II.ÚS 1457/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1457/23 ze dne 25. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky USIR s.r.o., sídlem Huťská 1496, Kladno, zastoupené JUDr. Filipem Štípkem, advokátem, sídlem Hradiště 96/6-8, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2023 č. j. 33 Cdo 3820/2022-332, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a HÖDLMAYER Logistics Czech Republic a.s., sídlem Nádražní 350, Jeneč, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tím, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. 2. Z ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 118 C 13/2020 se podává, že okresní soud uložil rozsudkem ze dne 5. 10. 2021 č. j. 118 C 13/2020-265 stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 189 776 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zatímco v částce 442 811,58 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.). Zároveň uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 32 409 Kč (výrok III.). Předmětem daného řízení byla náhrada škody ve výši 632 587,58 Kč s příslušenstvím, k jejímuž vzniku měla stěžovatelka přispět porušením svých smluvních povinností. Vedlejší účastnice poskytovala svým obchodním partnerům služby spojené s logistikou a skladováním vozidel. V době, kdy měla ostrahu areálu zajišťovat na základě smlouvy stěžovatelka, odcizil neznámý pachatel vybavení z desítek vozidel. Plot areálu nebyl porušen a v rámci úkonů trestního řízení nebylo zjištěno, jakým způsobem neznámý pachatel do objektu vniknul. Na základě výslechu svědků vzal soud za prokázané, že výkon ostrahy, který zajišťovala stěžovatelka, nebyl v době vzniku škody prováděn řádně, v souladu s obsahem smlouvy. Podle okresního soudu bylo toto porušení smluvních povinností jednou z příčin vzniku škody, byť nikoliv příčinou hlavní (tou bylo jednání neznámého pachatele). Podíl stěžovatelky na vzniku škody tak stanovil na 30 % a ve zbytku žalobu zamítl. 3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelka i vedlejší účastnice odvolání, z jejichž podnětu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 7. 2022 č. j. 25 Co 66/2022-305 změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II. tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici 442 811,58 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbytku rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 150 239 Kč (výrok III.) a nákladů řízení před krajským soudem ve výši 49 148 Kč (výrok IV.). Odvolací soud dovodil, že solidární odpovědnost za škodu se v dané věci, jakožto obchodněprávním vztahu, uplatní důsledně a že stěžovatelka odpovídá s ostatními škůdci společně a nerozdílně za vznik celé škody. Plnila-li by stěžovatelka řádně své smluvní povinnosti, nemohlo by dojít ve vzniku škody v takovémto rozsahu a takovýmto způsobem. 4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatelčiny námitky brojily především proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, které však Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává. Dovolací soud však uvedl, že samotný obsah smlouvy je skutkovou otázkou, jejíž posouzení přísluší obecným soudům. Dále Nejvyšší soud poznamenal, že argumentace stěžovatelky se jeví jako absurdní, neboť smyslem ostrahy areálu bylo zabezpečit jej před vniknutím potenciálního škůdce, a proto je irelevantní, zda škoda vznikla poškozením interiérů nebo exteriérů vozidel. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že soudy se v dané věci nesprávně vypořádaly s otázkou její odpovědnosti za vzniklou škodu (resp. zda vůbec škoda vznikla). Nestanovily řádným způsobem žádnou konkrétní povinnost, kterou by stěžovatelka měla porušit, což je nezbytný předpoklad pro vznik odpovědnosti. Smlouva stěžovatelce neukládala ostrahu vnitřních vybavení vozidel a nebyly k ní stanoveny žádné podrobné povinnosti (na rozdíl od ostrahy areálu). Zároveň stěžovatelka namítala, že se soudy odchýlily od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1183/2002. Stěžovatelka se dovoláním nedomáhala přehodnocení skutkových závěrů, nýbrž napadla právní názory soudů nižších stupňů. Podle stěžovatelky je absurdní představa, že by měla jakousi obecnou neurčitou povinnost kontrolovat vozidla v areálu. Nadto nebylo vůbec prokázáno, že se údajný pachatel dostal do areálu pochybením stěžovatelky (např. porušením plotu), případně že ke zmíněnému odcizení komponentů došlo přímo v místě jejich skladování. Stěžovatelka konečně poukázala na to, že stručné úvahy Nejvyššího soudu jsou ryze spekulativní a nedostatečně odůvodněné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší několik okruhů námitek, aniž by však u většiny z nich reflektovala, že se s nimi již dostatečně vypořádal Nejvyšší soud či soudy nižších stupňů. V jejich závěrech přitom Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní nedostatky. Stěžejní argument celé ústavní stížnosti představuje námitka, že soudy nestanovily žádnou konkrétní povinnost, kterou by stěžovatelka měla porušit, a její odpovědnost za škodu byla nepřípustně toliko dovozena z jakési obecné a právně nepodložené povinnosti. Stěžovatelka upozorňuje na skutečnost, že soudy pochybily, když povinnost kontrolovat interiéry vozidel dovodily zcela mimo rámec zjištěných důkazů. 9. K tomu však Ústavní soud připomíná, že obecné soudy ze skutkových zjištění žádnou konkrétní povinnost kontroly interiéru vozidel nedovodily. Odpovědnost za škodu byla naopak založena na bázi těch smluvních povinností, o nichž nebylo sporu a jejichž příčinná souvislost se vznikem škody byla v potřebné míře prokázána. Krajský i okresní soud přitom přesvědčivě vycházely z celého řetězce důkazů, který je vedl k závěru, že porušením smluvních povinností stěžovatelka přispěla ke vzniku škody. Zjednodušeně řečeno, na vzniku škody v interiérech vozů se stěžovatelka mohla podílet, ač neměla výslovnou povinnost kontrolovat interiéry vozů, nýbrž "pouze" zabránit vniknutí osob do areálu a kontrolovat pohyb v něm. Takové úvahy netrpí podle Ústavního soudu žádným ústavněprávním deficitem, neboť neporušují žádnou kogentní právní normu a jsou založené na skutkových závěrech, které nejsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. 10. Částečně lze stěžovatelce přisvědčit v námitce týkající se názoru Nejvyššího soudu v tom směru, že posuzování obsahu smlouvy je otázkou skutkovou, jež zásadně nepodléhá přezkumu dovolacího soudu. Podle Ústavního soudu "nerozklíčoval" Nejvyšší soud přesně obsah stěžovatelčiných námitek, které z převážné části nelze hodnotit jako polemiku nad obsahem smlouvy (který byl nesporný) či záměrem jejích stran. Z kontextu je podle Ústavního soudu zřejmé, že stěžovatelka