II.ÚS 1445/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1445/21 ze dne 4. 10. 2021 N 171/108 SbNU 104 Formalistický přístup obecných soudů v otázce včasného nepřiložení plné moci zástupce   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavních stížností stěžovatelky H. M., právně zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem, se sídlem Archangelská 1, Praha 10, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2021 č. j. 11 To 73/2021-392 a č. j. 11 To 74/2021-395, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: I. Usneseními Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2021 č. j. 11 To 73/2021-392 a č. j. 11 To 74/2021-395 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo stěžovatelky na právní pomoc zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Obě usnesení se proto ruší. Odůvodnění I. 1. Stěžovatelka podala dvě ústavní stížnosti prostřednictvím shodného právního zástupce. Skutkové okolnosti a námitky obsažené v ústavních stížnostech jsou v obou věcech shodné, a proto Ústavní soud podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, usnesením ze dne 27. 7. 2021 spojil ústavní stížnosti ke společnému řízení. 2. Stěžovatelka podává ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedeným usnesením, neboť je přesvědčena, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 3. Napadenými usneseními rozhodl Krajský soud v Praze o zamítnutí stížností stěžovatelky proti usnesením Okresního soudu v Mělníku č. j. 14 T 14/2020-383 a č. j. 14 T 14/2020-384 ze dne 9. 2. 2021, a to podle § 148 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), neboť podle soudu byly podány neoprávněnou osobou. Tento důvod zamítnutí obou stížností dovodil soud ze skutečnosti, že stížnosti byly sepsány JUDr. Petrem Novotným, advokátem, nikoli samotnou stěžovatelkou, přestože ve spisu nebyla za tímto účelem založena plná moc opravňující tohoto advokáta k podání stížností. Plná moc ve spisu udělená zástupci stěžovatelkou dne 11. 12. 2019 byla omezena podle § 41 odst. 5 trestního řádu na dobu do skončení trestního řízení a dnem 8. 7. 2020, kdy nabyl právní moci odsuzující rozsudek, zanikla. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že obě stížnosti byly podány z jejího popudu prostřednictvím jejího právního zástupce, kterého za tímto účelem dne 15. 2. 2021 zmocnila na základě plné moci. V souladu s tímto zmocněním pak byly ze strany stěžovatelky prostřednictvím jejího právního zástupce následujícího dne (tj. 16. 2. 2021) řádně a v zákonem stanovené lhůtě podány stížnosti proti zmiňovaným usnesením Okresního soudu v Mělníku. 5. Z uvedeného je podle ní zřejmé, že Krajský soud v Praze měl takto podané stížnosti věcně přezkoumat. Pokud měl Krajský soud v Praze pochybnosti o tom, zda je příslušný advokát zmocněn k podání stížností, pak měl stěžovatelku vyzvat k doložení plné moci, a nikoliv bez dalšího stížnost zamítnout, tím spíše za situace, kdy Okresní soud v Mělníku jako soud prvního stupně stížností napadená usnesení doručil i obhájci stěžovatelky. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že závěr soudu v předmětné věci prokazatelně odporuje důkazní situaci. II. Procesní předpoklady řízení 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). III. Vyjádření účastníka řízení 7. Ústavní soud zaslal obě ústavní stížnosti účastníku řízení - Krajskému soudu v Praze s výzvou, aby se do 15 dnů vyjádřil k jejich obsahu. Ve stanovené lhůtě ani později se účastník nevyjádřil, a Ústavní soud proto nezná jeho stanovisko k argumentaci stěžovatelky. IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy soudů, a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti [viz nález ze dne 26. 6. 1995 sp. zn. IV. ÚS 188/94 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud však na druhé straně konstatuje, že výklad a následné použití právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To je právě případ stěžovatelky, jejíž ústavní stížnosti je nutno považovat za důvodné. 9. Posuzovaná věc je ze skutkového hlediska poměrně jednoduchá. Na počátku trestního stíhání si stěžovatelka na základě plné moci ze dne 11. 12. 2019 zvolila obhájce, a to JUDr. Petra Novotného. Jelikož tato plná moc nebyla časově vymezena jinak, dle § 41 odst. 5 trestního řádu zanikla skončením trestního stíhání, a to dnem právní moci rozsudku, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou (dne 8. 7. 2020). Obhájce ve věci poté zcela v souladu s § 41 odst. 5 trestního řádu podal jménem stěžovatelky dovolání, které bylo dovolacím soudem odmítnuto. Dle citovaného ustanovení totiž, i když zmocnění zaniklo, je obhájce oprávněn podat za obžalovaného ještě dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu, dále podat žádost o milost a o odklad výkonu trestu. Potud lze akceptovat argumentaci Krajského soudu v Praze v napadených usneseních. 10. Další postup tohoto soudu však s ohledem na čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, a podle Ústavního soudu také s ohledem na čl. 37 odst. 2 Listiny nemůže být Ústavním soudem aprobován. 11. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 12. Podle čl. 37 odst. 2 Listiny má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Pro trestní řízení se uvedené právo konkretizuje v čl. 40 odst. 3 Listiny, podle něhož obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. 13. Z připojeného trestního spisu i z obou napadených usnesení vyplývá, že stížnosti proti usnesením Okresního soudu v Mělníku byly podány v zákonem stanovené lhůtě (což ostatně potvrdil i stížnostní soud) a byly podány jménem stěžovatelky jako osoby oprávněné k podání stížnosti podle § 142 odst. 1 trestního řádu. Toto je možno dovodit jak ze záhlaví obou stížností, tak z jejich obsahu, kde je výslovně uvedeno, že jsou podány odsouzenou stěžovatelkou prostřednictvím obhájce. Uvedenému pak koresponduje i uvedení jména stěžovatelky v jejich závěru na místě pro podpis. 14. Krajský soud v Praze podle názoru Ústavního soudu chybně posoudil obě stížnosti jako podané osobou neoprávněnou pouze na základě absence plné moci, na jejímž základě byl advokát stěžovatelky (a její bývalý obhájce!), který stížnosti podal, explicitně k jejich podání zmocněn. Podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu nadřízený orgán zamítne stížnost, byla-li podána opožděně, osobou neoprávněnou, osobou, která se jí výslovně vzdala nebo která znovu podala stížnost, kterou již předtím výslovně vzala zpět. K postupu dle citovaného ustanovení dochází bez věcného přezkoumání stížnosti, tedy z formálních důvodů. Jedná se o případy, kdy zákon stížnost proti určitému usnesení sice připouští, avšak toto právo nenáleží osobě, která ho chce využít. Za neoprávněnou osobu je třeba považovat takovou, které nesvědčí podmínky uvedené v § 142 odst. 1 trestního řádu především proto, že se jí usnesení vůbec netýká. 15. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že z hlediska zjištění obsahu právní úpravy nelze spoléhat jen na jazykový výklad aplikovaného ustanovení, nýbrž relevantní je především účel a smysl aplikované právní normy, popř.