II.ÚS 1455/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1455/23 ze dne 13. 9. 2023 N 132/120 SbNU 47 Extrémní snížení odměny soudního exekutora s odkazem na nespecifikovaná rozhodnutí Ústavního soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Kateřiny Skoupé, (zastupující) soudní exekutorky, sídlem Cornovova 45, Brno, zastoupené Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou, sídlem Heršpická 5, Brno, směřující proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 3. 2023 č. j. 49 EXE 465/2015-114, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto: I. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 3. 2023 č. j. 49 EXE 465/2015-114 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces (soudní ochranu), zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelka, působící jako exekutorka, se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým byla výrazně snížena její odměna za vedení exekučního řízení. Je přesvědčena, že obecný soud daným postupem porušil její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a spolu s tím také vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti, přiloženého soudního rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 49 EXE 465/2015 zjistil Ústavní soud především následující skutečnosti. 3. Stěžovatelka je soudní exekutorkou, od roku 2022 zastupuje soudního exekutora JUDr. Zálešáka, kterému výkon exekutorského úřadu zanikl (dále budou aktivity prováděny původně JUDr. Zálešákem pro přehlednost přiřazeny stěžovatelce). Stěžovatelka byla v roce 2015 na základě vykonatelného exekučního titulu pověřena exekucí souboru movitých věcí obchodní společnosti (dále jen jako "povinná"). Povinná přes výzvu stěžovatelky svůj dluh vůči oprávněné dobrovolně nesplnila a stěžovatelka začala provádět úkony směřující k zajištění majetku povinné. Provedení exekuce bránil návrh povinné na zastavení exekuce. S více než půlročním odstupem a po neúspěchu zmíněného návrhu na zastavení exekuce povinná uzavřela s oprávněnou dohodu o narovnání, podle které povinná část exekuovaných movitých věcí za dohodnutou částku odkoupila, zbytek vydala oprávněné. 4. Dne 14. 1. 2016 vydala stěžovatelka příkaz k úhradě nákladů exekuce, ve kterém stanovila výši nákladů exekuce a uložila je povinné k zaplacení. K námitkám povinné exekuční soud příkaz zrušil a vyslovil názor, že odměna za exekuci vydaných movitých věcí má vycházet z hodnoty věcí v době jejich odebrání (s přihlédnutím ke stáří a opotřebení věcí) a měla by zohledňovat skutečnost, že povinná přistoupila ke splnění povinností ještě před nuceným provedením exekuce. Stěžovatelka podle stanovených pokynů nově rozhodla o nákladech exekuce příkazem ze dne 3. 2. 2023, vypočtenou odměnu (založenou na ceně vydaných věcí) ve výši 193 040 Kč snížila o 35 % na částku 125 480 Kč (všechny částky jsou uváděny bez daně z přidané hodnoty). Toto ponížení reflektovalo skutečnost, že povinná sice plnila pod hrozbou probíhajícího exekučního řízení, ale nebylo třeba přímé exekuce (snížení bylo pojato jako polovina zákonem předvídaného 70 % snížení odměny, uplatnitelného v případě dobrovolného plnění povinné ve 30 denní lhůtě). 5. Proti příkazu podala povinná opětovně námitky. Exekuční soud v následném usnesení příkaz změnil a odměnu exekutora stanovil na částku 48 620 Kč. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatelka vyčíslila svou odměnu správně a odmítl argumentaci povinné o dobrovolnosti jejího plnění. S ohledem na "rozhodnutí Ústavního soudu" nicméně exekuční soud zohlednil náročnost vymáhání exekuované částky a rozhodl o krácení ve výši 75 %, "když tuto částku považuje za přiměřenou, pokud jde o vynaložené úsilí ze strany exekutora a složitost věci". II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka tvrdí, že postup exekučního soudu porušil její shora citovaná základní práva. Odměnu exekutora není možné bez dalšího snížit pouze s obecným odkazem na nespecifikované závěry Ústavního soudu. Lze považovat za svévoli, pokud exekuční soud odmítne námitky povinného a poté přesto sníží odměnu exekutorovi na čtvrtinu požadované částky, tj. dokonce více, než zákon umožňuje v případě dobrovolného plnění povinného ve 30 denní lhůtě, což ve věci nenastalo. 7. Dále stěžovatelka informuje, že napadené rozhodnutí bylo exekučním soudem chybně zasláno do datové schránky, kterou má zřízena jako soudní exekutorka Exekutorského úřadu Brno-venkov. Správně mělo být usnesení doručeno do datové schránky, kterou má zřízenu jako soudní exekutorka pro zastupování JUDr. Lubomíra Zálešáka. Z té přitom bylo exekučnímu soudu doručováno a byla také uvedena v hlavičce všech vypravovaných písemností. Stěžovatelka si sice rozhodnutí přeposlala, domnívá se ovšem, že ji vzhledem ke zmíněné vadě nebylo dosud účinně doručeno. III. Splnění podmínek řízení 8. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje i ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 9. Ústavní soud podotýká, že námitka stěžovatelky týkajícího se chybného doručení napadeného usnesení je důvodná (srov. také níže). Zároveň se ale nejeví spravedlivé a procesně hospodárné odmítnout ústavní stížnost pro předčasnost z důvodu nesprávného doručení rozhodnutí v okamžiku, kdy se stěžovatelka s usnesením prokazatelně seznámila. Analogicky lze na situaci aplikovat ustálený právní názor Ústavního soudu, že soudy by neměly přehnaně formalistickou aplikací procesních pravidel omezovat přístup jednotlivce ke spravedlnosti, což samozřejmě platí tím spíše, pokud je původcem onoho pochybení veřejná moc a není zde protistrana, která by byla tímto postupem poškozena (ve vztahu k doručování srov. např. nález ze dne 30. 6. 2022 sp. zn. III. ÚS 2373/21). IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud vyzval účastníka řízení a povinnou (vedlejší účastnici), aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. 11. Exekuční soud ve vztahu k výši odměny exekutora odkázal na odůvodnění svého usnesení. Doručení rozhodnutí pak považuje za řádné, o čemž podle něj svědčí skutečnost, že se stěžovatelka s obsahem usnesení seznámila a podává proti němu ústavní stížnost. Situaci pokládá exekuční soud za stejnou, jako když má fyzická osoba datovou schránku pro fyzickou osobu a podnikající fyzickou osobu. 12. Povinná na výzvu k vyjádření nereagovala a lze tak mít za to, že se postavení vedlejší účastníce vzdala (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). 13. Protože vyjádření neobsahovalo žádné nové skutečnosti, Ústavní soud jej nezasílal stěžovatelce k replice. Podle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud bez konání ústního jednání, protože od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci. V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu 14. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu nelze řízení před ním považovat za další instanční přezkum v systému obecné justice. Jeho cílem v řízení o ústavní stížnosti je přezkoumat výhradně ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ přísluší obecným soudům a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je rozhodování obecných soudů stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (srov. např. nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 996/18). 15. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, usnesením exekučního soudu a vyžádaným spisem dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavnosti v přezkoumávaném případě došlo, konkrétně bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces (soudní ochranu), zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost je proto důvodná. 16. Ústavní soud se již mnohokrát vyjadřoval k náležitostem podoby odůvodnění soudních rozhodnutí. Jeho judikatura vychází z předpokladu, že požadavek řádného odůvodnění je jedním za základních kritérií řádně vedeného soudního řízení a tvoří nedílnou součást práva na spravedlivý proces (soudní ochranu). Dostatečné odůvodnění rozhodnutí zaručuje mj. transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a zajišťuje vyloučení svévole (libovůle), jež není v právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy) akceptovatelná. Obecné soudy se proto musí přesvědčivým a logickým způsobem vypořádat