II.ÚS 1456/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1456/24 ze dne 4. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky V. B., zastoupené Mgr. Lubošem Havlem, advokátem se sídlem Na Pankráci 404/30a, Praha 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 53/2024-317 ze dne 20. 2. 2024, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 318/2023-263 ze dne 24. 10. 2023 a rozsudku Okresního soudu v Benešově č. j. 10 T 36/2023-213 ze dne 28. 8. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Okresního soudu v Benešově shledána vinnou přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku. Za to jí byl uložen podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku peněžitý trest ve výši 30 000 Kč. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců. 3. Proti rozsudku Okresního soudu v Benešově podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Praze podle § 256 trestního řádu zamítl napadeným usnesením. 4. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že v napadených rozhodnutích obecné soudy nesprávně hodnotily odpovědnosti provozovatele za nebezpečné dopravní řešení. Zdůrazňuje, že si počínala s veškerou nezbytnou opatrností, když podle jejího názoru nedošlo k porušení důležité povinnosti jako znaku skutkové podstaty, ani naplnění zavinění. Stěžovatelka dodává, že v řízení nebylo prokázáno, že by srazila poškozeného s tím, že rozpory mezi svědeckými výpověďmi nebyly vypořádány a nebyly provedeny další potřebné důkazy. Za takto zjištěné skutkové situace, kdy nebylo v dostatečné míře prokázáno, že došlo ke sražení poškozeného, mělo být ze strany obecných soudů rozhodnuto ve prospěch stěžovatelky v souladu s ústavněprávní zásadou in dubio pro reo. Dodává, že v její věci je patrná absence zhodnocení naplnění zásady subsidiarity trestní represe. 6. Stěžovatelka dodává, že samotné usnesení odvolacího a dovolacího soudu se k otázce náležitého vyhodnocení spolupůsobení více různých příčin nijak nevyjadřuje, a to ačkoli tato otázka byla opakovaně napadena v rámci odvolání i dovolání stěžovatelky. Stěžovatelka dovozuje, že v trestním řízení nebyla mimo jakoukoli rozumnou pochybnost prokázána příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatelky a způsobeným následkem, resp. spolupůsobení či výlučné působení dalších příčin přičitatelných pořadateli hromadné akce, případně poškozenému. Odůvodnění napadených rozhodnutí je současně z ústavněprávního hlediska nedostačující, když soudy opomněly tento argument stěžovatelky vypořádat. III. Vyjádření účastníků řízení 7. Okresní soud k ústavní stížnosti uvedl, že se její argumentace opírá o rozdílné hodnocení provedených důkazů a shodnou argumentaci jakou uplatnila v řízeních před obecnými soudy. Podle názoru okresního soudu v dané věci nebyla základní práva stěžovatelky porušena, věc byla projednána v souladu s procesními předpisy, důkazy byly provedeny procesně správným způsobem a hodnoceny v rámci zásad formální logiky. K námitce užití zásady subsidiarity trestní represe uvedl, že jednání stěžovatelky je nutno posoudit jako trestný čin, jelikož se nejedná o natolik mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr opačný. Okresní soud navrhl ústavní stížnost zamítnout. 8. Krajský soud odkázal na odůvodnění svého usnesení. K porušení práv stěžovatelky v daném řízení podle něj nedošlo, jak okresní, tak i odvolací soud ve svých rozhodnutích vysvětlily úvahy, které je vedly k závěru, že stěžovatelka za předmětný nehodový děj a jeho následek nese odpovědnost. O tom, že stěžovatelka měla při průjezdu oblastí s jinak uzavřenou dopravou, kde probíhaly Májové slavnosti, značně ztíženou situaci, nepochyboval, ovšem zejména v bodě 14 a 15 odůvodnění usnesení uvedl, jaké důkazy a z nich vyplývající skutečnosti ho vedly k závěru, že právě stěžovatelka při řízení poměrně rozměrného vozidla nedbala potřebné opatrnosti. K námitce, že se soudy opomenuly zabývat zásadou subsidiarity trestní represe, odkázal na výkladové stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. TPJN 301/2012 ze dne 30. 1. 2013. 9. Nejvyšší soud zaslal sdělení, že se k ústavní stížnosti nebude vyjadřovat. 10. Nejvyšší státní zastupitelství k ústavní stížnosti uvedlo, že pokud stěžovatelka odkazuje na potřebu zásady aplikace subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku, jde o zcela novou argumentaci, kterou její dovolání postrádalo. Dodalo, že nicméně zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. V posuzované věci podle něj nebyly identifikovány žádné specificky významné skutečnosti, které by mohly vést k vyloučení trestní odpovědnosti stěžovatelky a s ní spojených trestněprávních důsledků. Jestliže stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na existenci více faktorů podílejících se na vzniku zranění poškozeného - např. upadnutí poškozeného nebo organizaci dopravy provozovatelem slavností, nastoluje ryze hypotetickou situaci, která nenachází oporu v dosud provedeném dokazování. 11. Ohledně nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 323/23 ze dne 18. 4. 2023 a nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2065/15 ze dne 31. 5. 2016, ve kterých se uvádí, že porušení pachatele musí být rozhodující příčinou vzniku následku přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku, je třeba podle Nejvyššího státního zastupitelství konstatovat, že v projednávaném případě se na následku nepodílelo spolupůsobení různých příčin. Stejně tak nelze podle něj přisvědčit odkazu stěžovatelky na prvně zmíněný nález Ústavního soudu v tom smyslu, že Nejvyšší soud měl sám interpretovat podmínky trestnosti činu ve světle zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku, neboť opomíjí předpoklad, že uvedenému postupu by musely svědčit konkrétní skutkové okolnosti, což se v této věci jednoznačně nestalo. 12. Krajské státní zastupitelství v Praze ani Okresní státní zastupitelství v Benešově se k ústavní stížnosti nevyjádřilo. 13. Stěžovatelka již replikou na zaslaná vyjádření obecných soudů a Nejvyššího státního zastupitelství nereagovala. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 14. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. 16. Stěžovatelka rozporovala, že by v její věci byla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti. Lze souhlasit s tím, že došlo-li ke škodlivému následku, neznamená to automaticky, že potřebná míra opatrnosti musela být nutně zanedbána (nález sp. zn. III. ÚS 2065/15 ze dne 31. 5. 2016, bod 42). Nedbalostní zavinění vyjadřuje vnitřní stav mysli pachatele v době inkriminovaného jednání a jeho subjektivní vztah k tomuto jednání. Zanedbání potřebné míry opatrnosti jako předpoklad nedbalostního zavinění je třeba vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, řádně zjištěných důkazním postupem před obecnými so