II.ÚS 1422/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1422/25 ze dne 30. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavních stížnostech stěžovatelky Mgr. Marty Janouškové, advokátky, sídlem Malátova 645/18, Praha 5, proti výrokům I. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 27. 2. 2025, sp. zn. 15 Co 58/2025, 15 Co 64/2025, 15 Co 68/2025, 15 Co 63/2025, 15 Co 59/2025, 15 Co 85/2025, 15 Co 33/2025, 15 Co 60/2025, 15 Co 49/2025, 15 Co 61/2025, 15 Co 62/2025, 15 Co 51/2025, 15 Co 67/2025, a ze dne 28. 2. 2025, sp. zn. 15 Co 66/2025, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, jako účastníka řízení, a České republiky - Okresního soudu v Táboře, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí 1. Ústavní soud obdržel čtrnáct ústavních stížností, jimiž se stěžovatelka domáhá zrušení výroků I. výše uvedených usnesení, kterými Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ("krajský soud") rozhodl o její odměně coby ustanovené opatrovnice v exekučním řízení. Stěžovatelka má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Usnesením ze dne 4. 6. 2025, sp. zn. II. ÚS 1422/25, rozhodl Ústavní soud, že se ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 1422/25, I. ÚS 1423/25, I. ÚS 1424/25, III. ÚS 1425/25, II. ÚS 1426/25, I. ÚS 1427/25, III. ÚS 1428/25, IV. ÚS 1429/25, IV. ÚS 1430/25, III. ÚS 1431/25, II. ÚS 1432/25, II. ÚS 1433/25, IV. ÚS 1434/25 a I. ÚS 1435/25 spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. II. ÚS 1422/25. 3. Soudní exekutor, JUDr. Ondřej Hanák, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, ustanovil stěžovatelku opatrovnicí povinné, STAY ACTIVE INC., sídlem SECOND Flor, CAPITAL CITY INDEPENDENCE AVENUE, č. p. 1312, VICTORIA, Seychelská republika, neboť se mu nepodařilo zjistit pobyt povinné na území České republiky, ani se jí nepodařilo doručit písemnosti v exekučních řízeních na adresu v zahraničí. 4. Později soudní exekutor stěžovatelce přiznal za výkon její funkce v jednotlivých věcech odměny podle § 7 bod 6 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). V každé ze čtrnácti věcí šlo o tři úkony právní služby - převzetí opatrovnictví a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé ze dne 29. 5. 2024 a nahlížení do exekučního spisu. Dále stěžovatelce přiznal náklady na právní zastoupení spočívající v hotových výdajích advokáta stanovených podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu paušální částkou, a to rovněž za tři úkony právní služby. Podle § 137 odst. 3 občanského soudního řádu pak k nákladům řízení náležela částka odpovídající dani z přidané hodnoty. 5. Proti usnesením soudního exekutora podala Česká republika - Okresní soud v Táboře (vedlejší účastnice) odvolání a domáhala se snížení odměny stěžovatelky. 6. Krajský soud následně změnil napadenými usneseními jednotlivá usnesení soudního exekutora tak, že se stěžovatelce coby opatrovnici povinné odměna nepřiznává. Vyjádřil se ke každému z účtovaných úkonů a uvedl, že co se týče prvního - přípravy a převzetí zastoupení, stěžovatelka nevyvinula bezprostředně po svém ustanovení opatrovnicí žádnou činnost směřující k řádnému zastoupení povinné, a proto jí nelze odměnu podle § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu přiznat. 7. Jde-li o druhý úkon, krajský soud konstatoval, že obsahem písemného podání ze dne 29. 5. 2024 je podnět exekutorovi, aby v souladu s § 55 odst. 7 exekučního řádu vyzval oprávněného, aby se vyjádřil, zda souhlasí se zastavením exekuce či nikoliv a aby exekutor v závislosti na sdělení oprávněného exekuci zastavil. Podle krajského soudu stěžovatelka učinila tento úkon bez bližší znalosti spisu, protože pokud by se s ním řádně seznámila, zjistila by, že takovou výzvu již exekutor učinil dne 20. 12. 2023, a že podnětu není vůbec zapotřebí. Takový úkon považuje krajský soud za zbytečný a tudíž neúčelný, který nemůže být dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu honorován. 8. Obdobně hodnotil krajský soud i třetí vyúčtovaný úkon. Stěžovatelka totiž teprve poté, co podala podnět k zastavení exekuce, šla studovat spis, aniž by pro tento její postup existoval nějaký konkrétní a důležitý důvod. Opět šlo tedy o úkon neúčelný, protože na základě studia spisu již stěžovatelka nevyvíjela žádnou další činnost a pouze vyúčtovala svou odměnu za zastoupení. Ani odměna za prostudování spisu podle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu proto stěžovatelce nenáleží. Vzhledem k tomu krajský soud nepřiznal ani paušální náhrady nákladů a náhrady DPH. II. Argumentace stěžovatelky 9. Stěžovatelka v ústavních stížnostech se závěry krajského soudu nesouhlasí. K prvnímu účtovanému úkonu uvádí, že advokát již převzetím zastoupení přebírá odpovědnost za řádné vedení případu, přebírá písemnosti a má povinnost vést klientský spis. Převzetí a příprava zastoupení nejsou zákonem specifikovány a je věcí advokáta, jak si přípravu provede. Není stanoveno, zda a kdy musí advokát v rámci převzetí věci nahlédnout do spisu; stěžovatelka to neučinila bezprostředně po převzetí zastoupení, ale až později, neboť se pokoušela nejprve povinného kontaktovat. Stěžovatelka podotýká, že orgány veřejné moci odměnu advokátovi v obdobných případech vždy přiznávají, aniž by musel první úkon právní služby prokazovat, popř. dokládat, co v rámci převzetí učinil. Postup krajského soudu proto považuje za exces. 10. Druhý účtovaný úkon - zaslání podnětu exekutorovi - nepovažuje stěžovatelka za zbytečný. Z praxe je jí totiž známo, že ne vždy exekutoři plní svoji povinnost a příslušné výzvy podle § 55 odst. 7 exekučního řádu bezodkladně oprávněným zasílají. K samotnému nahlížení do spisů stěžovatelka vysvětluje, že tak učinila až poté, kdy se jí nepodařilo zkontaktovat povinného dopisem. Bez nahlížení do spisu by přitom nevěděla, co se v exekučním řízení stalo před jejím ustanovením, a neznala by konkrétní skutečnosti, které potřebuje pro výkon své činnosti znát. 11. Podle stěžovatelky nelze akceptovat, aby advokát za svou práci nedostal žádnou odměnu ani náhradu vynaložených nákladů. Stěžovatelka vykonala konkrétní práci (mj. převzetí zásilek, prostudování rozhodnutí, založení klientského spisu, sepsání a odeslání dopisu opatrovanému, sepsání a zaslání písemného podání soudnímu exekutorovi, nahlížení do spisu soudního exekutora) a nesla s tím i spojené náklady - poštovné (v tomto případě mezinárodní), ale i náklady na chod kanceláře, na kancelářský materiál atd. Krajský soud zasáhl do jejího legitimního očekávání nabytí vlastnictví, majetek stěžovatelky se v důsledku převzetí zastoupení dokonce zmenšil o náklady vynaložené na výkon opatrovnictví. 12. Stěžovatelka upozorňuje, že nepřiznáním odměny ustanovenému zástupci (opatrovníkovi, obhájci apod.) účastníka řízení je negativně ovlivněno právo tohoto účastníka na právní pomoc. Advokáti mohou ztratit zájem nechávat se ustanovovat jako zástupci účastníků, což by mohlo vést k úbytku kvalifikovaných odborníků pro zastupování účastníků ex offo. 13. Stěžovatelka v závěru namítá, že krajský soud byl vázán návrhy vedlejší účastnice, která požadovala změnu usnesení soudního exekutora, a sice přiznáním snížené odměny stěžovatelky vždy v konkrétní výši. Přesto krajský soud, aniž by byly splněny podmínky pro překročení návrhů, stěžovatelce nepřiznal odměnu žádnou, čímž rozhodl zcela mimo rámec návrhů účastníků. III. Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností 14. Po prostudování ústavních stížností a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představují zjevně neopodstatněné návrhy ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 15. Předně je třeba uvést, že ve věci jde o námitky, které se vztahují k hodnocení účelnosti tří úkonů právních služeb, jde tedy pouze o výklad a aplikaci podústavního práva. Ústavní soud proto připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti. Řízení před Ústavním soudem je zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelčiných základních práv a svobod zaručených ji ústavním pořádkem. Není úkolem Ústavního soudu, aby se zabýval jednotlivými úkony právní pomoci a posuzoval, zda byly v dané věci účelné nebo nadbytečné, neboť intepretace a aplikace podústavního práva náleží soudům obecným (viz nález sp. zn. IV. ÚS 2334/23, bod 18 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2858/21). 16. Z pohledu Ústavního soudu je proto zásadní, že krajský soud srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil, proč žádný z úkonů nepovažoval za účelný, což je pro ústavnost napadených rozhodnutí zásadní. Úvahy krajského soudu přitom Ústavní soud považuje za racionální