II.ÚS 1481/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1481/21 ze dne 16. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Janou Latkovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nábřeží 2018/10, Nové Město, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021 č. j. 24 Cdo 2016/2020-124, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2020 sp. zn. 35 Co 49/2020 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. 12 C 3/2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na ochranu soukromého a rodinného života, zaručené čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 15. 10. 2020 č. j. 12 C 3/2018-63 rozhodl, že nepromíjí stěžovateli zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství, a uložil mu uhradit žalovaným náhradu nákladů řízení. Stěžovatel ve svých tvrzeních uváděl, že se s žalovanou 1) oženil pouze z důvodu jejího těhotenství, když ho označila za jediného možného otce, manželství považoval za nespokojené, což vyústilo v rozvod manželství. Svoji pochybnost o biologickém otcovství v žalobě označil za dlouhodobou s ohledem na podobu žalované 2) a absenci jeho rysů (ve své účastnické výpovědi poté uvedl, že v průběhu života neměl o otcovství pochybnosti, a proto na žalovanou 2) převedl 60% podíl ve své obchodní společnosti). Jeho vztah se žalovanou 2) se podle něj zhoršil poté, co jí snížil finanční podporu, neboť měl za to, že "zlenošila" a přestala pracovat. Na to měl vzniknout konflikt, kdy mu partner žalované 2) vyčetl, že vzhledem k jeho poměrům dostatečně finančně nepodporuje "vlastní krev". V reakci na použití tohoto výrazu si stěžovatel nechal vypracovat DNA test k ověření, zda je biologickým otcem žalované 2), který jeho otcovství vyvrátil. Chtěl, aby byl konec vztahu se žalovanou 2) "civilizovaný", ta s ním v reakci na žádost o vzorky DNA sama přerušila kontakt. Žalovaná 1) uváděla, že se stěžovatel k žalované 2) choval jako řádný otec, a to i po rozvodu, kdy se znovu oženil. K dětem žalované 2) se choval jako dědeček. Za příčinu konfliktů označovala to, že stěžovatel po rozvodu druhého manželství navázal nový partnerský vztah, navrhovala proto zamítnutí návrhu. Ve své účastnické výpovědi uvedla, že v rozhodné době měla intimní styk i s jiným mužem, ale byla přesvědčena, že otcem je stěžovatel. Podle rozhodnutí obvodního soudu stěžovatelem předložený anonymní test DNA vylučující otcovství stěžovatele nebraly obecné soudy v potaz, neboť z něj nevyplývá, zda se jedná o test věrohodný, provedený za použití řádných vědeckých metod. Soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že zájmy žalované 2) nemohou být upřednostňovány z důvodu její zletilosti, neboť zákon v souvislosti s prominutím zmeškání lhůty k popření otcovství hovoří o zájmech dítěte a nerozlišuje mezi dítětem zletilým a nezletilým. Prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství je zcela mimořádný institut, pro nějž musí být mimořádné důvody. Stěžovatel však žádné takové důvody nesdělil. Znalost biologických kořenů pro účely zdravotní péče může být řešena i mimosoudně. Biologické otcovství nelze přeceňovat a stavět nad ostatní faktory, potom by pozbývaly váhy instituty jako uznání otcovství a osvojení. Je třeba upřednostnit zájem dítěte na stabilitě sociálních vztahů, léta budovanou provázanost příbuzenskou, majetkovou, neopomenout vliv výchovy a společných životních zážitků, reakce blízkých a známých rodiny. Je zapotřebí ochránit děti a v souzeném případě už i jejich potomky (tj. vnoučata stěžovatele), kteří si již k němu také utvořili citové vazby, před unáhleným jednáním v důsledku konfliktů, které lidé běžně zažívají. Stěžovatel nevysvětlil, v čem je zachování současného stavu jemu na újmu. K odvolání žalobce Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 26. 2. 2020 č. j. 35 Co 49/2020-87 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil s odůvodněním napadeného rozhodnutí. 3. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 1741/18, v němž bylo rozhodováno o prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství k nezletilému dítěti, obsahující závěr, že důvody k výjimečnému prominutí lhůty k popření otcovství existují zejména v případech otců již zletilých dětí, které nejsou závislé ani na výživném, ani na přítomnosti otcovské role a zabezpečení stabilního výchovného prostředí během dospívání. V případě zletilých osob proto Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") zásadně uzavírá, že obecný zájem na ochraně jejich práv tak ztrácí na významu v porovnání s dobou, kdy byly ještě dětmi, a převáží právo zúčastněných osob na zjištění vlastní identity a skutečných pokrevních vztahů; k tomu odkázal na rozsudek ESLP ve věci Paulík proti Slovensku ze dne 10. 10. 2006 č. 10699/05 a rozsudek ESLP ve věci Novotný proti České republice ze dne 7. 6. 2018 č. 16314/13. Ve výše uvedených rozhodnutích ESLP usilovali stěžovatelé o popření svého otcovství ke svým domnělým dospělým biologickým dětem. V této souvislosti ESLP shledal, že obecný zájem na ochraně práv těchto potomků za této situace značně ztrácí na významu v porovnání s dobou, kdy byli ještě dětmi. V obou uváděných rozhodnutí ESLP však zároveň děti, k nimž bylo otcovství popíráno, proti snahám o popření otcovství nic nenamítaly a současně jejich matrikového otce za svého skutečného otce zjevně ani nepovažovaly. Obě uvedená rozhodnutí ESLP proto odkazovala na rozhodnutí ESLP ve věci Kroon a ostatní proti Nizozemsku, kdy právní úprava založila matrikové otcovství, které bylo v rozporu s biologickou i sociální realitou a tento stav byl v rozporu s přáním dotčených osob a ve skutečnosti neprospíval nikomu. Podle Nejvyššího soudu se skutkové okolnosti projednávané věci nijak významně nevymykají z typově podobných situací, kdy se manžel až v době dospělosti svého dítěte dozví skutečnosti zpochybňující, zda je jeho biologickým otcem, a tyto okolnosti nejsou tudíž takového charakteru, že by vyžadovaly prominutí zmeškání popěrné lhůty v každém případě, kdy se vyskytnou, tedy že by dosahovaly takové intenzity, že by se dostávaly do rozporu s veřejným pořádkem a příčily se základním hodnotám společnosti, na nichž je nezbytné trvat. Pokud matrikovému otci nevznikly pochybnosti o otcovství během popěrné lhůty a v uvedené době ještě nebyly dostupné DNA testy, nelze při vyvažování protichůdných zájmů zcela odhlížet ani od délky doby, po které přistoupil k provedení DNA testu, tvrdil-li, že jeho pochybnost byla dlouhodobá. V projednávané věci stěžovatel v tomto směru uváděl v řízení nepřesvědčivě protichůdná tvrzení, o jeho pochybnostech vypověděla i žalovaná 1). Dlouhodobá pochybnost, během níž by nepodnikl žádné kroky, by přitom svědčila v neprospěch stěžovatele. S ohledem na věk žalované 2) (přes 40 let) je významné, že projevila aktivní nesouhlas s popřením otcovství. Výše vyloženými okolnostmi se věc odlišuje od rozsudku ESLP ve věci Kroon a ostatní proti Nizozemsku, neboť se nejedná o případ, kdy by matrikové otcovství bylo v nesouladu s biologickou a sociální realitou a zároveň by tento stav byl v rozporu s přáním dotčených a ve skutečnosti neprospíval nikomu. Zároveň se výše vyloženými okolnostmi věc podstatně odlišuje i od rozsudků ESLP ve věcech Paulík proti Slovenské republice a Novotný proti České republice, a to (kromě toho, že v uvedených věcech stěžovatelé neměli k dispozici procesní prostředek k zahájení řízení o popření otcovství určeného soudem v době, kdy tehdejší vědecké metody neumožňovaly spolehlivě určit biologické otcovství) tím, že děti, k nimž bylo otcovství v citovaných věcech popíráno, proti snahám o popření otcovství nic nenamítaly, a současně jejich matrikového otce buď za svého skutečného otce zjevně ani nepovažovaly, nebo samy iniciovaly provedení DNA testu a se svým matrikovým otcem se prvně setkaly až krátce před ukončením střední školy. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že zájem stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství nepřevážil nad zájmem žalované 2) na zachování dosavadního matrikového stavu. Toto výsledné posouzení nezvrátil ani zájem stěžovatele na poznání vlastních pokrevních pout, neboť popření otcovství má dalekosáhlejší právní důsledky než jen objasnění existence či neexistence pokrevního pouta, ostatně o absenci pokrevního pouta je již stěžovatel přesvědčen na základě DNA testu, který si nechal vyhotovit. Jde-li o žalovanou 2) a její právo na poznání svých pokrevních vazeb,