II.ÚS 1415/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1415/22 ze dne 27. 7. 2022 N 94/113 SbNU 119 Právo obviněného být osobně slyšen při rozhodování o vazbě   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Danielem Askarim, advokátem, sídlem Slavětínská 1146/39, Praha 9, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022 sp. zn. 4 Tz 63/2022, takto: I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022 sp. zn. 4 Tz 63/2022, a to výrokem, kterým byl stěžovatel vzat do vazby, byla porušena práva stěžovatele podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Ve výroku o vzetí stěžovatele do vazby se rozsudek Nejvyššího soudu ruší. III. Nejvyšší soud je povinen zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 8 228 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto nálezu na účet advokáta Mgr. Daniela Askariho. Odůvodnění I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 30. 5. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výroku rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byl vzat do vazby, a to pro rozpor s čl. 8 a 38 Listiny základních práv a svobod. 2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. 3. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. 50 To 316/2020 odsouzen pro pokračující trestné činy krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 a odst. 4 písm. b) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. O stížnosti pro porušení zákona rozhodl Nejvyšší soud dne 25. 5. 2022 rozsudkem sp. zn. 4 Tz 63/2022 tak, že napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k projednání. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se v době rozhodnutí Nejvyššího soudu nacházel ve výkonu trestu, vzal tento soud stěžovatele do vazby z důvodu podle § 67 písm. c) tr. řádu. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že o vazbě bylo rozhodnuto bez jeho slyšení a v neveřejném zasedání. Z ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též ESLP) přitom vyplývá, že soud, který rozhoduje o vazbě, musí rozhodovat na ústním jednání, které sice nemusí být veřejné, ale musí být přístupné stranám řízení (rozsudky ESLP ze dne 25. 3. 1999 č. 31195/96 Nikolova proti Bulharsku, bod 58, a ze dne 15. 11. 2005 č. 67175/01 Reinprecht proti Rakousku). Během jednání musí být obviněný vyslechnut, a to zpravidla osobně, nebo v odůvodněných případech skrze svého zástupce. Pokud soud upustí od přímého výslechu obviněného, musí pro takový postup existovat přesvědčivé odůvodnění, jako tomu bylo např. ve věci Bah proti Nizozemsku. Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je Nejvyšší soud povinen rozhodnout o vzetí do vazby ve veřejném zasedání a po osobním slyšení [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1681/08 ze dne 24. 11. 2009 (N 240/55 SbNU 325), sp. zn. I. ÚS 980/14 ze dne 18. 6. 2014 (N 125/73 SbNU 887), sp. zn. II. ÚS 3401/18 ze dne 17. 4. 2019 (N 67/93 SbNU 327) a sp. zn. I. ÚS 2451/19 ze dne 26. 11. 2019 (N 198/97 SbNU 124)]. 5. V projednávaném případu dal Nejvyšší soud před rozhodnutím o stížnosti pro porušení zákona stěžovateli možnost se k důvodům vazby písemně vyjádřit, což stěžovatel také učinil prostřednictvím svého obhájce. Navrhoval, aby nebyl vzat do vazby a aby byl propuštěn na svobodu. Navrhoval, "aby Nejvyšší soud, nebude-li písemné podklady považovat za dostatečné pro rozhodnutí o vazbě, nařídil veřejné zasedání, kde vyslechne obviněného a jeho neteř G. L.". Z toho je zřejmé, že žádal o své osobní slyšení, nebude-li jej Nejvyšší soud chtít propustit na svobodu. I přesto však bez osobního slyšení nebyl propuštěn a byl toliko "převeden" do vazby. 6. Stěžovatel byl v původním řízení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně, a to v situaci, kdy byl podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku ohrožen sazbou od dvou do osmi let. Na základě napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je zřejmé, že může být stěžovatel v navazujícím řízení odsouzen nanejvýš podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, a bude tedy ohrožen sazbou v rozpětí tří měsíců až tří let. Ke dni vydání rozsudku Nejvyššího soudu měl stěžovatel vykonány dva roky trestu odnětí svobody. Z toho stěžovatel dovozuje, že v dalším řízení mu nebude uložen vyšší trest, než který již vykonal. Napadený rozsudek se opírá toliko o skutečnost, že stěžovatel je opakovaným speciálním recidivistou, přičemž Nejvyšší soud pominul skutečnost, že stěžovatel se poslední dva roky nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, který na něj přinejmenším mohl výchovně působit. Z toho důvodu pak také stěžovatel trval na svém osobním slyšení. Nejvyšší soud tento výslech neprovedl a spokojil se pouze s obecným negativním hodnocením stěžovatele vycházejícím ze stavu více než dva roky předtím, než bylo o vazbě rozhodováno. Stěžovatel ve svém písemném vyjádření poukázal na svoji připravenost vést řádný život, pokračovat v zahájené protidrogové léčbě a podílet se na výchově svých tří nezletilých neteří, toho času svěřených do pěstounské péče zletilé neteře. III. 7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření namítl, že není povinen při rozhodování o vazbě bezmezně vycházet z pouhého prohlášení obviněného, že se již napravil a na svobodě již trestnou činnost páchat nebude, když předchozích téměř dvacet let vypovídá o opaku. K otázce osobního slyšení Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel byl informován o tom, že bude rozhodováno o vazbě, a měl možnost se písemně vyjádřit. K osobnímu slyšení obviněného Nejvyšší soud nepřistoupil, neboť vycházel z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, podle které zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku již není považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64). Z toho vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním (případně druhoinstančním) odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Zrušením odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. 50 To 316/2020 obživl odsuzující rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. 3 T 79/2020, což znamená, že stěžovatel se nacházel v postavení osoby nepravomocně odsouzené k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Zároveň lze předpokládat, že k nepodmíněnému trestu odnětí svobody bude stěžovatel odsouzen i v novém řízení před Krajským soudem v Plzni, byť v nižší míře. Podle Nejvyššího soudu z ničeho nevyplývá, že trest uložený obviněnému nebude vyšší než ten, který již do této doby vykonal a jenž mu bude do nově uloženého trestu započten. 8. Stěžovatel svého práva repliky k vyjádření Nejvyššího soudu nevyužil. IV. 9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí (resp. jejich postupy) byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 11. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem v rámci rozhodování o vazbě či jejím dalším trvání a z toho vyplývající právo být slyšen (vyjádřit se) v kontradiktorním řízení je třeba považovat za zcela základní prvek práva na spravedlivý proces týkající se omezení osobní svobody. Právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. 12. Nejvyšší soud namítal, že při rozhodování o vazbě postupoval v souladu s judikaturou ESLP, přičemž odkázal na rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, § 9. Daleko přiléhavější je však odkázat na podstatně novější judikaturu, a to například na rozsudky ve věci Husák proti České republice č. 19970/04 ze dne 4. 12.