II.ÚS 1476/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1476/23 ze dne 18. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Víta Luštince, právně zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, sídlem Husova 242/9, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3524/2022-407 ze dne 21. 3. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že Nejvyšší soud svým postupem porušil jeho právo na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"), a právo na "ochranu existujících pracovních vztahů podle čl. 26 odst. 3 Listiny". 2. Z napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. Dopisem ze dne 27. 1. 2020 žalovaná, zaměstnavatelka stěžovatele, sdělila, že mu v souladu s § 52 písm. c) zákoníku práce dává výpověď z pracovního poměru, neboť "z důvodů organizačních změn v úseku Finance došlo k reorganizaci oddělení s účinností od 1. 4. 2020" a "z této změny vyplynulo, že funkční místo Head of Controlling", které zastával, "je nadbytečné a proto bude zrušeno". 4. Stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 29. 5. 2020 domáhal určení, že rozvázání pracovního poměru uvedenou výpovědí je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 29. 12. 2017 v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou s místem výkonu práce v Praze na pracovním místě Head of Controlling, které bylo podřízeno zaměstnanci na pracovním místě Chief Finance Officer (finanční ředitel) v úseku Finance. Dne 27. 1. 2020 mu byla předána výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti, ve které ale zcela absentuje uvedení důvodů organizační změny a doposud mu nebylo ani předloženo rozhodnutí o organizační změně o zrušení jeho pracovního místa. Podle nové organizační struktury úseku Finance byla jím dosud zastávaná pozice přejmenována na Head of Group Controlling & Indirect Procurement, která byla nadále podřízena finančnímu řediteli v úseku Finance, a porovnání povinností, odpovědností, vztahů nadřízenosti a podřízenosti pracovního místa, jež zastával stěžovatel, a nově zřízeného pracovního místa a ze skutečnosti, že žalovaná dne 31. 1. 2020 oznámila prostřednictvím vnitřního oznámení, že vítá pana S. K. jako Head of Group Controlling & Indirect Procurement, kterému stěžovatel dne 3. 2. 2020 předal svou funkci, vyplývá, že práce stěžovatele byla i nadále pro žalovanou potřebná. Dne 13. 2. 2020 stěžovatel zjistil, že žalovaná vydala na svých internetových stránkách inzerát, ve kterém hledala zaměstnance na pracovní místo Head Of Group Controlling & Indirect Procurement. 5. Žalovaná se bránila tím, že dne 6. 1. 2020 přijala rozhodnutí o organizační změně ve smyslu § 52 písm. c) zákoníku práce, jejíž podstatou bylo zrušení více pozic (včetně pozice Head of Controlling zastávané žalobcem) v oddělení Finance z důvodu zvýšení efektivity a snížení nákladů žalované, že druh práce vykonávaný na nově zřízené pozici Head of Group Controlling & Indirect Procurement, která v sobě "spojuje odpovědnosti až tří dosavadních pozic" (Head of Controlling, Head of Procurement a Senior Production Controller), které byly zrušeny a na žádnou z nich nebyl přijat nový zaměstnanec, je "zásadně širší", než tomu bylo v případě pozice stěžovatele, neboť rozsah činností se rozšířil zejména o zcela nový okruh odpovědností v oblasti nákupu (Procurementu) a také přibyly nové odpovědnosti v oblasti kontrolingu. Vzhledem k odlišnosti nové pozice od pozice stěžovatele je proto zcela irelevantní, že žalovaná obsadila tuto pozici panem S. K., neboť s ohledem na odlišný druh práce a platnou právní úpravu neměla povinnost tuto pozici nabízet stěžovateli. 6. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 11. 1. 2022 č. j. 16 C 115/2020-321, opraveným usnesením ze dne 1. 6. 2022 č. j. 16 C 115/2020-357, žalobu zamítl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 16 940 Kč a České republice částku 4 848 Kč. Na základě zjištění, že rozhodnutím ze dne 6. 1. 2020 o organizačních změnách, jehož účelnost a správnost není soud oprávněn přezkoumávat, došlo u žalované k ponížení stavu o šest zaměstnanců, mezi kterými byl i stěžovatel, a že tyto pozice nebyly znovu obsazeny, dospěl k závěru, že žalovaná rozhodnutím o organizační změně platně rozhodla o zrušení pozice stěžovatele, kterou vykonával a která nebyla znovu ve stejném rozsahu obsazena, tedy nejedná se o pouhé přejmenování pozice. Uvedení důvodu ve výpovědi je dostatečně určité a nezaměnitelné, a proto je výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce platná. 7. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2022 č. j. 62 Co 62/2022-343 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 34 492 Kč, státu na náhradě nákladů řízení pak částku 4 848 Kč. Dovodil, že z hlediska věcné - faktické náplně práce stěžovatele, kterou pro žalovanou vykonával na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 29. 12. 2017, byla pro žalovanou i nadále jeho práce vedoucího oddělení kontrolingu (Head of Controlling) potřebná, neboť ji (byť jako část další pracovní náplně) převzala nově zřízená pracovní pozice vedoucího skupin kontrolingu a nákupu (Head of Group Controlling & Indirect Procurement), která obě pozice kumulovala, přičemž nově zřízenou pozici v průběhu výpovědní doby zastal představitel poradní externí společnosti S. K., jehož pracovní náplň obnášela výkon druhu práce, který zastával výhradně stěžovatel a dále pak vedoucí oddělení nákupu (Head of Procurement), a též pracovní náplň pozice vedoucího výrobního kontrolora (Senior Production Controller). Odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzované věci rozhodnutí zaměstnavatelky o organizační změně sledovalo sice od počátku reálné snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti a přijetí organizačního opatření nebylo předstíráno, nicméně "bylo na místě zvážit, zda náplň práce žalobce či vedoucího oddělení nákupu není pro žalovaného dále potřebná a primárně obsadit nově vzniklou pozici vedoucího obou oddělení jedním ze stávajících vedoucích zaměstnanců obou těchto sloučených oddělení, když v tomto směru by volba nadbytečného zaměstnance z takto vymezeného okruhu dosavadních zaměstnanců již byla na žalovaném". Uzavřel, že stěžovatel se v důsledku organizačního opatření žalované spočívajícího ve zrušení pracovního místa vedoucího kontrolingu s účinností od 1. 4. 2020 nestal nadbytečným zaměstnancem, neboť nadbytečným (z hlediska své věcné náplně) se nestal druh práce sjednaný pracovní smlouvou propuštěného stěžovatele a žalovaná měla nadále možnost plnit povinnost [§ 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce] přidělovat mu práci podle pracovní smlouvy i ve svém novém (organizačním opatřením změněném) organizačním uspořádání; důvod pro rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. c) zákoníku práce nebyl tedy naplněn a výpověď z pracovního poměru ze dne 27. 1. 2020 je absolutně neplatná. 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 21 Cdo 3524/2022-407 ze dne 21. 3. 2023 tak, že změnil rozsudek odvolacího soudu s tím, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Nejvyšší soud se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že důvod pro rozvázání pracovního poměru se stěžovatelem výpovědí podle § 52 písm. c) zákoníku práce nebyl naplněn a že výpověď z pracovního poměru ze dne 27. 1. 2020 je neplatná, neboť dle jeho názoru je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není správný. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí řadu námitek, podle kterých Nejvyšší soud svým postupem a následným rozhodnutím porušil jeho ústavně zaručená práva. Tyto námitky shrnul tak, že namísto toho, aby Nejvyšší soud řádně dodržel princip vázanosti dovolacími důvody a skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a řádně odůvodnil své rozhodnutí a vypořádal se s argumentací stěžovatele, posuzoval ve svém rozhodnutí jiné právní otázky na základě pozměněných a selektivně vybraných dílčích skutečností, zaujal zcela opačný právní názor, než na základě kterého rozhodl odvolací soud a na základě toho ke změně rozsudku odvolacího soudu tak, že zcela obrátil předchozí pravomocný výsledek řízení. Podle přesvědčení stěžovatele postupoval dovolací soud nesprávně podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. a změnil rozsudek odvolacího soudu, a to bez nařízení jednání a bez vyrozumě