II.ÚS 1483/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1483/24 ze dne 24. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Starostou, advokátem, sídlem Štěpská 380, Vizovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2024 č. j. 70 Co 58/2024-118 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. února 2024 č. j. 44 Nc 101/2024-13, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a P. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 14 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 2 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví označeným usnesením Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") vyhověl návrhu vedlejší účastnice jako navrhovatelky a nařídil předběžné opatření, kterým stěžovateli jako odpůrci uložil nevstupovat do bezprostředního okolí bydliště vedlejší účastnice, ani do bezprostředního okolí vedlejší účastnice samotné a nezdržovat se tam, zdržet se setkávání s vedlejší účastnicí a navazování jakýchkoli kontaktů s ní, zdržet se nežádoucího sledování a obtěžování vedlejší účastnice jakýmkoliv způsobem, a to s výjimkou navazování kontaktů s vedlejší účastnicí v rozsahu zajištění styku stěžovatele s nezletilou dcerou účastníků a komunikace při výkonu rodičovské odpovědnosti k ní (výrok I.) s tím, že předběžné opatření trvá do 11. 3. 2024 (výrok II.). Stěžovateli byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 6 776 Kč (výrok III.) a zaplatit státu soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (výrok IV.). Okresní soud shledal u vedlejší účastnice existenci ohrožení chráněných hodnot (osobnosti člověka), přičemž pro vyhovění návrhu na vydání předběžného opatření hovořila také skutečnost, že stěžovatel disponuje zbraněmi. Současně poukázal na to, že u stěžovatele lze vysledovat přítomnost rizikových faktorů (alkohol, vznětlivost), a to i s přihlédnutím k jeho obecně negativním sklonům. Ve vztahu k vedlejší účastnici je také osvědčena zranitelnost ohrožené osoby - bývalé manželky, pro kterou odhalení stalkingu může představovat také blok, kdy se bojí nejen svého bývalého partnera a otce svých dětí, ale také reakce svého okolí. Vedlejší účastnice sice odkazovala na podání trestního oznámení, nicméně soud v krátké lhůtě pro vyřízení předběžného opatření k tomuto nic nezjistil. S ohledem na uvedené shledal okresní soud nutnost zatímní úpravy poměrů a nařídil předběžné opatření, jež má vedlejší účastnici před ex-partner stalkingem stěžovatele ochránit po dobu jednoho měsíce od jeho vykonatelnosti, tedy od 11. 2. 2024 do 11. 3. 2024 [§ 405 odst. 1 písm. b), c), d), § 408 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), § 75c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s § 1 odst. 3 z. ř. s.]. 3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením uvedené usnesení okresního ve výrocích I., II. a IV. potvrdil (výrok I.). Ve výroku III. usnesení okresního soudu změnil tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 4 356 Kč (výrok II.). Výrokem III. byla stěžovateli uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 2 178 Kč. Krajský soud se ztotožnil ze závěry okresního soudu jak po stránce skutkové, tak i po stránce právního hodnocení. Krajský soud konstatoval, že hmotněprávní předpoklady vyhovění návrhu nejsou dány jen dikcí § 751 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), ale i § 81 a násl. občanského zákoníku, dále pak na to, že aby bylo návrhu vyhověno, postačí, je-li obtěžování stěžovatele osvědčeno, což se v posuzovaném případě stalo. Vedlejší účastnice se domáhá ochrany před verbálně agresivním chováním stěžovatele, kdy jí zasílá výhrůžné a vulgární zprávy, díky nimž se bojí o život. Bezpochyby jde o obtěžování vedlejší účastnice. Krajský soud pro názornost v napadeném rozhodnutí vypracoval časovou osu, z níž se podává dlouhodobost a soustavnost vulgarit a zejména výhrůžek, které pak s sebou nesou důvodnou obavu vedlejší účastnice. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou nezákonná, neboť předběžné opatření podle § 405 odst. 1 z. ř. s., bylo nařízeno v situaci, kdy nebyly osvědčeny ani domácí násilí ani stalking, jakožto hmotně právní předpoklady pro použití daného procesního nástroje. Rozhodnutí tak vykazují prvky svévole, neboť soudy jimi omezily pohyb a pobyt stěžovatele za situace, kdy toto omezení zákon neumožňuje. Krajským soudem provedené rozšíření hmotně právních důvodů vydání předmětného předběžného opatření bylo učiněno za situace, kdy stalking nebyl orgány činnými v trestním řízení osvědčen. 5. Stěžovatel namítá, že v dané situaci mohl být buď osvědčen stalking, a bylo namístě vydání předběžného opatření podle § 400 a následujících z. ř. s., nebo stalking osvědčen nebyl a dané předběžné opatření pak nemohlo být nařízeno k obecné ochraně osobnosti člověka ve smyslu § 81 občanského zákoníku. Stěžovatel považuje za nesprávný právní závěr krajského soudu, že hmotněprávní předpoklad pro použití § 400 a následujících z. ř. s., dává již samotné ustanovení o ochraně osobnosti podle § 81 občanského zákoníku. Krajský soud stírá rozdíly mezi obecným předběžným opatřením podle § 74 a násl. o. s. ř., a speciálním předběžným opatřením podle § 400 a násl. z. ř. s., a pomíjí všechny s tím související otázky (navazující řízení, lhůty, poplatkové povinnosti atd.). Smyslem § 400 a následujících z. ř. s., není poskytnutí práv na vydání předběžného opatření mimo případů osvědčeného domácího násilí či stalkingu. Závěry a postup obecných soudů tak považuje stěžovatel za svévolné, kdy zejména krajský soud rozšiřuje použití § 400 a násl. z. ř. s., i na obecnou ochranu osobnosti podle § 81 občanského zákoníku. 6. Stěžovatel považuje omezení svého pohybu a pobytu nařízeným předběžným opatřením za nezákonné, když toto omezení nemá oporu v hmotném právu. Obecné soudy svévolně použily institut předběžného opatření za situace, kdy nedošlo k osvědčení a naplnění skutkových znaků stalkingu, navíc za situace, kdy již z podání vedlejší účastnice je zřejmé, že nešlo o nevyžádanou komunikaci, ale o komunikaci vzájemnou. Soudy upřednostnily tvrzenou obavu vedlejší účastnice před chráněnými zájmy stěžovatele. Nezákonným využitím předběžného opatření podle § 400 a násl. z. ř. s., byl stěžovatel omezen na svých právech, a to zejména právu na svobodu pohybu a pobytu podle čl. 14 odst. 1 a 3 Listiny v rozporu se zákonem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judi