II.ÚS 1419/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1419/24 ze dne 8. 1. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudkyně Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky P. H. a nezletilých stěžovatelů L. H. a M. H., zastoupených Mgr. Václavem Němcem, advokátem, sídlem Roháčova 3339/5, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 47/2024-309 ze dne 21. 2. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 193/2023-263 ze dne 16. 8. 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 51 C 287/2021-201 ze dne 23. 3. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a M. F., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo zaručené čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vyplývá, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovatelům uložena povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili vedlejšímu účastníkovi 1 550 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % z této částky od 15. 11. 2018 do zaplacení a náklady řízení ve výši 274 125 Kč. Obvodní soud tak vyhověl žalobě vedlejšího účastníka, který jako věřitel zemřelého D. H. (manžela stěžovatelky a otce nezletilých stěžovatelů) požadoval po jeho zákonných dědicích zaplacení pohledávky, kterou měl za ním z titulu poskytnuté zápůjčky. Obvodní soud vzal za prokázané, že dne 12. 5. 2017 byla z úschovního účtu zřízeného advokátní kanceláří VHK Partners, advokátní kancelář, s. r. o., a vedeného pro svěřenský fond A, převedena částka 990 000 Kč a částka 1 010 000 Kč na úschovní účet označený B, který zřídila tatáž advokátní kancelář na pokyn D. H. Zaplacením těchto částek jménem vedlejšího účastníka měl být splacen dluh dlužníků A a C vůči vedlejšímu účastníkovi jako jejich věřiteli. Zároveň tyto částky představovaly zápůjčku poskytnutou vedlejším účastníkem D. H. Obvodní soud dospěl k závěru, že D. H. využil poskytnuté peněžní prostředky na zaplacení hypotéky váznoucí na bytové jednotce, kterou užívala rodina D. H. a kterou vlastnila společnost D, jíž byl D. H. jediný společník a jednatel. Obvodní soud měl za prokázané, že úschovní účet B byl pouze místem pro splnění závazku, nikoliv účtem právnické osoby, neboť D. H. advokátovi V. V. nikdy nepředložil listiny dokládající jeho oprávnění jednat za tuto společnost. Obvodní soud tak nepřisvědčil obraně stěžovatelů, že postavení dlužníka má společnost B, nikoliv oni jako dědici po D. H. 3. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že vedlejší účastník poskytl D. H. zápůjčku ve výši 2 000 000 Kč formou převodů ze společností, které mu dlužily finanční prostředky. Městský soud souhlasil s hodnocením obvodního soudu, že se nejednalo o zápůjčku právnické osobě B, ale o zápůjčku D. H. Ztotožnil se i se závěrem, že D. H. využil zapůjčené peníze k doplacení hypotečního úvěru, který měla sjednaný jím ovládaná společnost D na pořízení bytu, v němž D. H. a stěžovatelé bydleli, neboť v době přípravy rozvodového řízení jeho manželství se stěžovatelkou měl zájem na tom, aby byt nebyl zatížen hypotékou. 4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto z důvodu, že stěžovatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Současně Nejvyšší soud uvedl, že hodnocení důkazů městským soudem není v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé rozporují skutkové zjištění obvodního soudu, že úschovní účet B byl sjednaným platebním místem pro poskytnutí zápůjčky, a tvrdí, že tento skutkový závěr je v extrémním rozporu se zprávou, kterou zaslal vedlejší účastník D. H. dne 9. 5. 2017. Podle stěžovatelů se nejednalo o zápůjčku mezi dvěma fyzickými osobami, ale o dispozici s finančními prostředky v rámci podnikatelských aktivit společností, za něž jednali vedlejší účastník a D. H., a společnost B. Proto tato společnost nebyla platebním místem, ale vydlužitelem. Stěžovatelé jsou toho názoru, že z uvedené komunikace vyplývá úmysl zúčastněných osob převést poskytnuté peněžní prostředky na společnost v Panamě, která měla být v budoucnu založena. Tvrzení, že finanční prostředky poskytnuté vedlejším účastníkem sloužily k dalším obchodním aktivitám společnosti B, nikoliv k vyřešení soukromých záležitostí D. H., odůvodňují stěžovatelé i odkazem na skutečnost, že dne 23. 5. 2017 byla z úschovního účtu převedena částka 2 000 000 Kč svěřenskému fondu A, a to na více než dva měsíce. Stěžovatelé konstatují, že z tvrzené zápůjčky neměli oni ani D. H. žádný prospěch, neboť veškeré finanční prostředky byly nakonec z úschovního účtu B zapůjčeny společnosti D. Nesprávnost závěru obvodního soudu o realizaci zápůjčky v květnu 2017 potvrzuje podle stěžovatelů skutečnost, že D. H. se na možnost zápůjčky dotazoval vedlejšího účastníka až dne 23. 8. 2017, tedy o tři měsíce později po jejím údajném poskytnutí. 6. Stěžovatelé dále vytýkají obvodnímu soudu, že se nezabýval jejich námitkou ohledně dispozičního práva vedlejšího účastníka k úschovnímu účtu B, kterou vznesli na podporu svého tvrzení, že úschovní účet nebyl pouze platebním místem. Rozporují tvrzení obvodního soudu, že D. H. nebyl osobou oprávněnou jednat za společnost B. Namítají, že byl jako důkaz opomenut seznam sestavený V. V., ve kterém byl D. H. uveden jako osoba angažující se mimo jiné ve společnosti B. 7. Stěžovatelé tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou založena na výslechu advokáta V. V., ačkoli jej ani stěžovatelé, ani subjekty, jimž poskytoval právní služby, nezbavili mlčenlivosti. Podle stěžovatelů jsou proto závěry napadených rozhodnutí učiněny na základě nezákonně získaného důkazu. Ve vztahu k výslechu svědka R. J. stěžovatelé namítají, že obvodní soud nevzal v potaz skutečnost, že tento svědek se před jednáním setkal s vedlejším účastníkem, který mu měl připomenout skutečnosti, na které si již nepamatoval. 8. Obvodní soud se podle stěžovatelů nevypořádal s tvrzením P. H., že byla advokátem V. V. ubezpečena o existenci půjčky vedlejšího účastníka vůči společnosti B, nikoliv vůči D. H. jako fyzické osobě. Stěžovatelé vyjmenovávají důkazy, které byly provedeny, avšak žádný ze soudů se k nim podle jejich tvrzení nijak nevyjádřil. 9. Stěžovatelé považují za vnitřně rozporné tvrzení městského soudu, že nebyla zjištěna faktická existence společnosti B na českém obchodním trhu a že ve zprávě ze dne 9. 5. 2017 zmiňuje vedlejší účastník její možné založení. Stěžovatelé upozorňují, že existence zmíněné společnosti byla dokazována obvodním soudem výpisem z obchodního rejstříku společnosti E, a že budoucí založení zmíněné vedlejším účastníkem v citované zprávě se týká společnosti F, nikoliv B. 10. Stěžovatelé také upozorňují, že městský soud se nijak nezabýval jejich námitkou o absolutní neplatnosti smlouvy o úschově z důvodu nedostatku písemné formy. Tvrdí, že k této skutečnosti měly soudy přihlédnout z úřední povinnosti. Odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2457/2013 ze dne 22. 1. 2014, podle něhož příchozí platbou na účet advokáta (advokátní úschovy) bez právního důvodu dojde ke zvýšení aktiv tohoto advokáta na úkor toho, kdo platbu realizoval. 11. Stěžovatelé namítají, že uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení a úroků z prodlení je v rozporu s dobrými mravy a principem spravedlnosti v situaci, kdy se bránili vznesenému nároku vedlejšího účastníka z údajné zápůjčky, na niž neměli žádný vliv a kterou nebyl vedlejší účastník jako právní profesionál (advokát) schopen prokázat transparentním způsobem. Namítají, že v případě zápůjčky realizované na základě písemné smlouvy a standardním bankovním převodem by byl nárok vedlejšího účastníka plněn již v dědickém řízení a nikoliv až po obsáhlém několikaletém soudním sporu. Obecné soudy podle stěžovatelů postupovaly v rozporu s čl. 3 a 12 Úmluvy, podle nichž musí veškerá činnost ve vztahu k dítěti respektovat jeho nejlepší zájem. Stěžovatelé obecným soudům vytýkají, že nejlepší zájem nezletilých dětí nesledovaly, neboť nepostupovaly podle § 143 občanského soudního řádu. 12. Nezletilí stěžovatelé namítají, že nebyli slyšeni, ze strany obecných soudů nebylo n