II.ÚS 1489/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1489/23 ze dne 30. 10. 2024 Zrušení zprošťujícího rozsudku a zamítnutí odvolání Nejvyšším soudem na základě analogické aplikace § 265m trestního řádu jako postup contra legem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. B., zastoupeného prof. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Nové Město, a 2) M. E., zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem, sídlem Ulrichovo nám. 737, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2023 č. j. 5 Tdo 231/2022-2259, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2023 č. j. 5 Tdo 231/2022-2259 bylo porušeno ústavní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2023 č. j. 5 Tdo 231/2022-2259 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaevidovanou pod sp. zn. II. ÚS 1489/23, se první stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ústavní stížností, zaevidovanou pod. sp. zn. IV. ÚS 1760/23, se druhý stěžovatel domáhá zrušení totožného rozhodnutí s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny. 3. Usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2024 sp. zn. II. ÚS 1489/23 a sp. zn. IV. ÚS 1760/23, rozhodlo plénum Ústavního soudu, že se obě ústavní stížnosti spojují ke společnému řízení, které bude vedeno pod sp. zn. II. ÚS 1489/23. 4. Z ústavních stížností a jejich příloh vyplývá, že Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. března 2021 č. j. 4 T 2/2019-1638 uznal oba stěžovatele vinnými ze spáchání zločinu dotačního podvodu dle § 212 odst. 1 a odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a zločinu poškození finančních zájmů Evropských společenství dle § 260 odst. 1 a odst. 5 trestního zákoníku. Těch se podle krajského soudu dopustili, stručně řečeno, tak, že oba v postavení ředitelů obchodní společnosti X, jakožto žadatele o poskytnutí dotace, předložili Ministerstvu průmyslu a obchodu různé dokumenty, obsahující nepravdivá sdělení, že "společnost X má ke dni zpracování žádosti vypořádány všechny splatné závazky ke zdravotním pojišťovnám", přestože měla několikamilionové dluhy na zdravotním pojištění. Za uvedené jednání byli oba stěžovatelé odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. V dané věci šlo již o třetí meritorní rozhodnutí. 5. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem č. j. 6 To 42/2021-2156 zprostil z podnětu odvolání oba stěžovatele obžaloby, a to zejména kvůli závažným pochybením krajského soudu v hodnocení výsledků dokazování, absenci potřebné pozornosti vůči řádnému plnění mezi společností, v jejíž čele stěžovatelé stáli, a zdravotními pojišťovnami. 6. Nejvyšší soud napadeným usnesením zrušil rozsudek vrchního soudu, stejně jako všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušený rozsudek vrchního soudu, a současně sám zamítl odvolání stěžovatelů. Nejvyšší soud se neztotožnil se závěry odvolacího soudu a dospěl naopak k závěru, že soud v podmínkách pro poskytnutí dotace (obsažené ve Výzvě č. II k předkládání projektů v rámci operačního programu Podnikání a inovace, vyhlášené dne 1. května 2008) nenalezl žádné nesrovnalosti či informace, které by byly vyjádřeny jakkoliv nejednoznačným, neurčitým či nesrozumitelným způsobem. Stěžovatelé podle Nejvyššího soudu neměli v době podání žádosti o poskytnutí dotace řádně vypořádány všechny závazky a některé byly dokonce uzavřeny až po rozhodnutí o poskytnutí dotace. Naopak se Nejvyšší soud zcela ztotožnil s rozsudkem krajského soudu, který uznal stěžovatele vinné z již výše zmíněných zločinů. Za tímto účelem Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu sám ve věci rozhodl podle § 265m odst. 1 trestního řádu per analogiam, přičemž po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti výroků napadeného rozsudku krajského soudu shledal, že prvoinstanční rozsudek nevykazuje žádné vady nebo logické nedostatky. Nejvyšší soud tak z pozice odvolacího soudu zamítl odvolání stěžovatelů a shledal rozsudek krajského soudu zákonným a věcně správným. II. Argumentace stěžovatelů 7. První stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nebyl oprávněn sám rozhodnout o stěžovatelově vině namísto odvolacího soudu. Vydání rozhodnutí je ve zjevném rozporu s § 265m odst. 1 písm. a) trestního řádu. Přestože Nejvyšší soud vydal v dané věci usnesení, jde fakticky o meritorní rozhodnutí o vině. Smyslem zmíněného ustanovení je podle stěžovatele vyloučení jakékoliv možnosti Nejvyššího soudu rozhodnout o vině poté, co byl obviněný zproštěn obžaloby odvolacím soudem. Totožný závěr dovozuje stěžovatel i z komentářové literatury. Ostatně sám Nejvyšší soud uvedl, že postupoval analogicky podle uvedeného ustanovení. Postup zvolený Nejvyšším soudem zapovídá i judikatura Ústavního soudu (stěžovatel poukazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 675/04 a sp. zn. II. ÚS 2258/14). K tomu stěžovatel doplňuje, že odvolací a dovolací řízení podléhají odlišným pravidlům. Dovolací soud je omezen druhem námitek, které před ním lze uplatnit. Zamítnutím odvolání (bez předchozího vyrozumění o takovém postupu) tak Nejvyšší soud omezil stěžovatele v možném rozsahu uplatněných námitek, které stěžovatel v dovolacím řízení uplatnil. Napadené usnesení je proto třeba považovat za překvapivé rozhodnutí, jehož dopady jsou podtrženy tím, že Nejvyšší soud neprováděl žádné důkazy. 8. Nejvyšší soud rovněž překročil své pravomoci tím, že přezkoumával skutkové závěry vrchního soudu, aniž by byly v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Rozhodnutí vrchního soudu bylo založeno na závěru, že obžalovaní jednali v dobré víře ve správnost svého počínání. Aniž by sám provedl jakékoliv důkazy, dospěl Nejvyšší soud k opačnému skutkovému závěru. Nedeklaroval přitom, že by šlo o tzv. extrémní rozpor, což je podle ustálené judikatury jediná situace, v níž Nejvyšší soud přehodnocuje skutkové závěry. Soud rozhodující o opravném prostředku nemůže podle stěžovatele dospět k odlišným skutkovým závěrům, aniž by relevantní důkazy sám provedl. Kromě zákona takovou možnost zapovídá rovněž ustálená judikatura Ústavního soudu. 9. Podle stěžovatele projednání dovolání navíc bránila účinná právní úprava. Jelikož byl rozsudek vrchního soudu vynesen dne 27. 9. 2021, mohl v té době nejvyšší státní zástupce v řízení o dovolání namítat extrémní rozpor pouze ve prospěch obviněného, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu. Nestandardně dlouhá doba mezi vyhlášením rozsudku a jeho písemným vyhotovením na tom podle stěžovatele nemůže nic změnit, neboť v takové situaci je požadavek právní jistoty naopak ještě silnější. 10. Dále stěžovatel namítá, že naopak závěry Nejvyššího soudu jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Od ostatních případů dotačního podvodu se daná věc odlišuje tím, že dotační prostředky nebyly jakkoliv zneužity a v žádosti o dotaci nebyla uvedena nepravda. Podmínkou pro přiznání dotace byla "bezdlužnost vůči zdravotním pojišťovnám", která byla definována i jako "posečkání s úhradou" závazků vůči pojišťovně. Stěžovatelem ovládaná společnost v dané době vyjednávala se zdravotními pojišťovnami o splátkových kalendářích k úhradě svých dluhů. Po dobu těchto vyjednávání zdravotní pojišťovny z vlastního rozhodnutí posečkávaly s vymáháním nedoplatků, což uznal i nalézací soud a před trestním řízením rovněž pracovníci ministerstva. Nadto stěžovatel najal mezinárodně uznávanou společnost Deloitte, která na splnění podmínek dotačního programu dohlížela. Stěžovatel tedy byl v dobré víře, že daný stav je "posečkáním" podle pravidel dotačního programu. Pojem posečkání nebyl dodnes nikde definován a jeho nejasnost by měl podle stěžovatele jít k tíži autora dotačních podmínek. Nadto stěžovatel vykládal tento pojem v souladu s logickými pravidly a byl ve svém názoru utvrzen z několika nezávislých zdrojů. Nemohl se tak dopustit úmyslného podvodného jednání. Nejvyšší soud však fakticky zaujal stanovisko, podle nějž musí i právní laik (spoléhající se na rady odborníků) předvída