II.ÚS 1408/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1408/25 ze dne 26. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Andreje Lokajíčka, advokáta, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, zastoupeného Mgr. Martinem Pujmanem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 269/2024-40 ze dne 13. 3. 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 5 Ad 8/2023-39 ze dne 21. 10. 2024, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před obecnými soudy 1. Ústavní stížností se stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že došlo k porušení garantovaných práv stěžovatele zaručených v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy; čl. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), dále právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a právo stěžovatele na zajištění procesní rovnosti zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny. 2. Rozhodnutím kárného senátu České advokátní komory byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání kárného provinění podle § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění rozhodném pro nyní posuzovanou věc, ve spojení s čl. 4 odst. 1 a odst. 2 usnesení představenstva žalované č. 1/1997 Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (dále jen "etický kodex"), tím, že i přesto, že ve smlouvě o provedení mediace ze dne 5. 6. 2020 převzal závazek zachovat důvěrnost a mlčenlivost o všech záležitostech týkajících se mediačního procesu, v podání Obvodnímu soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 6. 2020 ve věci vedené pod sp. zn. 50 Nc 6047/2020 uvedl, že "k dohodě nedošlo, a to pro neúměrné finanční požadavky na vypořádání společného jmění manželů, jakož i výše výživného ze strany matky", "matka však návrh mediátorky bez dalšího odmítla, protože nesplňoval její finanční představy" a "zástupce matky k mediačnímu jednání vyžádal excesivním způsobem podklady, které se SJM nijak nesouvisely", tedy při výkonu advokacie nepostupoval tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu, když za tím účelem nedodržoval pravidla profesionální etiky ukládající mu povinnost všeobecně poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu a povinnost plnit převzaté závazky. Kárný senát podle § 32 odst. 5 zákona o advokacii upustil od uložení kárného opatření a současně žalobci uložil povinnost náhrady nákladů řízení ve výši 8 000 Kč. 3. Česká advokátní komora (vedlejší účastnice) rozhodnutím ze dne 3. 3. 2023 podle § 32 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 244/1996 Sb., kterou se podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, stanoví kárný řád (advokátní kárný řád) zamítla odvolání stěžovatele a potvrdila rozhodnutí kárného senátu vedlejší účastnice ze dne 18. 3. 2022. 4. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Rozhodnutí vedlejší účastnice i kárné komory považoval za plně přezkoumatelná. V odůvodnění zejména konstatoval, že ve výroku kárného rozhodnutí bylo řádně a nezaměnitelným způsobem specifikováno provinění stěžovatele. Podle městského soudu bylo v posuzovaném případě zřejmé, že vyjádření ze dne 26. 6. 2020 bylo podáno k soudu stěžovatelem, který za něj byl zodpovědný. Ve vztahu k námitce, že si Obvodní soud pro Prahu 5 zprávu o stavu mediačního řízení přímo vyžádal, městský soud upozornil, že šlo toliko o požadavek na sdělení výsledku tohoto řízení. Za nedůvodnou označil rovněž námitku ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci kárným senátem, neboť stěžovatel ji nijak konkrétně nerozvedl. Kárný senát řádně posoudil a vyhodnotil závažnost jednání žalobce. Tu shledal zejména v porušení smluvního závazku mlčenlivosti a důvěrnosti v procesu mediace, akcentoval rovněž citlivost informací zjištěných při mediačním procesu, a to ve vztahu ke skutečnosti, že stěžovatel byl jako advokát v postavení ochránce těchto informací a měl jít příkladem. Uzavřel, že vedlejší účastnice i kárný senát posoudily věc správně. 5. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost stěžovatele zamítl. Rozhodnutí městského soudu neshledal nepřezkoumatelným. Veškerými námitkami stěžovatele se městský soud řádně zabýval. Již kárný senát stěžovateli s ohledem na znění smlouvy o mediaci vysvětlil, proč bylo nutno v posuzovaném případě i předmětnou e-mailovou komunikaci mezi účastníky mediace považovat za součást mediačního procesu, a tedy za informaci zjištěnou v průběhu mediace, tj. dotčenou závazkem mlčenlivosti. Z uvedeného proto vyplývá, že byť stěžovatel namítal, že informace obsažené ve vyjádření ze dne 26. 6. 2020 čerpal právě ze zmíněné e-mailové komunikace, neměla tato skutečnost vliv na obsah jeho závazku mlčenlivosti. Jinak řečeno, ačkoli se informace obsažené ve zmíněném vyjádření týkaly rovněž problematiky majetkového vypořádání účastníků mediace, nelze odhlédnout od skutečnosti, že tyto informace představovaly zásadní důvod neúspěchu předmětné mediace, což ostatně stěžovatel ve vyjádření otevřeně uvedl. Nejvyšší správní soud proto rovněž nepřisvědčil stěžovateli, že jeho jednání nelze považovat za kárné provinění především z důvodu, že informace obsažené ve vyjádření ze dne 26. 6. 2020 nebyly předmětem smluvně převzatého závazku mlčenlivosti, jelikož si je účastníci mediace sdělili mimo mediační jednání a část těchto informací nadto nebyla ani předmětem mediace. Argument stěžovatele, že vzhledem k písemné, resp. e-mailové formě poskytnutí předmětných informací tyto nebyly kryty závazkem mlčenlivosti, je nedůvodný. Stěžovatel přitom v kasační stížnosti proti uvedeným závěrům neuvedl nic konkrétního a pouze odkazoval na svůj úsudek, že mediace probíhá pouze na mediačním jednání, což však neodpovídá znění uzavřené smlouvy o mediaci. Závažnost kárného provinění je nutno poměřovat následkem chování advokáta ve vztahu ke klientovi, soudům a jiným orgánům, advokacii, veřejnosti a způsobilostí závadného chování advokáta poškodit advokátní stav. Otázku závažnosti městský soud i správní orgány dostatečně vyhodnotily. Protože Nejvyšší správní soud neshledal důvodné ani ostatní kasační námitky stěžovatele, jeho kasační stížnost zamítl. II. Argumentace v ústavní stížnosti 6. V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituloval předchozí průběh řízení a námitky, které uvedl před správními soudy. V řízení vedeném na úrovni České advokátní komory namítal, že jeho jednání nepředstavuje kárné provinění, protože informace sdělené obvodnímu soudu byly mezi stranami sporu konstatovány již před uzavřením smlouvy o provedení mediace; na výroky sdělené soudu nedopadá smluvně převzatý závazek mlčenlivosti, neboť tyto informace si strany sporu sdělily mimo mediační jednání; výroky sdělené soudu neobsahují informace, k nimž se váže povinnost mlčenlivosti; u domnělého kárného provinění stěžovatele absentuje jeho materiální znak, tj. závažnost; nedošlo ani k posouzení všech nezbytných kritérií tvrzené závažnosti jednání stěžovatele (zejména následkům jednání stěžovatele). Jak orgány samosprávy, tak i soudy tyto námitky uplatněné stěžovatelem věcně nevypořádaly, když se jimi nezabývaly buď vůbec, případně jen odkázaly na zcela nedostatečné odůvodnění orgánu, který rozhodoval před nimi. S námitkami stěžovatele nevedly žádnou reálnou polemiku. Stěžovateli se tak nedostalo ústavně konformního odůvodnění předmětných rozhodnutí orgánů veřejné správy. Stěžovatel dále zejména namítá, že jeho jednání není porušením smluvně převzaté povinnosti. Orgány samosprávy nerespektovaly zákonnou kogentní úpravu, výkladem vůle stran se při interpretaci smlouvy vůbec nezabývaly, vůli stran nezkoumaly a neprováděly k ní žádné dokazování. V tvrzeném porušení povinnosti absentuje hodnocení materiálního znaku kárného provinění. 7. Stěžovatel namítá, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2023, č. j. 9 Ad 1/2023-59 (v jiné věci) bylo jiné rozhodnutí odvolacího kárného senátu zrušeno, věc jím byla znovu posouzena a dne 6. 5. 2025 bylo vydáno rozhodnutí, kterým byl stěžovatel zproštěn obvinění z kárného provinění. V odkazovaném přezkumu rozhodnutí kárných orgánů České advokátní komory se jednalo o stížnost totožného stěžovatele. Předmětem stížnosti a následného odsuzujícího kárného rozhodnutí bylo rovněž jednání stěžovatele spočívající ve formulaci části podání v opatrovnickém sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5. Poté, co byl stěžovatel v obou stupních kárného řízení nejprve uznán vinným z osočení jiného kolegy advokáta, byl na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2023, č. j. 9 Ad 1/2023-59, v opakovaném kárném řízení zproštěn kárné žaloby. Podstatným důvodem zproštění byla změna náhledu kárného senátu České advokátní komory poté, co Městský soud v