II.ÚS 1409/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1409/21 ze dne 4. 10. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti M. Z., zastoupeného JUDr. Filipem Princem, advokátem, sídlem V Zátiší 520/23, Praha 4 - Hodkovičky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2021 č. j. 30 Cdo 1459/2020-1138, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 28 Co 264/2019-1093 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. dubna 2018 č. j. 10 C 38/2013-1006, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 5. 2021, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv a svobod zaručených v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 17. 4. 2018 č. j. 10 C 38/2013-1006 byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli úrok z prodlení ve výši 7,05 % z částky 911 554 Kč od 23. 2. 2013 do 4. 6. 2013 (výrok I.). Ve zbývající části, kterou se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 60 750 769 Kč s 7,05% úrokem z prodlení od 23. 2. 2013 do zaplacení, byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 11 000 Kč (výrok III.) a o jeho povinnosti zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na náhradě nákladů řízení částku 7 056,52 Kč (výrok IV.). K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí ve výrocích II. až IV. potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 11. 2019 č. j. 28 Co 264/2019-1093 (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II.). 3. Oba rozsudky byly vydány ve věci žaloby, kterou se stěžovatel domáhal proti státu zaplacení náhrady škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Škoda mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního řízení, v jehož průběhu byl v období od 29. 6. 2007 do 15. 2. 2010 ve vazbě. Stěžovatel byl obviněn z trestných činů účasti na zločinném spolčení a vydíraní podle § 163a odst. 1 a § 235 odst. 1, 2 písm. a), b) a c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, posléze však byl pravomocným rozsudkem zproštěn obžaloby. 4. Trestní stíhání mělo ovlivnit podnikání stěžovatele, který byl společníkem (s podílem ve výši 80 %) a jedním ze dvou jednatelů společnosti A. Jednání, pro které bylo vedeno trestní řízení, mělo mít souvislost s činností této společnosti, neboť podle obžaloby jí provozované výherní hrací přístroje měly být vnucovány provozovatelům hnutí a diskoték prostřednictvím psychického a fyzického nátlaku ze strany zločinného spolčení více osob, mezi něž měl patřit i stěžovatel. Stěžovatel se původně domáhal zaplacení částky v celkové výši 77 500 000 Kč s příslušenstvím, svůj žalobní návrh však posléze (z různých důvodů, včetně částečného uspokojení nároku) vzal zčásti zpět a nadále se domáhal zaplacení částky 60 750 769 Kč s příslušenstvím, která sestávala ze tří dílčích nároků na náhradu škody. 5. První nárok, tedy nárok na náhradu škody ve výši 24 121 323 Kč s příslušenstvím, spočívající v ušlém zisku z provozování výherních hracích přístrojů za období od 29. 6. 2007 do 31. 12. 2011, posoudily obecné soudy podle § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Obvodní soud nepovažoval za prokázáno tvrzení stěžovatele, že důvodem výpovědí smluv o umístění a provozování výherních hracích přístrojů, uzavřených mezi společností A a různými obchodními partnery, byla negativní mediální kampaň vedená proti němu v souvislosti s jeho trestním stíháním. Nemělo jít o hlavní či převažující důvod ukončení smluvních vztahů. Smluvní vztahy s některými smluvními partnery ukončila předčasně právě společnost A, a to na základě dobrovolně uzavřených dohod, ačkoli mohla vyčkat na vypovězení stávajících smluv ze strany smluvních partnerů a poté z toho případně vyvodit právní následky, jako je třeba nárok na zaplacení smluvní pokuty. I po zahájení trestního stíhání stěžovatele tato společnost navíc uzavírala nové nebo prodlužovala stávající smlouvy. Dobrovolné ukončení smluv shledal nelogickým i městský soud, který zároveň přisvědčil závěru obvodního soudu, že vznikla-li škoda v příčinné souvislosti s trestním stíháním stěžovatele, pak vznikla především společnosti A, a nikoli stěžovateli. Je sporné, zda by tato společnost případný zisk a v jaké výši rozdělila mezi společníky, nebo zda by byl použit na rozvoj společnosti, reagující na nastoupení nových videoloterijních terminálů v období let 2007 až 2010, což je pravděpodobnější varianta. K rozdělení případného zisku by zřejmě nedošlo ani proto, že tato společnost si nikdy od roku 2004, kdy začala výherní hrací přístroje provozovat, zisk nerozdělila. Učinila tak až v roce 2007, kdy bylo rozhodnuto o rozdělení zisku mezi společníky a tyto peníze byly použity na náklady obhajoby a na peněžní záruky na vazbu. Neobstojí ani stěžovatelem předložený výpočet ušlého zisku, který vychází z hospodářských výsledků společnosti C, jež od společnosti A odkoupila některé výherní hrací přístroje a dále je provozovala. 6. Druhý nárok, tedy nárok stěžovatele na náhradu škody ve výši 1 879 446 Kč s příslušenstvím představoval ztrátu při prodeji výherních hracích přístrojů v letech 2007 až 2011, která měla být rozdílem mezi jejich zůstatkovou cenou podle účetnictví a jejich prodejem pod touto cenou. Podle obvodního soudu mezi tvrzenou škodou a nezákonným rozhodnutím není příčinná souvislost. Došlo-li k prodeji výherních hracích přístrojů pod cenou, pak k tomuto kroku přistoupila společnost A dobrovolně, bez jakékoli souvislosti s trestním stíháním stěžovatele. I bez tohoto stíhání by zřejmě k takovému kroku došlo, neboť bylo třeba nahradit zastaralé výherní hrací přístroje, o které hráči moc nestáli. Případná škoda by navíc i v tomto případě vznikla uvedené společnosti, a nikoli stěžovateli. 7. Třetí nárok, tedy nárok na náhradu škody ve výši 34 750 000 Kč, měl vzniknout následkem nerealizování obchodu - nákupu a prodeji hotelu Drei Schwanen v Hohensteinu společností B. Obvodní soud neshledal mezi vznikem tvrzené škody, spočívající v ušlém zisku, a vzetím stěžovatele do vazby v souvislosti s jeho trestním stíháním příčinnou souvislost. Plánovaný obchod, který měl podle stěžovatele vést k vysokému zisku během velmi krátké doby, mohl být dokončen kýmkoli jiným, kdo by místo stěžovatele za společnost B jednal. Nadto nebylo zjištěno, z jakých finančních prostředků měl stěžovatel kupní cenu 600 000 EUR (asi 16 800 000 Kč) za hotel prostřednictvím společnosti B zaplatit. Z provedených důkazů vyplynulo, že jednání o koupi hotelu měla probíhat v květnu a v červnu roku 2007, kdy stěžovatel ještě nedisponoval potřebnými prostředky. O rozdělení zisku společnosti A nebylo rozhodnuto na valné hromadě v květnu roku 2007, kdy již stěžovatel mohl předpokládat potřebu vložení těchto prostředků na účet firmy B, nýbrž až v červenci roku 2007, kdy už byl ve vazbě a podíl na zisku ve výši 10 200 000 Kč mu byl vyplácen postupně v červenci a srpnu roku 2007 ve splátkách nepřesahujících 420 000 Kč. Městský soud měl za to, že stěžovatel neprokázal svá tvrzení ohledně plánovaného obchodu relevantními důkazy. 8. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 2. 2021 č. j. 30 Cdo 1459/2020-1138 zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné. V části, ve které byl potvrzen zamítavý výrok týkající se druhého nároku stěžovatele, v dovolání zcela chybělo vymezení, který předpoklad jeho přípustnosti považuje stěžovatel za splněný. U prvního nároku městský soud založil zamítavé rozhodnutí na dvou závěrech, stěžovatel však dovoláním zpochybnil pouze jeden z nich, a to, že k ukončení smluv by s vysokou mírou pravděpodobnosti došlo s ohledem na zastaralost výherních hracích přístrojů. Závěr, že případná škoda by vznikla společnosti A, a nikoli stěžovateli, rozporován nebyl, ačkoli sám postačoval k zamítnutí žaloby v této části. Obdobně v případě třetího nároku stěžovatel zpochy