II.ÚS 1510/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1510/23 ze dne 11. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti společnosti Pod křídly, s.r.o., sídlem Na Míčánce 1532/32, Praha, zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2023 č. j. 23 Cdo 3694/2022-75 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2022 č. j. 53 Co 221/2022-48, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v dané věci byla předmětem řízení otázka, zda stěžovatelka (žalovaná) porušila smlouvu o základním psychoterapeutickém výcviku v biosyntéze tím, že žalobkyni neumožnila vstoupit do části II. výcviku a získat tak příslušný certifikát. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 5. 5. 2022 č. j. 4 C 82/2022-25 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení náhrady škody ve výši 166 500 Kč s příslušenstvím z titulu porušení uvedené smlouvy. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni požadovanou částku. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že ze strany stěžovatelky nedošlo k porušení smluvní povinnosti, odvolací soud konstatoval, že jmenovaný soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, avšak právní závěry, k nimž na základě provedených důkazů dospěl, za správné považovat nelze. Nelze akceptovat jeho závěr, že nebyl naplněn již první z předpokladů odpovědnosti za škodu, a to porušení právní povinnosti na straně stěžovatelky. Z předmětné smlouvy a jejích příloh totiž vyplývá, že za situace, kdy žalobkyně splnila všechny požadavky pro ukončení výcvikové části I., jí mělo být umožněno vstoupit do výcvikové části II; tato skutečnost ostatně vyplývá také z nesporných tvrzení účastníků. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. III. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí byla napadeným rozhodnutím odvolacího soudu vnucena vůle uzavřít se žalobkyní smlouvu o poskytnutí druhé fáze výcviku v biosyntéze, čímž došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na ochranu autonomie vůle chráněného čl. 2 odst. 3 Listiny. Porušení svého práva na spravedlivý proces pak spatřuje v postupu odvolacího soudu, který přehodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně, aniž stěžovatelce poskytl procesní prostor na změněnou situaci reagovat. IV. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Nejvyšší soud své rozhodnutí o dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mimo jiné proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení jeho důvodu a předpokladů jeho přípustnosti. Nejvyšší soud v odůvodnění podle § 243f odst. 3 o. s. ř. navíc podrobněji rozvedl, v čem spatřuje splnění obligatorních předpokladů přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., které stěžovatelka řádně (v intencích § 237 až 238a o. s. ř.) nevymezila. Stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nesplnila tak své povinnosti, v důsledku čehož bylo její dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezil-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k tomuto rozhodnutí Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2023 Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu