II.ÚS 1413/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1413/21 ze dne 25. 10. 2021 N 184/108 SbNU 241 Ukončení procesního účastenství v konkursním řízení ze strany obecných soudů   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky HSK Invest, a. s., se sídlem Václavská 316/12, Praha 2, zastoupené Mgr. Martinem Petrošem, advokátem, se sídlem Velehradská 88/1, Praha 3, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 Ko 1/2021-249 ze dne 31. 3. 2021, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a NEVET, a. s., se sídlem Plaská 622/5, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 3 Ko 1/2021-249 ze dne 31. 3. 2021 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelka vystupuje jako věřitelka v konkursním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 45 K 79/99 ohledně majetku úpadkyně ČESKOMORAVSKÉ SLADOVNY, a. s., na nějž krajský soud v březnu 2000 prohlásil konkurs. 2. Vedlejší účastnice jakožto další věřitelka měla v konkursním řízení přihlášenou pohledávku, která byla zčásti uspokojena na základě usnesení o částečném rozvrhu v konkursním řízení a ve zbývající části ji následně v září 2020 uspokojila mimo konkursní řízení stěžovatelka, a to za souhlasu úpadce postupem dle § 332 odst. 1 ve spojení s § 261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, (uspokojovaná pohledávka vznikla v 90. letech, a proto se na ni podle § 3028 odst. 3 občanského zákoníku použila předchozí právní úprava). Jelikož vedlejší účastnice svou přihlášku pohledávky nevzala zpět, navrhla stěžovatelka krajskému soudu, aby rozhodl o ukončení účasti vedlejší účastnice v konkursním řízení z důvodu zániku její pohledávky splněním. 3. Krajský soud usnesením č. j. 45 K 79/99 ze dne 19. 11. 2020 návrhu vyhověl a účast vedlejší účastnice v konkursním řízení ukončil. Podle krajského soudu zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění do 31. 12. 2007, (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání") neobsahuje žádné speciální ustanovení vztahující se k účastenství věřitele. Ve smyslu § 66a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání tak krajský soud postupoval podle obecné úpravy - nikoliv však podle občanského soudního řádu, jak citované ustanovení vyžaduje, ale podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen "z. ř. s."). Na projednávaný případ aplikoval § 7 odst. 2 z. ř. s., jehož znění se podle krajského soudu prakticky shoduje s již neúčinným § 94 odst. 4 občanského soudního řádu a podle kterého soud usnesením ukončí účast v řízení takového účastníka, o jehož právech nebo povinnostech se v řízení nejedná. Krajský soud tedy uzavřel, že přihlášená pohledávka vedlejší účastnice byla zcela uspokojena a v řízení již neexistuje žádné její právo, o němž by se jednalo. 4. Vrchní soud v napadaném usnesení naopak vyhověl odvolání vedlejší účastnice a rozhodnutí krajského soudu změnil tak, že se účast vedlejší účastnice v řízení neukončuje. Vrchní soud se ztotožnil s krajským soudem v tom, že došlo k zániku přihlášené pohledávky mimo konkursní řízení splněním ve smyslu § 332 odst. 1 obchodního zákoníku, avšak na její účastenství v konkursním řízení tato skutečnost podle vrchního soudu nemá vliv. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 828/2006 ze dne 30. 7. 2008 uvedl, že zanikla-li přihlášená pohledávka jinak než poměrným uspokojením z majetku konkursní podstaty a nevzala-li vedlejší účastnice přihlášku pohledávky v příslušném rozsahu zpět, jde v rozsahu takového zániku o pohledávku spornou, ke které se v rozvrhovém usnesení nebude přihlížet, účastenství vedlejší účastnice ale nezaniká. Na základě svého dřívějšího usnesení pak vrchní soud dodal, že konkursní věřitel přestává být účastníkem konkursního řízení v jeho průběhu pouze v případech, kdy nastane fikce, že se k jeho pohledávce nepřihlíží, tedy pouze v případech dle § 20 odst. 3, § 23 odst. 4 a § 24 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání. Vrchní soud má za to, že k naplnění některého z těchto případů nedošlo, a účastenství proto zaniknout nemohlo. II. Argumentace účastníků řízení 5. Podle stěžovatelky bylo napadeným usnesením porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na rovné zacházení podle čl. 1 Listiny. 6. Stěžovatelka uvádí, že se jakožto největší konkursní věřitelka přihlášených pohledávek v řádu desítek milionů korun rozhodla pro opakované obstrukce úpadkyně a některých konkursních věřitelů včetně vedlejší účastnice mimo jiné právě vedlejší účastnici z konkursního řízení, lidově řečeno, vyplatit, tedy na vlastní náklady uspokojit její pohledávku vůči úpadkyni. Přestože tak za souhlasu úpadkyně v souladu s § 332 odst. 1 obchodního zákoníku učinila, svého deklarovaného záměru - zbavit se obstrukčního potenciálu vedlejší účastnice - nedosáhla. Vrchní soud podle stěžovatelky totiž dostatečně nereflektoval existenci mezery v zákoně, čímž se v důsledku dopustil odepření spravedlnosti. 7. Stěžovatelka s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu tvrdí, že interpretací zákona o konkursu a vyrovnání lze na základě analogie, resp. teleologické extenze dojít k závěru, že účast konkursního věřitele může zaniknout i v dalších případech zákonem výslovně neuvedených. Konkrétně stěžovatelka předkládá dvě možné interpretační cesty, jak dojít ke stejnému cíli. Ta první se zakládá na § 20 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, podle jehož věty druhé se nepřihlíží k nevyčísleným pohledávkám. Stěžovatelka míní, že hmotněprávní zánik pohledávky způsobuje nemožnost jejího vyčíslení, a tuto skutečnost tak lze podřadit pod hypotézu této právní normy. Druhá stěžovatelkou nabízená cesta spočívá ve vytvoření nové skutkové podstaty "nepřihlížení k přihlášené pohledávce", analogické k § 20 odst. 3, § 23 odst. 4 a § 24 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání a navázané na zjištění konkursního soudu o mimokonkursním zániku přihlášené pohledávky. Tuto cestu stěžovatelka podepírá odkazem na rakouskou doktrínu a právní praxi, neboť podle stěžovatelky zákon o konkursu a vyrovnání představuje pouze zjednodušenou verzi rakouského konkursního řádu z roku 1914, který v Rakousku platí dodnes, přičemž v tomto konkursním řádu je posuzovaný právní problém řešen právě analogickou aplikací jiného ustanovení stejného předpisu. 8. Stěžovatelka se domnívá, že účastníkem konkursního řízení mají být z podstaty jen dlužník a jeho věřitelé, a nikoliv někdo, o kom se ví, že vůči dlužníkovi už žádnou pohledávku nemá. Taková osoba totiž podle stěžovatelky nemůže mít jiný motiv než prostřednictvím obstrukcí oddalovat či mařit uspokojení pohledávek skutečných věřitelů a už jen kvůli neúročení přihlášených pohledávek taková situace podle stěžovatelky představuje zásah do jejího vlastnického práva. Jako nedostatečný přitom vnímá závěr, že zanikne-li přihlášená pohledávka mimo konkursní řízení, půjde o pohledávku spornou a v důsledku toho se k ní nebude přihlížet v rozvrhovém usnesení a ani takovému věřiteli nemusí být přiznáno hlasovací právo. Podotýká totiž, že účastenství v konkursním řízení zahrnuje vedle hlasování na schůzi věřitelů a práva na podíl na výtěžku zpeněžení také řadu dalších práv. Stěžovatelka má zároveň za to, že přiznáním stejných procesních práv věřitelům a někomu, kdo již věřitelem není, dochází k porušení zásady rovnosti, protože soud pak zachází stejně s osobami v odlišném postavení. 9. Vrchní soud ve svém vyjádření navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, přičemž zopakoval důvody uvedené již v napadeném rozhodnutí. Ústavní soud proto nepovažoval za nutné tato vyjádření zasílat stěžovatelce k replice. Vedlejší účastnice možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužila. III. Hodnocení Ústavního soudu 10. Jádrem sporu před obecnými soudy byla v projednávaném případě otázka, zda mimokonkursní zánik přihlášené pohledávky v konkursním řízení představuje ve smyslu zákona o konkursu a vyrovnání důvod pro ukončení účasti věřitelky (vedlejší účastnice) takové zaniklé pohledávky v konkursním řízení. Stěžovatelka se domnívá, že ano, vrchní soud v napadeném rozhodnutí tvrdí, že ne. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti, výklad podústavního práva je tak primárně úkolem obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti Ústavní soud zasáhne pouze tehdy, dojde-li napadeným rozhodnutím k porušení ústavně zaručených práv. Přitom pouhá skutečnost, že obecný soud zvolil právní výklad, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě relevantní důvod k podání ú