II.ÚS 1483/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1483/22 ze dne 23. 8. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Martina Krejzy a Ing. Jany Krejzové, zastoupených Mgr. Pavlem Francem, advokátem, se sídlem Údolní 567/33, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2021, č. j. 15 Co 63/2021-101, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2022, č. j. 30 Cdo 2684/2021-127, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv. Konkrétně namítají porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Stěžovatelé se po žalované [Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník")] podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), domáhali přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 465 000 Kč z titulu nepřiměřené délky řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 154/2020, jehož byli účastníky. Vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy spatřovali stěžovatelé v celkové délce řízení 8 let a 9 měsíců, což z jejich pohledu představovalo nepřiměřenou délku řízení. Vedlejší účastník ve lhůtě 6 měsíců o věci nerozhodl, proto stěžovatelé svůj nárok uplatnili žalobou. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 výše nadepsaným rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 15 Co 63/2021-101, žalobě částečně vyhověl a uložil vedlejšímu účastníku povinnost zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně částku ve výši 182 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu ve zbývající částce 283 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a uložil vedlejšímu účastníku povinnost uhradit stěžovatelům náhradu nákladů řízení (výrok III). Obvodní soud pro Prahu 2 konstatoval, že řízení bylo svou délkou nepřiměřené. Za nepřiměřenou délku řízení považoval již část řízení před jeho přerušením, která v důsledku průtahů v řízení trvala téměř 5 let, tak i část řízení po dobu jeho přerušení z důvodu řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 195/2010 (dále jen "vedlejší řízení"). Z těchto důvodů přiznal soud prvního stupně stěžovatelům náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu. Neshledal však důvody pro přiznání žalované částky v plném rozsahu, neboť pro takový postup nebyly splněny podmínky zákona č. 82/1998 Sb. Proti rozsudku se bránili stěžovatelé i vedlejší účastník odvoláním. 4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 15 Co 63/2021-101, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Své právní závěry dovodil ze sjednocujícího Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen "Stanovisko"). Na základě těchto východisek konstatoval, že soud prvního stupně nezohledňoval všechna kritéria rozhodná pro posouzení celkové délky řízení z hlediska jeho přiměřenosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že posuzované řízení i vedlejší řízení bylo po skutkové i procesní stránce složité. V obou řízeních rozhodovaly pokaždé soudy tří instancí. Ačkoliv v posuzovaném řízení dospěl odvolací soud k závěru, že bylo zatíženo určitými prodlevami, byly vzhledem k nevýznamnému prodloužení celkové délky řízení tolerovatelné. Naopak v případě vedlejšího řízení uzavřel, že soudy činily úkony v odpovídajících lhůtách. Rovněž s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva neshledal, že by řízení mělo pro stěžovatele zvýšený význam, neboť jeho předmětem je ochrana a realizace vlastnického práva. Z těchto důvodů odvolací soud uzavřel, že celkovou délku řízení nelze hodnotit jako nepřiměřenou, a proto nejsou dány předpoklady pro přiznání přiměřeného zadostiučinění z titulu nesprávného úředního postupu. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 3. 2022, č. j. 30 Cdo 2684/2021-127, odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť žádná ze stěžovateli formulovaných právních otázek nezaložila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. II. Argumentace v ústavní stížnosti 6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti v obecné rovině předkládají zhodnocení platné právní úpravy a rozsáhle a detailně přibližují jednotlivé intervaly mezi úkony soudu. Jde převážně o skutkové okolnosti, jež jsou v podrobnostech patrné ze spisového materiálu, a Ústavní soud je proto nebude složitě reprodukovat. Stěžovatelé důvodnost své ústavní stížnosti shledávají primárně v předpokladu, že přiměřená délka vydání meritorního rozhodnutí v občanském soudním řízení činí přibližně 2 roky. S nedodržením této lhůty pro vydání rozhodnutí pak stěžovatelé spojují automatickou odpovědnost státu za nesprávný úřední postup. Stěžovatelé mají za to, že v souladu s výše citovaným Stanoviskem je základním parametrem přiměřenosti doby řízení právě časové hledisko, které má vycházet z délky celého řízení, nikoliv z délky jednotlivých průtahů. Dále stěžovatelé dovozují odchýlení se obecných soudů od ustálené judikatury, podle které je nutné pro účely posouzení přiměřenosti řízení započítat i celou délku řízení včetně doby jeho přerušení. Závěrem stěžovatelé zpochybňují celkový výklad obecných soudů, v jehož důsledku došlo k vyprázdnění ústavně zaručeného práva stěžovatelů na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. III. Hodnocení ústavní stížnosti 7. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího soudu a městského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnými osobami, které jsou řádně zastoupeny. 8. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Článek 36 odst. 3 Listiny přiznává každému právo na ochranu před následky nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu orgánů veřejné moci. Odstavec 4 tohoto článku odkazuje na zvláštní zákon (zde zákon č. 82/1998 Sb.), který upravuje podmínky, za nichž se lze odškodnění za způsobenou újmu domáhat. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. např. nález ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 5/96 (N 116/6 SbNU 335), nález ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. IV. ÚS 358/98 (N 140/12 SbNU 303) či nález ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 600/03 (N 6/32 SbNU 35)]. Dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně ch