II.ÚS 1481/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1481/24 ze dne 15. 1. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudkyně Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Petry Elsayed, zastoupené Mgr. Kamilou Třetinovou, advokátkou, sídlem Dolní 1569, Bystřice pod Hostýnem, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3067/2023-492 ze dne 5. března 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 59/2023-432 ze dne 20. dubna 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 38 C 161/2020 ze dne 23. listopadu 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) Marka Šulce, 2) Ludmily Winklerové, 3) hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město a 4) Pražské plynárenské, a. s., sídlem Národní 37/38, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo zaručené čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vyplývá, že rozhodnutím Státního pozemkového úřadu - Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu č. j. PÚ 6925/92/3 ze dne 8. 6. 2020 (dále jen "Státní pozemkový úřad") bylo rozhodnuto o vzneseném restitučním nároku tak, že pozemky vyjmenované v bodě I připadají do podílového spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejších účastníků 1 a 2 a pozemky vyjmenované v bodě II se nevydávají. Ve vztahu k dědicům restitučního nároku rozhodl Státní pozemkový úřad s odkazem na § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a nevydání požadovaného pozemku (PK parc. č. X o výměře 1358 m2, katastrální území M., obec P. - dále též "pozemek") odůvodnil s ohledem na § 11 odst. 1 písm. a) a c) zákona o půdě s tím, že ke dni účinnosti zákona byl pozemek plochou související s přilehlou, převážně bytovou, zástavbou. Stěžovatelka v žalobě tvrdila, že § 4 odst. 4 zákona o půdě nepředstavuje zvláštní způsob přechodu nároku na dědice, a Státní pozemkový úřad nebyl proto oprávněn určit výši podílů jednotlivých dědiců po zůstaviteli, neboť tato pravomoc přísluší pouze notáři jako soudnímu komisaři v rámci dědického řízení. Stěžovatelka dále nesouhlasila s tvrzením, že pozemek ke dni účinnosti zákona o půdě souvisel s přilehlou, převáženě bytovou, zástavbou. Uvedla, že na pozemku byla zřízena dočasná stavba, která byla odstraněna na základě rozhodnutí o odstranění dočasné stavby ze dne 27. 5. 1998. Podle tvrzení stěžovatelky nemohla bránit vydání pozemku ani skutečnost, že pozemek je v současné době zastavěn stavbou obchodního domu s přilehlým parkovištěm. 3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") se ztotožnil s aplikací § 4 odst. 4 zákona o půdě na případ, kdy oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání majetku, zemřela před vydáním rozhodnutí podle § 9 tohoto zákona. Jelikož Zdislava Šulcová, která uplatnila nárok, zemřela v roce 2001 a jejím dědicem podle § 4 odst. 4 zákona o půdě byl Ing. Tomáš Šulc, aproboval obvodní soud postup Státního pozemkového úřadu, který z důvodu jeho úmrtí v roce 2007 považoval za dědice stěžovatelku a vedlejší účastníky 1 a 2. Ohledně aplikace § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě měl obvodní soud za prokázané, že v okamžiku nabytí účinnosti zákona o půdě se pozemek nacházel v areálu plynárny a funkčně s ní souvisel, a proto existovala překážka, pro kterou nebylo možné pozemek vydat. Ten by podle obvodního soudu nemohl být vydán ani v případě, že by dříve součástí areálu plynárny nebyl, neboť je v současné době zastavěn obchodním domem, a žalobkyně by restitucí získala jen vyprázdněné vlastnické právo, které by s ohledem na aktuální využití pozemku neumožňovalo realizaci žádné ze složek vlastnického práva, a jednalo by se tak o tzv. holé vlastnictví. 4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se skutkovými i právními závěry obvodního soudu a potvrdil správnost jeho rozhodnutí o nemožnosti pozemek vydat zejména z důvodu aktuální zastavěnosti pozemku. Zdůraznil, že zmírnění křivdy způsobené nezákonným odnětím pozemku není zamítnutím žaloby zmařeno, neboť oprávněné osoby mají podle zákona o půdě nárok na poskytnutí náhrady za nevydaný pozemek. 5. Napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud dovolání podané stěžovatelkou jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Nevyšší soud odkázal na svou judikaturu týkající se překážek vydání pozemků podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a na rozhodnutí Ústavního soudu ve vztahu k důvodům výluk z restituce a ztotožnil se s právním posouzením o nemožnosti vydat pozemek z důvodu jeho začlenění do funkčního celku (uzavřeného areálu plynárny) a jeho aktuální zastavěnosti. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka považuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu za rozporné se zákonem a tvrdí, že o přechodu restitučního nároků, včetně stanovení výše dědických podílů, může rozhodnout pouze soudní komisař v rámci dědického řízení. Stěžovatelka uvádí, že oprávněnou osobou, která uplatnila dne 28. 12. 1992 nárok na vydání pozemku, byla Zdislava Šulcová. Připouští, že po její smrti mohla přejít její restituční práva podle § 4 odst. 4 zákona o půdě na její nástupce včetně Ing. Tomáše Šulce, avšak odmítá extenzivní výklad tohoto ustanovení, podle něhož by bylo možné přechod nároku i nadále řetězit po smrti dalších oprávněných osob. 7. Stěžovatelka upozorňuje, že vedlejší účastník 4 poskytl v roce 1992 jejím právním předchůdcům zcela vědomě a podvodně nepravdivou informaci o zastavěnosti pozemku a poté podal návrh na změnu územního plánu a odstranění dočasné stavby. Podle stěžovatelky je též možné, že se na pozemku žádná stavba nenacházela, čemuž by odpovídaly údaje uvedené v geometrickém plánu z roku 1996 a ve znaleckém posudku a stav zakreslený v katastru nemovitostí v době zpracování posudku. Vedlejší účastník 4 pozemek následně prodal, což podle stěžovatelky prokazuje její tvrzení, že pozemek funkčně s plynárnou nesouvisel, neboť vedlejší účastník jej nepotřeboval. 8. Stěžovatelka namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a tvrdí, že soudy se nevypořádaly s provedenými důkazy svědčícími v její prospěch. Namítá, že výslech svědka navrženého vedlejším účastníkem 4 byl proveden po koncentraci řízení, aniž by obvodní soud tento svůj postup řádně odůvodnil. Jí navržený důkaz, kterým chtěla reagovat na výpověď svědka (listinné důkazy z Plynárenského muzea Michle), však byl obvodním soudem zamítnut s poukazem na koncentraci řízení, i když prolomení této zásady platí pro všechny účastníky. Výslech svědka byl navíc podle stěžovatelky nadbytečný, neboť se nevyjadřoval k zastavěnosti pozemků v rozhodném období. Stěžovatelka tvrdí, že jeho tvrzení jsou v rozporu s geometrickým plánem a znaleckým posudkem. Stěžovatelka dále vytýká obvodnímu soudu, že nezajistil rozhodnutí o odstranění dočasné stavby a kopii katastrální mapy, i když mohl katastrální úřad přinutit k součinnosti uložením pořádkové pokuty. 9. Stěžovatelka upozorňuje na nesprávný úřední postup a průtahy v řízení, jelikož Státní pozemkový úřad rozhodl o nároku podaném v roce 1992 až v roce 2020, ačkoliv nebyla naplněna žádná zákonná překážka pro vydání pozemku. Svým postupem tak Státní pozemkový úřad způsobil protiprávní stav vyvolaný vedlejším účastníkem 4, jelikož holé vlastnictví v době uplatnění nároku prokazatelně neexistovalo. 10. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí Státního pozemkového úřadu je nepřezkoumatelné, neboť v něm nejsou uvedeny důvody přijatého závěru o souvislosti pozemku s bytovou zástavbou. Upozorňuje, že obecné soudy shledaly jiný důvod pro nemožnost vydat pozemek (funkční souvislost s areálem plynárny), a proto mělo být správní rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k novému rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neb