II.ÚS 1507/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1507/23 ze dne 15. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Klemensové, právně zastoupené JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem, sídlem Mojmírovců 41, Ostrava - Mariánské Hory, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 4. 2023 č. j. 6 Afs 384/2021-31, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2021 č. j. 25 Af 64/2020-74 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 27. 1. 2020 č. j. 3565/20/5300 21442-711359, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavnímu soudu byl dne 6. 6. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 1, čl. 2, čl. 4, čl. 11, čl. 26, čl. 36, čl. 38 Listiny základních práv a svobod. 2. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu a předcházejících rozhodnutí, Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj vydal dne 31. 10. 2018 dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2013 až prosinec 2013, jimiž byla stěžovatelce doměřena daň a stanovena povinnost uhradit penále. Byla jí doměřena daň z přidané hodnoty (DPH) za použití pomůcek poté, co správce daně seznal, že její účetnictví je neprůkazné, konkrétně, že z něj nelze k libovolnému dni v roce zjistit stav zásob, resp. masa ve výrobním procesu, případně zjistit, kolik bylo vyrobeno konkrétního druhu masa a jak s ním bylo dále naloženo. Jako pomůcky byly použity nezpochybněné části účetnictví stěžovatelky, její výrobní normy a údaje z jejích nezpochybněných daňových přiznání. Odvolání stěžovatelky bylo zamítnuto a napadená rozhodnutí finančního úřadu byla potvrzena. 3. Proti rozhodnutí odvolacího orgánu podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě. Ten žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Zabýval se zejména námitkami stěžovatelky, že odvolací orgán rozhodl předčasně, neboť vycházel ze skutkových zjištění, která byla podkladem doměření daně z příjmů, přičemž rozhodnutí ve věci daně z příjmů ještě nenabylo právní moci. Dále nepřiměřeností krátkých lhůt v daňovém řízení, konkrétně lhůty pro vyjádření ke kontrolním zjištěním a lhůty pro vyjádření ke zjištěním v odvolacím řízení, neúměrnou délkou řízení, porušením práva být slyšena, jakož i neprůkazností účetnictví a důvodností využít pomůcek. 4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost. Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného rozsudku krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. 5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. 6. Stěžovatelka v podrobně koncipované ústavní stížnosti považuje v předmětné věci za klíčové, že správce daně, odvolací orgán a následně i Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší správní soud mají za to, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno a jí předložené evidence účetnictví nejsou vedeny v souladu se zákonem č. 563/1991 Sb. o účetnictví a současně prováděcí vyhláškou č. 500/2002 Sb. Tedy, že nebyly a nejsou správné, úplné, průkazné, srozumitelné, přehledné, určité a zaručující trvalost účetních záznamů, čemuž nemůže odpovídat ani stěžovatelkou tvrzená primární daňová povinnost (viz daňové přiznání za rok 2013). Daň za kontrolované období tedy dle správce daně, odvolacího orgánu i obou soudů nelze spolehlivě stanovit ani dokazováním, a proto správce daně stanovil daň podle tzv. pomůcek. Stěžovatelka je naopak přesvědčena, že důkazní břemeno unesla a předložené evidence (účetnictví) jsou vedeny v souladu se zákonem, tedy že byly a jsou správné, úplné, průkazné, srozumitelné, přehledné, určité a zaručující trvalost účetních záznamů, čemuž odpovídá i stěžovatelkou tvrzená primární daňová povinnost (viz daňové přiznání za rok 2013). Stěžovatelka je toho názoru, že zákon o účetnictví ani prováděcí vyhláška nikde nestanovují povinnost, jak přesně vést způsob účtování o zásobách, kdy je ponecháno na vůli daňového subjektu, zda si ve smyslu ustanovení § 9 odst. 7 vyhlášky č. 500/2002 Sb. zvolí evidenci dle tzv. způsobu A nebo způsobu B. A to za situace, kdy bude dodržen shora uvedený standard správnosti, úplnosti, srozumitelnosti atp. vedených evidencí, který jak dle názoru stěžovatelky, tak dle názoru znalce Ing. Václava Poloka, znalce v oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, dodržen byl, jinak by ostatně stěžovatelka nebyla schopna ani reálně fungovat. V návaznosti na uvedené je pak stěžovatelka přesvědčena, že zde nebyly a ani nemohly být splněny zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek, neboť i kdyby hypoteticky došlo k porušení, pak bylo a je zcela jednoznačně možné určit daň dokazováním, což ostatně sám správce daně a odvolací orgán potvrzují a toto ostatně vyplývá i ze znaleckého posudku. I kdyby bylo přes všechny skutečnosti nutné přistoupit k určení daně pomůckami, pak stěžovatelka nesouhlasí se způsobem, jakým byla stanovena pomůckami výše daně, neboť neodpovídá realitě. 7. Stěžovatelka má za to, že v průběhu řízení je soustavně krácena na svých právech a není jí prakticky umožněno jejich řádné uplatnění, neboť sice formálně na první pohled dané subjekty mohou postupovat správně, avšak při hlubší analýze, celkovém kontextu věci, délce a průběhu řízení jsou z materiálně právního hlediska práva stěžovatelky porušována. Ze strany správce daně i odvolacího orgánu byl sledován předpojatě pouze jediný cíl, a to potrestání stěžovatelky, resp. doměření daně za každou cenu. I soudy se následně argumentací stěžovatelky a zjevným pochybením finančních úřadů prakticky odmítly zabývat. Stěžovatelka s uváděnými argumenty vyplývajícími z citovaných rozhodnutí nesouhlasí a domnívá se, že tímto jednáním došlo k porušení jejích základních práv. V ústavní stížnosti se pak stěžovatelka k jednotlivým tvrzeným porušením práv vyjadřuje podrobněji. 8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v