II.ÚS 1469/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1469/24 ze dne 3. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Primagra, a. s., sídlem Nádražní 310, Milín, zastoupené JUDr. Sylvií Sobolovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. dubna 2024 č. j. 7 Afs 95/2023-83, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2023 č. j. 9 A 127/2021-152 a rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 8. října 2021 č. j. MPO 614934/21/61500, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva průmyslu a obchodu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 5. 2024, doplněnou podáním ze dne 18. 6. 2024, domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv podle čl. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a byl jimi porušen princip zakotvený v čl. 2 odst. 2 Listiny a v čl. 2 odst. 3 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplývá, že Ministerstvo průmyslu a obchodu (dále jen "ministerstvo") napadeným rozhodnutím zamítlo podle § 14m odst. 1 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "rozpočtová pravidla"), žádost stěžovatelky o poskytnutí dotace na projekt "výměny sušárny zrnin v provozovně Kladruby" na základě dotační výzvy "Výzvy Úspory energie IV. výzva", vyhlášené podle § 14j rozpočtových pravidel v rámci Operačního programu podnikání a inovace pro konkurenceschopnost. Zamítnutí žádosti ministerstvo odůvodnilo tím, že poskytnutí dotace by představovalo porušení povinnosti hospodárného nakládání s veřejnými prostředky a povinnosti přijímat opatření k vyloučení nebo zmírnění finančních, právních a jiných rizik s možným dopadem na zdroje financování činnosti orgánu veřejné správy. Ministerstvo přitom zohlednilo riziko vyplývající z výsledků auditu Evropské komise č. REGC414CZ0133 (dále jen "audit"), který se týkal dotací již poskytnutých společnostem ze skupiny Agrofert, do které patří také stěžovatelka, a shledal porušení pravidel o střetu zájmů s ohledem na postavení tehdejšího předsedy vlády Ing. Andreje Babiše. Ministerstvo uvedlo, že jak výzva, tak pravidla spolufinancování strukturálních a investičních fondů v programovém období 2017 až 2020 nepočítala v případech žadatelů v postavení stěžovatelky s financováním projektů státním rozpočtem, nýbrž výhradně s financováním evropským (s výjimkou dočasného předfinancování dotace ze státního rozpočtu). Současně ministerstvo poukázalo také na hrozbu širších negativních důsledků pro státní rozpočet, pokud by Evropská komise v důsledku dalšího poskytování dotací subjektům skupiny Agrofert pozastavila platby celého operačního programu pro nepřijetí dostatečných opatření k nápravě ze strany České republiky. 3. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl. Městský soud nepřisvědčil námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí spočívající v tom, že ministerstvo v řízení o poskytnutí dotace neposuzovalo naplnění podmínek podle § 4c zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o střetu zájmů"). Městský soud konstatoval, že ministerstvo dostatečně vysvětlilo, proč k takovému posouzení nepřistoupilo, neboť dotaci neposkytlo stěžovatelce z jiného důvodu, a to konkrétně z důvodu existence rizika budoucího neproplacení prostředků z Evropského fondu pro regionální rozvoj do státního rozpočtu. Městský soud také poukázal na to, že na poskytnutí dotace, kterou žádá stěžovatelka, není právní nárok, a stěžovatelce tak ani nemůže svědčit legitimní očekávání o poskytnutí dotace. Ztotožnil se též se závěrem ministerstva, že stěžovatelka si musela být vědoma, že příslušný operační program nepočítá s dotacemi financovanými ze státního rozpočtu. Poskytnutí dotace ze státního rozpočtu by tento rozpočet ohrožovalo, což je legitimním kritériem, které bylo v rámci správního uvážení zohledněno. V neposlední řadě pak městský soud pokládal za odůvodněný i předpoklad, že finanční krytí dotace z evropských fondů je v návaznosti na výsledky provedeného auditu ohroženo, a že Česká republika nemusí být úspěšná s žádostí o proplacení. 4. Kasační stížnost stěžovatelky proti tomuto rozsudku městského soudu Nejvyšší správní soud zamítl. 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rozsáhlé rekapitulaci dosavadního skutkového stavu a průběhu řízení převážně pouze opakuje argumenty přednesené před správními soudy. Navenek sice namítá porušení svých základních práv, ve skutečnosti však usiluje o to, aby Ústavní soud přehodnotil závěr ministerstva a soudů o zamítnutí její žádosti o dotaci. Nesouhlasí především s názorem soudů, že ministerstvo nebylo v dané věci povinno se zabývat otázkou střetu zájmů po věcné stránce. Předkládá svůj výklad, podle něhož rozhodnou právní skutečností není předmětný audit, ale otázka střetu zájmů. V systému evropské dotační politiky je to přitom právě ministerstvo, a nikoliv Evropská komise, která má výlučnou pravomoc pro posouzení žádostí o dotace. Podle stěžovatelky dalo ministerstvo automaticky přednost veřejnému zájmu na ochraně veřejných financí před veřejným zájmem na dotační podpoře projektů splňujících kritéria operačního projektu, přestože pro to neexistoval žádný skutečný důvod. Namítá, že z hlediska rizika neproplacení dotace by důsledné uplatnění principu prevence představovalo zastavení poskytování jakýchkoli dotací z evropských fondů. Stěžovatelka dále uvádí, že k porušení jejího práva na spravedlivý proces došlo též tím, že městský soud nevysvětlil, proč se ve svém rozhodnutí odchýlil od předchozí rozhodovací praxe jiných senátů téhož soudu a Nejvyšší správní soud nepostoupil věc k posouzení rozšířenému senátu. Obdobně jako v kasační stížnosti stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutí ministerstva je vůči ní diskriminační, neboť zohledňuje okolnost, která u žádné jiné žádosti nenastala. Tím, že napadená rozhodnutí byla založena na neprokázaném nařčení stěžovatelky ze střetu zájmů, mělo dojít také k porušení jejího práva na podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny. 6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). 7. Pokud jde o výhrady stěžovatelky vůči napadeným rozhodnutím, Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 8. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li zatížen libovůlí. 9. Jak je výše uvedeno, posuzovaná ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správního orgánu, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatelka předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž se však Ústavní soud uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v soudním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, které by teprve odůvodňovaly jeho případný kasačn