II.ÚS 149/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 149/22 ze dne 7. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., právně zastoupeného JUDr. Prokopem Benešem, advokátem, se sídlem Antala Staška 38, Praha 4, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2021, č. j. 6 To 33/2021-2574, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2021, č. j. 7 Tdo 1133/2021-2644, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv. 2. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2021, č. j. 48 T 5/2020-2476, shledán vinným pokračujícím zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a to zjednodušeně řečeno tím, že s úmyslem vylákat a neoprávněně získat peněžní prostředky, jednající jako jediný jednatel společnosti X, uzavřel s Metropolitním spořitelním družstvem dvě smlouvy o úvěru, jejichž předmětem bylo poskytnutí podnikatelského úvěru na nákup nemovitostí a jejich následný prodej v celkové výši 66 200 000 Kč, přičemž při sjednávání úvěrových smluv úmyslně uvedl hrubě zkreslené údaje týkající se hodnoty předmětu, kterým byly tyto úvěrové smlouvy zajištěny (v prvním případě byla nemovitá věc nadhodnocena více než 22x a v druhém případě více než 9x). Za uvedený zločin byl stěžovatel odsouzen podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obžalovanému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, příp. prokuristy, a to na dobu pěti let. 3. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 14. 6. 2021, č. j. 6 To 33/2021-2574, k odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a rozhodl, že se stěžovatel podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rozhodl, že se stěžovatel pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou. V odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvedl, že soud prvního stupně nesprávně dovodil, že jsou v případě stěžovatele splněny zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a proto změnil trest odnětí svobody na trest nepodmíněný v trvání pěti let. 4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením ze dne 10. 11. 2021, č. j. 7 Tdo 1133/2021-2644. Námitku stěžovatele týkající se nepříslušnosti vrchního státního zastupitelství shledal Nejvyšší soud neopodstatněnou, jelikož příslušnost vrchního státního zastupitelství v řízení před soudem vyplývá přímo ze zákonného ustanovení § 179 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Námitku stěžovatele ohledně nepřiměřené výše trestu pak Nejvyšší soud rovněž neshledal důvodnou, jelikož takovou námitku nelze podřadit pod žádný dovolací důvod. S odkazem na příslušnou judikaturu Ústavního soudu se v další části odůvodnění Nejvyšší soud podrobně věnoval tomu, zda byly v případě stěžovatele naplněny mimořádné okolnosti předvídané ustanovením § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu. Nejvyšší soud po zhodnocení okolností případu, jakož i relevantní judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, neshledal žádné skutečnosti, které by odůvodnily jeho zásah do výše uloženého trestu. 5. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů a namítá, že byla napadenými rozhodnutími zasažena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky, právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel brojí zejména proti postupu vrchního soudu, který změnil rozhodnutí městského soudu v tom ohledu, že částečně zrušil výrok o trestu a uložil stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání pět let. Své rozhodnutí odůvodnil mj. tím, že nebyly splněny zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Stěžovatel nepopírá, že se dopustil skutku, pro který byl odsouzen. Zdůrazňuje však, že v trestné činnosti figuroval jako tzv. bílý kůň a byl k trestnému jednání zneužit jinou osobou, J. V. S ohledem na tuto skutečnost má za to, že postup městského soudu, který v jeho případě aplikoval zmírňující ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, byl správný. Stěžovatel namítá, že vrchní soud uznal jeho obhajobu, zároveň však neshledal důvody pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, což se stěžovateli zdá nepřiměřené a poškozující jeho základní práva. Dále namítá, že vrchní soud nezohlednil při rozhodování o výši trestu dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, a že se jednání dopouštěl bez zištného úmyslu. Svá tvrzení stěžovatel podkládá odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se přiměřenosti trestních sankcí. S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Ústavní soud výše nadepsaná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu zrušil. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí ve smyslu § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. 6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel vyčerpal ostatní prostředky k ochraně svých práv. 7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i obsah napadených rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 10. V nyní posuzovaném případě se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí z důvodu nepřiměřeně vysokého trestu. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud tenduje ke zdrženlivosti v případě přezkumu přiměřenosti trestu uloženého v trestním řízení a zásadně se necítí být oprávněn do této oblasti zasahovat [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119); usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09; usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1928/16; usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2708/16; usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2996/15; usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1429/14; usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09; usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/08; usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 176/06; či z poslední doby usnesení sp. zn. II. ÚS 3761/17 ze dne 13. 2. 2018, bod 14; usnesení sp. zn. II. ÚS 2833/17 ze dne 25. 10. 2017, bod 15; usnesení sp. zn. I. ÚS 9/17 ze dne 9. 2. 2017, bod 15; usnesení sp. zn. II. ÚS 5/16 ze dne 27. 3. 2017, bod 15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ani ukládání trestu obecnými soudy se však nemůže nacházet mimo rámec ústavní konformity, a tak Ústavní soud výjimečně k zásahu do tohoto procesu sahá, zejména neodůvodnily-li dostatečně obecné so