II.ÚS 1436/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1436/23 ze dne 24. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Zastupitelstva obce B. a 2. obce B., obou zastoupených Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. března 2023 č. j. 7 As 21/2021-69 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2020 č. j. 50 A 6/2016-192, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. obchodní společnosti Dimri Construction & Development (B.A.S.T 1) s. r. o., sídlem U Kamýku 284/11, Praha 4 - Kamýk, a 2. Barbory Bečičkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8, čl. 100 odst. 1 a čl. 101 odst. 4 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že 1. vedlejší účastník je vlastníkem pozemků st. p. č. X1, p. č. X2, p. č. X3, p. č. X4, p. č. X5, p. č. X6, p. č. X7, p. č. X8 a p. č. X9 v katastrálním území B. (dohromady též jako "lokalita X" či "předmětné pozemky"), které byly územním plánem obce B. z roku 2006 zčásti vymezeny jako zastavitelná plocha pro funkční využití bydlení v bytových a rodinných domech, zčásti jako zastavitelná plocha pro funkční využití občanská vybavenost a zčásti jako funkční plochy průmyslové výroby. Usnesením ze dne 4. 4. 2016 vydal 1. stěžovatel (tj. zastupitelstvo 2. stěžovatele) opatření obecné povahy - Územní plán B. (dále též "nový územní plán"). V novém územním plánu bylo konstatováno, že rozvoj v lokalitě X již přesahuje potřeby i možnosti obce, a proto byla tato plocha přeřazena do ploch územních rezerv pro smíšené obytné funkce (SO 201) a pro občanské vybavení (OV 201) s tím, že jejich přeřazení do ploch zastavitelných za splnění vymezených podmínek bude vyžadovat provedení změny územního plánu. 3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodl, že nový územní plán se ve vztahu k plochám SO 201 a OV 201 zrušuje dnem právní moci tohoto rozsudku (výrok I), ve zbytku se návrh zamítá (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). 4. Ke kasační stížnosti 2. stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že se kasační stížnost zamítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Nejvyšší správní soud zejména přisvědčil krajskému soudu, že en bloc vyloučení předmětných pozemků 1. vedlejšího účastníka ze zastavitelných ploch a jejich zařazení do územní rezervy neobstojí v testu proporcionality, neboť nesplňuje podmínku (respektive se s ní dostatečně nevypořádává), aby bylo do práv 1. vedlejšího účastníka zasaženo pouze v nezbytně nutné míře. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009 č. j. 1 Ao 1/2009-120, pak platí, že: "Soud tedy především zkoumá, zda dotyčný zásah do vlastnického práva má ústavně legitimní a o zákonné cíle opřený důvod a zda je činěn jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle. Shledá-li soud, že některá z uvedených kumulativních podmínek není splněna, je to zásadně důvodem pro zrušení územního plánu v té části, jež s dotyčným zásahem souvisí, umožňuje-li takto omezený zásah soudu do územního plánu charakter tohoto plánu jakož i povaha nepřípustného zásahu." (srov. dále rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2009 č. j. 6 Ao 3/2009-76, ze dne 2. 10. 2013 č. j. 9 Ao 1/2011-192, či ze dne 7. 1. 2022 č. j. 5 As 223/2020-63). Krajský soud proto nepochybil, pokud pro tento důvodně vytýkaný nedostatek zrušil příslušnou část nového územního plánu. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé v souhrnu namítají, že správní soudy obci nedovolily zvolit řešení, které pro svoje území a pro svoje občany a svůj rozvoj považovala za nejlepší, ačkoliv zejména Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se v podstatě jednalo o jediné možné řešení, které směřovalo k obcí zamýšlenému cíli. Stěžovatelé proto spatřují v napadených rozsudcích zásah do práva na samosprávu, konkrétně pak do práva samostatně rozhodovat o rozvoji území obce. Správní soudy přesvědčivě a jednoznačně neodůvodnily, proč prolamují ústavně zaručené právo obce na samosprávu při rozhodování o rozvoji jejího území. Takovýto zásah do samosprávy obce přitom může být činěn pouze a jen v těch případech, kdy jednání obce je v příkrém rozporu se zájmy, které zákon (zde stavební zákon) chrání, přičemž počínání obce v samostatné působnosti musí být s těmito zájmy v nepochybném rozporu. Stěžovatelé zdůrazňují, že záměr 1. vedlejšího účastníka, na jehož dopady na veřejnou infrastrukturu, soudržnost obyvatel a na chod celé obce, se chtěli skrze správní soudy zrušenou regulaci v územním plánu připravit, byl skutečně mimořádně rozsáhlý a nebylo možné jej realizovat bez toho, aby veřejná infrastruktura v obci prakticky nezkolabovala. Stěžovatelé nesouhlasí s tím, že je správné, aby obec byla nucena k připuštění realizace podnikatelského záměru investora, aniž by se tento spravedlivě podílel na kompenzaci všech nákladů, které jeho podnikatelská činnost (tj. realizace zisku) v obci vyvolá. Je nepřípustné, aby obec a její občané nesli náklady na podnikání soukromé osoby. Při realizaci záměrů v rozsahu, který chtěl vybudovat 1. vedlejší účastník, je zapotřebí, aby obce "tahaly za delší konec" a aby platilo bezvýhradně pravidlo "developer platí" jako obdoba již dávno zavedeného principu práva životního prostředí "znečišťovatel platí". Obecné soudy tak obec zbavily prakticky jediné možnosti, jak mohla výstavbu v lokalitě regulovat (z přijaté regulace je zřejmé, že nebylo v plánu jí zcela zamezit, jen se na ni reálně připravit a stanovit do budoucna regulativy k jejímu omezení, aby nedošlo ke kolapsu veřejné infrastruktury a významnému narušení života v obci). Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024 Jan Svatoň v. r. předseda senátu III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. 7. Ústavní stížnost je podána jak obcí B., tak i Zastupitelstvem obce B. Stěžovatelé svoji ústavní stížnost označili jako "ústavní stížnost komunální" (viz bod 17 ústavní stížnosti), podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy. V tomto kontextu Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. 8. Podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu. Podle § 72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněno podat zastupitelstvo obce podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy, jestliže tvrdí, že nezákonným zásahem státu bylo porušeno zaručené právo územního samosprávného celku na samosprávu. Jde o zvláštní typ ústavní stížnosti. Zastupitelstvo obce B. je tedy nadáno zvláštní procesní způsobilostí podle zákona o Ústavním soudu, je aktivně legitimováno k podání ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy. Tou se brání proti nezákonnému zásahu do práva obce na samosprávu a do práva obce být samostatně spravována zastupitelstvem, zaručených jí v čl. 8, čl. 100 odst. 1 a čl. 101 odst. 1 Ústavy. 9. Jde-li o 2. stěžovatelku, tj. obec B., ta Ústavou (čl. 88 odst. 1) ani zákonem o Ústavním soudu [§ 72 odst. 1 písm. b)] k podání ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy výslovně oprávněna není. Vzhledem k tomu však, že nositelem práva na samosprávu jsou územní samosprávné celky - obce a kraje - jako veřejnoprávní korporace (čl. 99, čl. 100 odst. 1 a čl. 101 odst. 3 Ústavy), jakož i s ohledem na skutečnost, že obec může být nositelem i dalších ústavně zaručených práv, která mohou být rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci zasažena, tedy vzhledem k ústavní stížností tvrzenému porušení práva na samosprávu obce a práva obce být samostatně spravována zastupitelstvem, zaručených v čl. 8, čl. 100 odst. 1 a čl. 101 odst. 1 Ústavy, ve spojení s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, pročež je obec oprávněna podat ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ús