II.ÚS 1502/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1502/23 ze dne 25. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ústecké šrouby, z. s., se sídlem Velká Hradební 53, Ústí nad Labem, zastoupené JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Štěpánská 45, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. března 2023, č. j. 6 As 172/2021-44, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a ústavní stížnost 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že zasáhlo do jeho práva na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na zákonného soudce zaručené v článku 38 odst. 1 Listiny. 2. Ústavní soud zjistil z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jakož i jeho předcházejícího rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, následující skutečnosti. 3. Stěžovatel je spolkem, jehož hlavním posláním je ochrana přírody a krajiny, což konstatovaly oba správní soudy. V rámci této své činnosti byl stěžovatel účastníkem společného územního a stavebního řízení o umístění a povolení stavby rodinného domu. V řízení vyvstala otázka, zda stavba nezasáhne do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů ve smyslu § 50 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. 4. Magistrát města Ústí nad Labem jako stavební úřad rozhodl dne 6. 3. 2017 o umístění a povolení stavby zmíněného rodinného domu. Pro provedení stavby stanovil celkem 24 podmínek. Některé podmínky vyžadovaly dodržení podmínek již uvedených v závazných stanoviscích dotčených orgánů a ve vyjádřeních dalších subjektů. Ohledně chráněných druhů živočichů stavební úřad odkázal na vyjádření orgánu ochrany přírody ze dne 30. 1. 2017, podle kterého pro realizaci záměru není třeba žádat o výjimku podle § 56 zákona o ochraně přírody. Orgán ochrany přírody svůj názor podložil biologickým hodnocením lokality, které bylo zpracováno v roce 2015. Krajský úřad Ústeckého kraje jako žalovaný (vedlejší účastník) posléze odvolání stěžovatele zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Odkázal také na biologické hodnocení, podle kterého migrační koridory chráněných druhů zvířat vedou přes sousední pozemky, nikoliv přímo pozemek stavební. Pro zabránění vniku chráněných druhů ze sousedního pozemku bylo stavebníkům uloženo vybudovat pozemní zábrany. Podle odboru životního prostředí Krajského úřadu Ústeckého kraje za přijetí ochranných opatření stavební záměr nebude do biotopů zvláště chráněných živočichů zasahovat. Není tedy nutné vydat výjimku podle § 56 zákona o ochraně přírody. 5. Stěžovatel se proto obrátil na správní soudy. Po celou dobu soudního řízení namítal, že ve správním řízení byla umístěna a povolena stavba na pozemku, kde se vyskytovaly zvláště chráněné druhy živočichů (ještěrka obecná, slepýš křehký, ropucha obecná), přičemž ještěrka obecná je druhem chráněným podle práva EU. Krajský soud žalobu stěžovatele zamítl. Účastníci správního řízení, včetně stěžovatele, měli dle krajského soudu možnost do správního spisu nahlédnout a s obsahem uvedených podkladů (podmínek) se seznámit a případně brojit proti jejich podstatě. Požadavek stěžovatele, aby veškerá vyjádření či souhlasy dotčených subjektů, na jejichž základě byly do prvostupňového rozhodnutí včleněny podmínky pro provedení stavby, byly přílohou prvostupňového rozhodnutí, by dále nebyl ani přiměřený a znamenal by výrazný nárůst rozsahu prvostupňového rozhodnutí. Důvodnou neshledal ani námitku rušení zvláště chráněných druhů živočichů (ještěrka obecná, slepýš křehký, ropucha obecná) se soud ztotožnil s hodnocením vedlejšího účastníka. Zvlášť chráněné druhy živočichů zasluhující pozornost se vyskytují v soustředěném množství toliko na sousedním pozemku. Instalace pevných zábran, požadovaná orgánem ochrany přírody, je ve správním spise doložena podáním s přiloženými fotografiemi z dotčeného pozemku. Záměr stavby rodinného domu nepředstavuje tedy zásah ve smyslu § 50 zákona o ochraně přírody a nevyžaduje udělení výjimky ve smyslu § 56 téhož zákona. 6. Také Nejvyšší správní soud stěžovateli nevyhověl a jeho následnou kasační stížnosti zamítl napadeným rozsudkem jako nedůvodnou. Neshledal nepřezkoumatelnost ani nesrozumitelnost rozsudku krajského soudu. Tím, že správní orgán podmínky, které uložil stavebníkům při stavbě dodržovat, neuvedl ve výroku rozhodnutí ani v odůvodnění, zatížil své rozhodnutí vadou řízení. V daném případě však nejde o vadu, která by měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Konkrétní podmínky jsou uvedeny v odkazovaných dokumentech, které jsou součástí správního spisu. Stěžovatel ani nijak neuvedl, jak konkrétně se tato vada řízení mohla projevit v rozhodnutí o věci, přičemž Nejvyšší správní soud nic takového neshledal. Nejvyšší správní soud v minulosti již opakovaně rozhodl, že pro umisťování staveb v lokalitách, kde se vyskytují zvláště chránění živočichové, je nezbytné vydání výjimky dle § 56 zákona o ochraně přírody. V těchto případech bývá podstatné, zda chránění živočichové žijí přímo v místě, kde se umisťuje stavba. To je třeba postavit na jisto, zpravidla biologickým hodnocením území. Povinnost získání výjimky dle § 56 zákona o ochraně přírody vyplývá z toho, že stavba by byla škodlivým zásahem ve smyslu § 50 odst. 2 téhož zákona. Výkladem, co je škodlivý zásah podle § 50 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, i ve světle čl. 12 směrnice Rady č. 92/43, o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (dále jen "směrnice o stanovištích"), se nedávno Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 23. 12. 2022, č. j. 10 As 297/2020-31, podle kterého nikoliv každé rušení chráněných druhů představuje zakázanou činnost podle § 50 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny a čl. 12 odst. 1 písm. b) směrnice o stanovištích. Tak tomu bylo i v případě rozporovaném stěžovatelem, proto jeho kasační stížnost se zohledněním nedůvodnosti všech ostatních námitek zamítl. II. Ústavní stížnost 7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že nepředložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU"), ačkoliv tak učinit měl. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout tak, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí se Nejvyšší správní soud s případnou prejudiciální otázkou pouze ve stručnosti vypořádal tvrzenou nadbytečností a provedl vlastní výklad směrnice, který nevychází z dosavadní judikatury a částečně je s ní v rozporu. Tím došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a na zákonného soudce. Správní soudy také nesprávně dospěly k závěru, že k zásahu (přerušení migrační trasy a trvalý zábor biotopu, rušení prachem, světlem a hlukem v době stavby a trvalé rušení přítomností stavby a pohybem osob po jejím dokončení) vůbec není potřeba výjimka ze zákazů, které zákon u zvláště chráněných druhů stanovuje. 8. Závěry kasačním soudem vyslovené prakticky vyprazdňují systém ochrany zvláště chráněných živočichů a otvírají cestu výstavbě tzv. salámovou metodou, kdy jednotlivé stavby budou nejprve zasahovat okrajové části biotopů, následně budou další části v blízkosti (nově vzniklé) stávající zástavby, a zvláště chráněné druhy tím budou buď vytlačeny na jiné pozemky, nebo populace zcela zaniknou, a to bez jakéhokoliv posouzení příslušným orgánem ochrany přírody nebo vedení jediného řízení o výjimce. U silně ohrožené ještěrky obecné biologické hodnocení uvádí, že dotčená lokalita je vhodným biotopem, několikrát byly exempláře pozorovány na panelové příjezdové cestě. Je tak zcela zřejmé, že realizací stavby dojde k zásahu do biotopu chráněného dle zákona o ochraně přírody a krajiny. U ohrožené ropuchy obecné sice biotop pro trvalý pobyt není vhodný, ale druh byl v době průzkumu prokázán. Definičním znakem biotopu není trvalý pobyt živočichů, ale jejich přirozený (byť občasný) výskyt, respektive podíl na vytváření životního prostředí jedince/druhu/populace/společenstva. Opačný výklad by vedl k tomu, že ochrany by požívala pouze ta místa, na kterých jsou živočichové závislí (typicky zdroj potravy a místo pro rozmnožování). Potřeby živočichů jsou ovšem daleko širší, k čemuž společnost dospěla dokonce i v případě klečového chovu slepic. To, že se v daném prostoru nevyskytují jedinci zvláště chráněných druhů nepřetržitě, neznamená, že by pro ně neměl žádný význam. Dalším smyslem ochrany biotopů je snaha o zlepšení stavu zvláště chráněných druhů a dosažení stavu, ve kterém již nebudou potřebovat zvláštní ochranu. Biologické hodnocení uvádí, že je reálné, že budou zvláště chráněné druhy přes dotčenou plochu migr