II.ÚS 1426/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1426/23 ze dne 11. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Svatoplukem Šplechtnou, advokátem, sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023 č. j. 4 Tdo 965/2022-1162, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2022 č. j. 11 To 162/2022-1088 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 18. března 2022 č. j. 5 T 130/2021-1011, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 4 písm. b) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle okresního soudu dopustil tak, že jako advokát vybral z účtu advokátní úschovy částku 3 500 000 Kč s příslušenstvím, kterou mu svěřila poškozená a kterou měl u sebe ukrýt do pravomocného skončení soudního řízení mezi poškozenou a jejím tehdejším manželem, a s touto částkou naložil nezjištěným způsobem a poškozené sdělil, že žádné její peníze nemá. Za popsané jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, a k peněžitému trestu ve výměře 300 000 Kč. Poškozenou okresní soud odkázal s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud na základě provedeného dokazování částečně pozměnil popis skutku oproti podané obžalobě (a usnesení o zahájení trestního stíhání). I při změněném popisu byl zachován následek a podstata jednání spočívajícího v přijetí částky 3 500 000 Kč do úschovy a jejího přisvojení stěžovatelem. Je přitom nerozhodné, zda mezi stěžovatelem a poškozenou došlo k uzavření písemné smlouvy o úschově anebo jiné dohody o naložení s těmito svěřenými prostředky. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména z listinných důkazů (potvrzujících odeslání peněz poškozenou na účet úschov vedený stěžovatelem a jejich následné vybrání v hotovosti), záznamů elektronické komunikace a audionahrávky jedné ze schůzek mezi poškozenou a stěžovatelem. Svědecké výpovědi všech zúčastněných hodnotil soud jako problematické z hlediska jejich věrohodnosti, neboť vesměs u všech důležitých svědků je třeba přihlédnout k jejich vlastnímu zájmu se nekompromitovat pro případná další trestní řízení. Svěření peněz stěžovateli bylo totiž součástí širší podvodné "konstrukce" právních úkonů, jejímž smyslem mělo být "vyvedení" těchto prostředků mimo společné jmění poškozené a jejího tehdejšího manžela. Z hlediska trestní odpovědnosti stěžovatele je však relevantní, že s penězi prokazatelně disponoval a věděl o "konstrukci" jejich užití tak, aby si je poškozená mohla v budoucnu ponechat. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným rozsudkem. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry okresního soudu. Pochybení, k nimž došlo v přípravném řízení, byla později napravena a nemohla mít podle krajského soudu vliv na zákonnost odsuzujícího rozsudku. Okresní soud upravil popis skutku, aby odpovídal provedeným důkazům. Nepostupoval přitom v rozporu se zásadou totožnosti skutku. Okresní soud se pečlivě zabýval věrohodností jednotlivých svědků a přesvědčivě vyvrátil stěžovatelovu obhajobu. Obsah provedených důkazů nezakládá podle krajského soudu žádné důvodné pochybnosti o skutkovém stavu. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V první řadě se Nejvyšší soud vypořádal s tím, že stěžovatel podal celkově tři dovolání prostřednictvím dvou obhájců. V poslední den zákonné dvouměsíční lhůty zaslal podání prostřednictvím advokátky E. V. Okresní soud poté rozhodl o vyloučení zvolené obhájkyně, neboť v daném trestním řízení vystupovala jako svědkyně [srov. § 35 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád")]. Dále okresní soud vyzval stěžovatele, aby do dne 7. 10. 2022 doložil nové zastoupení obhájcem s tím, že může zároveň upravit či doplnit podané dovolání. Dne 6. 10. 2022 podal stěžovatel nové dovolání prostřednictvím advokáta Svatopluka Šplechtny. Další dovolání podal prostřednictvím téhož advokáta dne 7. 10. 2022. Okresní soud postupoval podle Nejvyššího soudu správně, vyloučil-li obhájkyni E. V. Navzdory poučení stěžovatele okresním soudem nemohl však Nejvyšší soud přihlížet k dovoláním podaným prostřednictvím advokáta Svatopluka Šplechtny. Podle § 265e odst. 4 trestního řádu je totiž navrácení lhůty k podání dovolání nepřípustné. V situaci, která v dané věci nastala, nelze podle Nejvyššího soudu postupovat podle § 265h odst. 1, který fakticky umožňuje prodloužení lhůty k odstranění vad podaného dovolání. Nejvyšší soud následně dospěl k závěru, že dovolání podané prostřednictvím obhájkyně E. V. lze považovat za řádné. Vyloučení obhájce působí ex nunc, byť důvod neslučitelnosti postavení obhájce a svědka vyplývá ex lege. Nejvyšší soud tedy přistoupil k posouzení obsahu prvního z podaných dovolání. 5. V první řadě Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele o podjatosti dozorového státního zástupce. Ten sice v přípravném řízení prováděl některé úkony sám, to ovšem neznamená nutnost jeho vyloučení z dalšího rozhodování ve věci. Za neopodstatněnou označil Nejvyšší soud námitku nedostatečného právního zastoupení v přípravném řízení. Stěžovatel sice po určitou dobu neměl obhájce, avšak mezi zahájením trestního stíhání a zvolením obhájce nebyly činěny žádné procesní úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí. Ve skutkových závěrech soudů nižších stupňů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor. Závěr o vině opřely soudy o rozsáhlé a dostatečné dokazování. Obsah provedených důkazů zevrubně hodnotily a jejich úvahy neobsahují žádné relevantní mezery. Zjištěný skutkový stav následně správně právně kvalifikovaly. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou protiprávně pořízené audionahrávky a jejího nezákonného provedení jako důkazu. Soudy rovněž neporušily zásadu totožnosti skutku, neboť pouze upřesnily popis skutku tak, aby odpovídal provedeným důkazům. Podstata stěžovatelova jednání a způsobený následek zůstaly nezměněny. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že soudy v dané věci nedodržely zásady spravedlivého trestního řízení a důkazní standardy stanovené judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel byl odsouzen za spáchání jiného skutku, než který byl předmětem obvinění a obžaloby. Veškeré jednání popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání a obžalobě bylo v hlavním líčení vyvráceno. Soud proto vytvořil zcela odlišnou skutkovou verzi, v níž namísto užití peněz poškozené v rozporu s jejími pokyny jí stěžovatel pomohl "ukrýt" dané peníze před vypořádáním společného jmění manželů (což se rovněž později vyvrátilo) jakýmsi zvláštním investičním způsobem. Takovým postupem bylo (mimo jiné) upřeno stěžovateli právo na účinnou obhajobu. Za nezákonný považuje stěžovatel postup, při němž orgány činné v trestním řízení změní popis stíhaného jednání. Nadto soudy obsah důkazů deformovaly takovým způsobem, že jejich závěry jsou v extrémním rozporu s jejich obsahem. Provedenými důkazy tak vůbec nebyla stěžovatelova vina prokázána. Soudy se fakticky odmítly zabývat základním znakem daného jednání, a to je "naložení s penězi v rozporu s pokyny poškozené". Podle stěžovatele bylo prokázáno, že tyto peníze řádně předal třetí osobě a dále již na nakládání s nimi neměl vliv. Kromě toho je stěžovatelovo odsouzení v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Údajná poškozená trestní řízení použila jen jako způsob vymáhání své pohledávky, o níž vlastní vinou přišla, což je zřejmé především z toho, že původní trestní oznámení opřela o prokazatelně zfalšovanou smlouvu o úschově mezi ní a stěžovatelem. Svědci, kteří mohli stěžovate