II.ÚS 1416/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1416/21 ze dne 25. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Emila Votrubce, zastoupeného JUDr. Jiřím Duchoněm, advokátem, se sídlem Antonína Dvořáka 293, Turnov, proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 27. října 2020 č. j. 10 C 107/2019-195, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. ledna 2021 č. j. 20 Co 267/2020-222 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2021 č. j. 28 Cdo 725/2021-237, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 27. května 2021 navrhl stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na přístup k soudu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo dle stěžovatele napadenými rozhodnutími dojít k porušení čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále jen "Dodatkový protokol"), ve stížnosti označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a občanského soudního řádu. Stěžovatel dále v petitu stížnosti navrhl, aby Ústavní soud (následuje citace): "zavázal obecné soudy právním názorem, že bude rozhodnuto podle žalobního petitu v žalobě ze dne 18. 4. 2019, bod XVIII. odst. 1, protože je naprosto správný, určuje se vlastnictví žalobce a jsou k tomu zákonem stanovené předpoklady. To vše za účastenství Státního pozemkového úřadu, Krajský pozemkový úřad pro Liberecký kraj, se sídlem U Nisy 6a, 460 57 Liberec III. z důvodu zamezení právní libovůle a svévole, průtahů v řízení, zcizení majetku v restitučním řízení (legitimní očekávání), nečinnost správního orgánu, porušení Ústavy čl. 36 odst. 1 listiny a dodatkového protokolu č. 1 čl. 1 odst. 1 Evropské Úmluvy a Úmluvy čl. 14 zákaz diskriminace". 2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné, a to zejména pro účely stručného odůvodnění tohoto usnesení (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). 3. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, dalších listin přiložených k ústavní stížnosti a dovolání stěžovatele, které si Ústavní soud vyžádal, se podává, že stěžovatel byl v postavení žalobce účastníkem soudního řízení dle části páté o. s. ř. ( § 244 a násl.) o nahrazení rozhodnutí správního orgánu (Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Liberecký kraj), kterou se žalobce domáhal určení svého vlastnického práva k vyjmenovaným pozemkům v k.ú. Turnov, a to na základě jím údajně uplatněného restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") ve spojení se zákonem č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Okresní soud v Turnově (dále jen soud prvního stupně) žalobu stěžovatele zamítl, neboť shledal rozhodnutí správního úřadu založené na závěru, že o dané věci již bylo jednou pravomocně rozhodnuto, za správné. Dále soud prvního stupně zrekapituloval právní závěry vyslovené v řadě dřívějších rozhodnutí vydaných ve vícero soudních řízení týkající se dané věci, z nichž se jako základní jeví ten, že stěžovateli nelze přiznat vlastnické právo k nárokovaným pozemkům, neboť jako právní nástupce závětního dědice původního vlastníka, jenž sám restituční nárok neuplatnil, postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě nepožívá. Krajský soud v Hradci Králové (dále také jen "odvolací soud") k odvolání žalobce napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl jako nepřípustné postupem dle § 243c odst. 1 o. s. ř. 4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů (podmínek) řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas. Stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je rovněž právně zastoupen advokátem v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovateli zákon jiné prostředky k ochraně práva neposkytuje (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Avšak návrh stěžovatele se v části, v níž se tento domáhá, aby Ústavní soud zavázal obecné soudy konkrétním právním názorem tak, jak je popsáno výše v bodě 1 tohoto usnesení, vymyká rozhodovací pravomoci Ústavního soudu. Jak již Ústavní soud stěžovateli vyložil ve svém usnesení ze dne 17. prosince 2019 sp. zn. I. ÚS 1546/19 (dostupné též na http://nalus.usoud.cz), Ústavní soud je povinen se ve své činnosti řídit principem uplatňování státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny). Ústavní soud tak nemůže překročit rámec předpisů, které vymezují jeho postavení a pravomoc. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje Ústavní soud o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, přičemž blíže tuto Ústavou zakotvenou pravomoc Ústavního soudu rozvádí zákon Ústavním soudu. Pokud jde o způsoby, jakými je Ústavní soud oprávněn zasahovat do činnosti orgánů veřejné moci, je nutno odkázat na ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud může buďto zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo zakázat příslušnému státnímu orgánu pokračovat v porušování základního práva a svobody a přikázat mu obnovit stav před porušením takového práva, pokud je to možné. Návrh stěžovatele tak v dané části nepředstavoval žádný z případů, v nichž je Ústavní soud ve smyslu shora označených předpisů oprávněn rozhodovat, a k jeho projednání tak není Ústavní soud příslušný (§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu). 5. Stěžovatel se v ústavní stížnosti předně dovolává práva na přístup k soudu dle čl. 36 Listiny, zákazu diskriminace dle čl. 14 Úmluvy a ochrany legitimního očekávání při ochraně jeho vlastnického práva ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu. Bližší ústavněprávní argumentaci stížnost neobsahuje. Věcně stížnost představuje sled poukazů a námitek již uplatněných v řízení před obecnými soudy. Meritorně stěžovatel (zjednodušeně řečeno) trvá na tom, že mu restituční nárok k daným pozemkům svědčil, že jej uplatnil řádně a včas, že pozemky mu měly být vydány a jejich současný vlastník k nim vlastnické právo platně nenabyl. Argumentace stěžovatele se soustředí na historické souvislosti jím uplatněného restitučního nároku. V procesní rovině stěžovatel namítá, že obecné soudy "nerespektovaly" jím předložené důkazy s tím, že takovým postupem jej měly nedovoleně "diskriminovat". Stěžovatel v ústavní stížnosti dále brojí proti argumentaci dovolacího soudu, s níž se vypořádal se stěžovatelovým dovoláním, neboť tato má být "naprosto lichá", jelikož dovolací soud se měl v napadeném usnesení údajně zabývat "jinou právní problematikou", než jakou stěžovatel v dovolání ve skutečnosti předestřel a která byla "předmětem řízení" vedeného před soudy nižších stupňů. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a došel k závěru, že ústavní stížnost je v rozsahu, v němž byl Ústavní soud k jejímu projednání příslušný, zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku - napadená rozhodnutí tedy Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ú