II.ÚS 1473/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1473/22 ze dne 26. 7. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) FinCompany s.r.o., IČO 03640621, sídlem Seifertova 545/44, Praha 3, 2) Crowd Estate s.r.o. IČO 28425588, sídlem Seifertova 545/44, Praha 3, 3) B2G s.r.o., IČO 06072496, sídlem Seifertova 545/44, Praha 3, 4) TRUST ASSET MANAGEMENT LIMITED, sídlem Regent Street 207, W1B 3HH Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, všech zastoupených JUDr. Vladislavem Prokůpkem, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Krajského ředitelství Policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 4. oddělení, ze dne 21. 1. 2021, č. j. KRPA-419654-606/TČ-2017-000094-HOR, usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 4. 2021, č. j. 1 KZN 94/2018-754, usnesení Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 4. oddělení, ze dne 5. 11. 2021, č. j. KRPA-419654-709/TČ-2017-000094-HOR, usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 19. 11. 2021, č. j. 1 KZN 94/2018-847, a vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 5. 2022, č. j. 1 VZN 1585/2019-83, za účasti Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Městského státního zastupitelství v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 6. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí policejního orgánu Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 4. oddělení (dále jen "policejní orgán"), státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") a státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství"), neboť jsou přesvědčeny, že vydáním těchto rozhodnutí byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1, odst. 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Policejní orgán napadeným usnesením ze dne 21. 1. 2021 dle § 81a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za použití § 80 odst. 1 věta třetí trestního řádu uložil do soudní úschovy Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") finanční prostředky zajištěné dle § 79a odst. 1 trestního řádu v celkové výši 2 985 891,23 EUR, 677 403,40 USD, 44 308,29 GBP, 221 999,85 Kč a 7 501,38 AUD, neboť těchto finančních prostředků již nebylo k dalšímu řízení potřeba, nepřicházelo v úvahu jejich propadnutí či zabrání a existovaly pochybnosti o právu k těmto finančním prostředkům, neboť právo k nim přisvědčovalo více osobám. Stejně rozhodl policejní orgán usnesením ze dne 5. 11. 2021 ohledně finančních prostředků v celkové výši 137 604,77 EUR, a to ze stejných důvodů. 3. Předmětné finanční prostředky byly původně zajištěny v trestním řízení vedeném pro podezření ze spáchání trestných činů podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) trestního zákoníku, jehož se měl dopustit neznámý pachatel tím, že vylákával peněžní prostředky od třetích osob pod záminkou jejich zhodnocení prostřednictvím internetových obchodních platforem a za účelem zastření jejich původu je přeposílal dál na bankovní účty vedené ve prospěch obchodních společností, mezi nimiž figurovaly i stěžovatelky, přičemž klienti následně podávali reklamace provedených plateb z důvodu podvodného jednání při obchodech s finančními nástroji a Finančně analytický úřad po provedení šetření v této věci podal trestní oznámení pro podezření z výše uvedených trestných činů. Předmětné finanční částky odpovídají zůstatkům bankovních účtů, na které měly být zasílány podvodně vylákané částky. 4. Proti napadeným usnesením policejního orgánu podaly stěžovatelky stížnosti, které zamítlo městské státní zastupitelství napadenými usneseními ze dne 30. 4. 2021 a ze dne 19. 11. 2021 v obou případech dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Stěžovatelky napadly tato rozhodnutí ústavními stížnostmi, které Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. IV. ÚS 1463/21 ze dne 16. 2. 2022 a usnesením sp. zn. IV. ÚS 3343/21 ze dne 8. 3. 2022 pro nepřípustnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelky nevyužily možnosti podat podnět k výkonu dohledu dle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"). Stěžovatelky následně tento podnět podaly, a na jeho podkladě vydalo vrchní státní zastupitelství napadené vyrozumění, v němž neshledalo v postupu městského státního zastupitelství žádnou závadu. III. Argumentace stěžovatelek 5. Stěžovatelky po rekapitulaci stěžejních bodů dosavadního skutkového a procesního vývoje předkládají Ústavnímu soudu vlastní argumentaci proti napadeným rozhodnutím, jimž vytýkají: 1) protiprávnost a protiústavnost uložení prostředků do soudní úschovy; 2) neuplatnění práva k zajištěné pohledávce třetími osobami; 3) nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí; 4) podjatost dozorujícího státního zástupce a porušení principu dvojinstačnosti. Jádro každé z těchto námitek lze vyjádřit následovně: 6. Ad 1) stěžovatelky namítají, že postup, jímž policejní orgán uložil předmětné peněžní prostředky do soudní úschovy obvodního soudu, trestní řád neumožňuje a jde o postup nejen protiprávní, ale dokonce protiústavní. Stěžovatelky podrobně rozvíjí argumentaci, že předmětem zajištění v tomto případě nebyly vlastní předmětné peněžní prostředky na účtech u finančních institucí, neboť tyto jsou dle ustálené judikatury ve vlastnictví banky, zatímco majiteli účtu náleží toliko pohledávka na vyplacení prostředků ve výši odpovídající zůstatku účtu. Tato pohledávka je tedy předmětem zajištění dle § 79a trestního řádu, přičemž toto spočívá v omezení dispozičního oprávnění majitele účtu k ní. Převedením předmětných peněžních prostředků na účty soudní úschovy obvodního soudu tak nebyly do soudní úschovy uloženy zajištěné věci, neboť těmi jsou pohledávky stěžovatelek vůči příslušným finančním institucím na vyplacení prostředků na účtech, ale z těchto účtů byly odčerpány peněžní prostředky jako samostatné věci odlišné od těchto pohledávek. Takový postup však trestní řád neumožňuje, přičemž tím došlo k neoprávněné dispozici s pohledávkami stěžovatelek vůči příslušným finančním institucím, což stěžovatelky považují za vyvlastnění svého majetku. Zanikla totiž nehmotná věc - samotné peněžní prostředky na účtech, jimž odpovídají pohledávky stěžovatelek vůči příslušným finančním institucím. Stěžovatelky k podpoře svého závěru poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 11/99, podle nějž vzhledem k povaze zajištění peněžních prostředků na účtu nelze v takovém případě věc vrátit dle § 80 odst. 1 trestního řádu. Na stejný účet soudní úschovy jsou přitom složeny prostředky z bankovních účtů různých osob, což značně komplikuje uplatňování nároků, které je tím pádem zatíženo nutností řešit ve vztahu ke každé ze stěžovatelek nároky jiných osob. 7. Ad 2) stěžovatelky v návaznosti na to připomínají, že podmínkou postupu dle § 80 odst. 1 věta druhá trestního řádu je dle ustálené rozhodovací praxe uplatnění práva k zajištěné věci třetí osobou. Jelikož však zajištěnými věcmi ve skutečnosti byly pohledávky stěžovatelek vůči bankám, nikoliv samy předmětné peněžní prostředky na účtech, k zajištěným věcem nikdo z poškozených žádné právo neuplatnil, a ani uplatnit nemohl, neboť o tom, že majiteli předmětných účtů byly stěžovatelky, žádných pochybností nebylo, a nikomu jinému zajištěné pohledávky na vyplacení prostředků na účtech ani náležet nemohly. Poškození toliko rozporovali převod peněžních prostředků na účty stěžovatelek, tedy jimi uplatněná práva směřovala k potenciálnímu vydání bezdůvodného obohacení či k náhradě škody. To jsou však pohledávky odlišné od pohledávek, které má majitel účtu na základě smlouvy o účtu vůči tomu, kdo účet vede. I us