II.ÚS 1433/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1433/24 ze dne 24. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Torilis s. r. o., sídlem Osadní 869/32, Praha 7, právně zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem, sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. března 2024 č. j. 8 Afs 4/2024-38, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavnímu soudu byl dne 20. 5. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro jeho rozpor s čl. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá, že Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále "správce daně") zahájil dne 16. 7. 2019 daňovou kontrolu stěžovatelky za zdaňovací období listopad 2017. Sporným plněním byla projekční činnost na třech konkrétních objektech. Správce daně posuzoval, zda k tomuto plnění vůbec došlo a zda jej poskytl plátce DPH uvedený na předložených daňových dokladech. Správce daně dospěl k závěru, že stěžovatelka nedoložila takové důkazní prostředky, kterými by jednoznačně prokázala, že deklarovaná plnění přijala v deklarovaném rozsahu, čase, deklarovaným způsobem a od deklarovaného dodavatele. Přestože stěžovatelka předložila daňové doklady a splnila tím formální podmínku pro uplatnění nároku na odpočet daně, nebylo v průběhu řízení prokázáno, že údaje uvedené v daňových dokladech odpovídají skutečnosti. Správce daně vydal dne 25. 8. 2020 dodatečný platební výměr, kterým stěžovatelce za výše uvedené zdaňovací období doměřil daň ve výši 95 550 Kč a současně jí uložil povinnost uhradit penále ve výši 19 110 Kč. 3. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí správce daně odvolání, v němž předložila nové důkazy. Odvolací finanční ředitelství spatřovalo základní pochybnosti ve vyjádření jednatele stěžovatelky a ve výpovědi jednatele obchodní společnosti PUR House Systems, s. r. o. (dále jen "společnost PUR"). Jednatel stěžovatelky neznal podstatné informace o dokumentech, které sama předložila, ani další základní skutečnosti. Výpověď jednatele společnosti PUR byla v mnoha ohledech neurčitá. Nevěděl, kolikrát bylo jednáno se stěžovatelkou, nepamatoval si podrobnosti k projektům, odmítl identifikovat svého dodavatele, nebo neznal autora návrhů uvedeného na dokumentaci staveb. Další pochyby vyvstaly přímo o společnosti PUR, která nevykazovala žádné zaměstnance, provozovny, ani hmotný majetek, nepodávala ani přiznání k dani z příjmu právnických osob. Z evidence pro účely DPH pak vyplývá, že v rozhodném období přijala zdanitelná plnění pouze od společnosti Golden Mulberry, s. r. o., která částkou i předmětem odpovídají kontrolovaným zdanitelným plněním poskytnutým společností PUR stěžovatelce. Nedůvěryhodně se jevila také společnost Golden Mulberry, s. r. o., neboť nebylo zjištěno skutečné sídlo, společnost neměla provozovnu, doručovací adresu ani žádnou plnou moc či pověření, jednatel společnosti nedisponoval přístupem do datové schránky a ani mu nebylo známo, kdo ji obsluhuje. Odvolací finanční ředitelství proto odvolání zamítlo a dodatečný platební výměr potvrdilo. 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") žalobu stěžovatelky proti jeho rozhodnutí zamítl. Upozornil na to, že pro uznání nároku na odpočet DPH nejsou rozhodující pouze formální náležitosti předložených, řádných účetních dokladů, ale i faktický stav, tedy přijetí zdanitelného plnění od jiného plátce daně. Připomněl, že správce daně nemůže po daňovém subjektu požadovat takový důkazní standard, který bude nemožné splnit, naopak musí rozumně nastavit míru jistoty (pravděpodobnosti), nutnou k tomu, aby daňový subjekt své důkazní břemeno unesl. Dospěl však závěru, že finanční orgány z těchto mezí nevybočily. 5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. 6. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak toto rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně popsala skutkový stav věci a namítla, že rozhodnutí správních soudů a předtím i správních orgánů porušila její ústavně garantovaná základní práva. Podle stěžovatelky se správní orgány i soudy primárně zabývaly otázkou, zda vyvrátila vznesené pochybnosti správce daně, a nikoli otázkou unesení důkazního břemene stěžovatelky k prokázání jejích daňových tvrzení. Jakkoli se na první pohled jedná o relativně subtilní rozlišení, má významné dopady, neboť k prokázání určitého tvrzení je potřeba "bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala". Tato požadovaná míra jistoty je však nižší, než požadavek na vyvrácení pochybností: tedy i v případě že nedojde ke 100 % vyvrácení pochybností (správce daně) o pravdivosti některého daňového tvrzení, může být toto tvrzení s potřebnou mírou jistoty prokázáno. Pokud má správní orgán (či soud) pochybnosti o věrohodnosti určitých důkazů (zde o svědecké výpovědi bývalého jednatele), nejedná se samo o sobě o důvod, který vylučuje možnost unesení důkazního břemene. Existence pochybností o určitém důkazu může být důvodem pro jeho odmítnutí, či dokonce i pro přetrvání pochybností o tvrzeních stěžovatelky, nicméně nijak to nevylučuje, že ostatními provedenými důkazy (a jejich odpovídajícím hodnocením) budou tvrzení stěžovatelky i tak prokázána. Správní orgány i soudy však ve věci stěžovatelky postupovaly v rozporu se zákonem i základními principy ústavního práva, a to tak, že existující pochybnosti o věrohodnosti jednoho provedeného důkazu vztáhly na celkovou důkazní situaci, tj. v důsledku těchto pochybností vyloučily možnost unesení důkazního břemene, aniž by se ale v tomto směru zabývaly hodnocením věrohodnosti ostatních důkazů, a nakolik jsou jimi tvrzení stěžovatelky prokazována. 8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivo