naopak zvýšily (oproti příjmům z dřívějšího zaměstnání), přičemž ke zhoršení jeho majetkových poměrů nemohl vést ani zánik funkce jednatele společnosti, jelikož mu z ní neplynul žádný příjem. Ke zrušení bankovních účtů stěžovatele soud uvedl, že pro ověření změny poměrů by musel stěžovatel doložit, jaké obraty finančních prostředků na účtech probíhaly (alespoň) v době rozhodování o předchozí žádosti o osvobození od soudních poplatků, neboť nemá s čím situaci porovnávat, resp. ověřit, zda nedošlo k účelovému zbavování se majetku. K tomu uvedl, že stěžovatel sám tvrdil, že v době rozvodového řízení s bývalou manželkou vynakládal statisíce korun měsíčně mj. na výživném nezletilých dětí. Stěžovatel však žádné výpisy nedoložil, a proto soud uzavřel, že nebyly komplexně osvědčeny ani jeho původní poměry týkající se jeho bankovních účtů, a tím spíše není možné činit závěr o změně poměrů v důsledku zrušení jeho bankovních účtů. 4. Vrchní soud napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (viz předchozí bod). Konstatoval, že soud prvního stupně ve svých závěrech nepochybil a uzavřel, že "tvrzení stěžovatele o jeho poměrech nadále zůstala neúplná, tedy i nevěrohodná a ani v souvislosti s další žádostí o osvobození od soudních poplatků nebyla doplněna o nové skutečnosti, jimiž by byl nutno se zabývat". Jako správný označil rovněž postup soudu prvního stupně, který řízení o opětovném návrhu stěžovatele na osvobození od soudních poplatků zastavil. V tomto směru se jeho rozhodnutí opírá též o rozhodnutí Ústavního soudu, například usnesení sp. zn. I. ÚS 1901/11 či nález sp. zn. I. ÚS 1439/09. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní právo na spravedlivý proces, konkrétně mu znemožnily uplatňovat jeho práva u nestranného a nezávislého soudu. Tvrdí, že soudní poplatek byl vyměřen v takové výši, že není reálně v jeho možnostech a schopnostech jej uhradit. Na podporu svých tvrzení přitom cituje judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (mimo jiné nález sp. zn. II. ÚS 3112/17 či IV. ÚS 289/03) a uvádí, že v projednávané věci je soudní poplatek pouze finančním příjmem státního rozpočtu, když náklady řízení protistrany nemohou dosáhnout výše téměř 3 000 000 Kč. K závěrům soudů stran zrušení bankovních účtů stěžovatel dodává, že je zcela irelevantní, jaký zůstatek byl na účtu před jeho zrušením, jelikož skutečnosti, které zrušení účtu předcházely, nemohou být pro rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků relevantní (soud nemůže vycházet z minulých či budoucích hypotetických příjmů a majetkových poměrů). 6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. 7. K problematice náhrad nákladů řízení, do níž spadá i rozhodování o soudních poplatcích, se Ústavní soud obecně staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení příslušných napadených výroků přistupuje pouze výjimečně. Tento přístup vychází z názoru, že byť i rozhodnutí o (ne)osvobození od soudních poplatků může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Rovněž je potřeba předeslat, že zde napadená rozhodnutí jsou založena na posouzení individuálních okolností případu a na učinění konkrétních skutkových zjištění na základě označených důkazů, které nemůže Ústavní soud hodnotit a zjištění soudů nahrazovat. 8. Konstrukce § 138 odst. 1 občanského soudního řádu je založena na tom, že ve výjimečných a individuálními okolnostmi odůvodněných případech předseda senátu může účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, pokud to prokazatelně odůvodňují jeho poměry. Přiznat úplné osvobození pak může pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tedy výlučně spadá zásadně do sféry civilních soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel pouze v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny. O takový případ však v projednávané věci nejde. 9. Ústavní soud v nyní posuzovaném případě ověřil, že obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily a uvedly, z jakých důvodů nejsou naplněny všechny zákonné předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Neopomněly