II.ÚS 1421/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1421/24 ze dne 29. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Kotka, zastoupeného Mgr. Lucií Truhlářovou, advokátkou, sídlem Bělehradská 2056/3A, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2024 č. j. 27 Cdo 3371/2023-368, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2023 č. j. 6 Cmo 18/2022-337 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2021 č. j. 80 Cm 173/2013-309, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AG SLUŽBY s. r. o., sídlem Hornická 31, Karlovy Vary, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, z vyžádaného soudního spisu a z napadených rozhodnutí se podává, že žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") se stěžovatel jako žalobce domáhal po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 1 200 000 Kč s příslušenstvím jako odměny za výkon funkce jednatele vedlejší účastnice za období od 15. 9. 2008 do 15. 9. 2012 a s tím související náhrady vynaložených cestovních nákladů. 3. Městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). V předmětné věci šlo přitom již o druhé rozhodnutí městského soudu ve věci, které bylo vydáno poté, co Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 14. 5. 2020 č. j. 6 Cmo 194/2019-275 předchozí rozsudek městského soudu ze dne 17. 12. 2018 č. j. 80 Cm 173/2013-246 zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. 4. Po zrušení prvního zamítavého rozsudku městský soud postupoval v souladu s právním názorem vrchního soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí, podle něhož stěžovatel neúplně vylíčil skutkový stav věci, neboť neuvedl rozhodné skutečnosti potřebné pro posouzení, zda má nárok na odměnu podle § 66 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, které konkrétní činnosti pro vedlejší účastnici vykonal a jaké měl cestovní náklady v souvislosti s výkonem práce jednatele vedlejší účastnice. Protože žalobní tvrzení uvedená stěžovatelem v žalobě byla nedostatečná, vrchní soud městskému soudu uložil, aby v souladu § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), stěžovatele vyzval k doplnění žalobních tvrzení a označení důkazů. Městský soud postupoval v souladu s tímto právním názorem a opakovaně po poučení vyzval stěžovatele k doplnění žalobních tvrzení a označení důkazů (učinil tak jednak písemnou výzvou ze dne 26. 6. 2020 a znovu v rámci ústního jednání dne 24. 6. 2021). Stěžovatel požadovaná doplnění neučinil, když pouze zopakoval již v předchozí fázi řízení uvedená tvrzení, která byla vrchním soudem vyhodnocena jako nedostatečná. Městský soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel řádně nevylíčil rozhodující skutečnosti a neoznačil důkazy k jejich prokázání ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. Jelikož v předmětné věci jde o sporné řízení ovládané zásadou projednací, důsledkem tohoto neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního je zamítnutí žaloby. Proto městský soud žalobu stěžovatele zamítl. 5. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatel i vedlejší účastnice (ta pouze proti výroku II. o nákladech řízení) odvolání. Vrchní soud napadeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu ve výrocích I. a III. potvrdil, změnil je ve výroku II. ohledně výše náhrady nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud vyšel ze skutkových zjištění a právních závěrů přijatých městským soudem a dovodil, že zamítl-li městský soud žalobu v souladu s výsledky znaleckého dokazování pro nedostatek smlouvy o výkonu funkce jednatele se smluvenou odměnou, neprokázání fakticky vykonané činnosti a vynaložených konkrétních nákladů ve prospěch vedlejší účastnice, nelze takovému rozhodnutí vytknout pochybení. 6. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud poukázal na to, že vrchní soud s odkazem na skutková zjištění a právní závěry přijaté městským soudem založil své rozhodnutí na závěru (shodným s městským soudem), podle něhož stěžovatel neprokázal existenci smlouvy o výkonu funkce ani fakticky vykonanou činnost a vynaložené konkrétní náklady ve prospěch vedlejší účastnice. Tento závěr však stěžovatel v dovolání nenapadl a dovolacímu přezkumu jej tak neotevřel. Nejvyšší soud v napadeném usnesení poukázal na to, že stěžovatel otevírá v dovolání otázky týkající se jednak procesního postupu soudu při provádění důkazů, resp. znaleckých posudků podle § 127 o. s. ř., a jednak možnosti akceptace znaleckého posudku, který "neobsahuje žádné odborné posouzení ... pouze právní názory znalce", přičemž na řešení těchto otázek rozhodnutí vrchního soudu nespočívá. Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání nezakládá žádná ze stěžovatelem vymezených otázek, k tvrzeným vadám řízení Nejvyšší soud nemohl nepřihlédnout (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). II. Argumentace stěžovatele 7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud rozhodl v rozporu s § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, ačkoli stěžovatel o konání ústního jednání nebyl informován a s rozhodnutím bez nařízení jednání neudělil svůj souhlas, čímž byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel dále namítá, že městský soud neprovedl jím navržené důkazy a o jejich (ne)provedení nerozhodl. Stěžovatel k prokázání svých tvrzení navrhl rozsáhlý seznam svědků, kteří se měli vyjádřit k činnostem stěžovatele jako jednatele pro vedlejší účastnici, dále navrhl provedení důkazu zajištěním údajů z počítače. Tento důkaz soud odmítl provést, neboť ho považoval za "neproveditelný". Ačkoliv stěžovatel navrhoval provedení dalších důkazů, které by byly schopny doložit konkrétní činnosti jednatele pro vedlejší účastnici, soud tyto důkazy neprovedl, nerozhodl o jejich provedení, a přesto žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene. V rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení považuje stěžovatel také odmítnutí soudu provést rozsáhlé doplnění tvrzení a důkazů ze dne 14. 7. 2020. Městský soud dále jednal v rozporu se zásadou rovnosti stran, když při hodnocení důkazů nezohlednil, že vedlejší účastnice odmítla zprostit mlčenlivosti daňovou poradkyni, která současně i jako účetní o závazcích ke stěžovateli účtovala (na základě písemné smlouvy o výkonu funkce jednatele, která následně bez vysvětlení zmizela z kanceláře vedlejší účastnice), současně odmítla zprostit bankovního tajemství osobu úvěrujícího bankovního domu, která byla se závazky za stěžovatelem z titulu jeho odměny jednatele seznámena. Vedlejší účastnice znemožnila stěžovateli prokázat existenci písemné smlouvy pomocí svědků odepřením zproštění mlčenlivosti, to vše za přispění soudu, který nereflektoval na navržené důkazy, popřípadě je označil za neproveditelné, avšak i přesto žalobu z důvodu neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene zamítl. 8. Stěžovatel dále uvádí, že v řízení namítal nesprávný postup při provádění znaleckých posudků. Městský soud nařídil zhotovení revizního znaleckého posudku (Znaleckou a revizní s. r. o.), který však neměl být použit jako důkaz, neboť v závěru posudku dochází k právnímu hodnocení znalcem. Stěžovatel zadal zpracování znaleckého posudku Znalecké kanceláři Dušek s. r. o., která precizně hodnotí veškeré vlivy, okolnosti a srovnatelné funkce ve srovnatelných podnicích. Navrhoval výslech znalce ze Znalecké kanceláře Dušek s. r. o., neboť znalec České znalecké, a. s. byl vyslechnut k objasnění nesrovnalostí v podaném znaleckém posudku. Soud o návrhu stěžovatele na provedení tohoto důkazu nerozhodl a nevypořádal se s tím, proč navržený důkaz neprovedl. Právě tento důkaz však podle stěžovatele byl důkazem stěžejním a relevantním, který by objasnil jeho nárok. 9. Stěžovatel dále namítá, že při "původním" jednání vrchního soudu, které se konalo dne 30. 1. 2020, byl senát vrchního soudu ve zcela odlišném složení, než při druhém jednání vrchního soudu, při kterém došlo k vydání napadeného rozhodnutí (aniž by na počátku nového jednání předseda senátu sdělil obsah přednesů a provedených důkazů), čímž došlo k porušení práva stěžovatele na zákon