II.ÚS 1517/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1517/24 ze dne 14. 8. 2024 Odepření věřiteli podat odvolání proti usnesení insolvenčního soudu o schválení reorganizačního plánu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Janečka, zastoupeného Mgr. Janem Kocinou, advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. MSPH 90 INS 3811/2023, 5 VSPH 297/2024-B-64 ze dne 25. 3. 2024, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a a) obchodní společnosti AC Stod a.s., sídlem Na Maninách 1592/9a, Praha 7, b) Mgr. Ing. Petry Hýskové, insolvenční správkyně dlužníka obchodní společnosti AC Stod a.s., sídlem Tyršova 1835/13, Praha 2, a c) Městského státního zastupitelství v Praze, sídlem náměstí 14. října 2188/9, Praha 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. MSPH 90 INS 3811/2023, 5 VSPH 297/2024-B-64 ze dne 25. 3. 2024 bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení 1. V nyní posuzované věci je řešena otázka, zda Vrchní soud v Praze porušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu tím, že odmítl jeho odvolání proti usnesení o schválení reorganizačního plánu jako návrh podaný někým, kdo k tomu není oprávněn, když podle názoru soudu stěžovatel nesplnil podmínky ve smyslu § 350 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 2. Městský soud v Praze k návrhu dlužnice, obchodní společnosti AC Stod a.s., vedlejšího účastníka a) v řízení před Ústavním soudem, zjistil její úpadek a povolil řešení úpadku reorganizací. K návrhu dlužnice ustanovil insolvenční správkyní Mgr. Ing. Petru Hýskovou, vedlejší účastnice b) v řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel vystupoval v řízení jako jeden z věřitelů dlužnice, a to s pohledávkami ve výši 22 921 477,08 Kč. Insolvenční správkyně pohledávku P12.1 a P12.2 popřela co do pravosti a výše v rozsahu 22 769 526,20 Kč, ve zbylém rozsahu 151 950,88 Kč byly pohledávky zjištěny. 3. Dne 6. 10. 2023 se uskutečnila schůze věřitelů. Stěžovatel v jejím průběhu mohl hlasovat pouze co do rozsahu nepopřených 151 950,88 Kč, což představovalo 151 950 hlasů; ve zbylém rozsahu hlasovat nemohl. Hlasovací právo v rozsahu popřených pohledávek mu přitom nepřiznala ani schůze věřitelů, když pro přiznání nehlasoval nikdo, ani soud, neboť návrh nebyl podán včas. 4. Na schůzi věřitelů došlo mimo jiné k projednání reorganizačního plánu dlužnice a hlasování o jeho přijetí. Stěžovatel v rámci skupiny Nezajištění věřitelé hlasoval proti, a to v rozsahu svých 151 950 hlasů. Po hlasování ve všech skupinách soud konstatoval, že schůze věřitelů přijala reorganizační plán dlužnice. Následně městský soud rozhodl usnesením č. j. MSPH 90 INS 3811/2023-B-52 ze dne 12. 1. 2024, že reorganizační plán se schvaluje. 5. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal odvolání. Namítal vadnost rozhodnutí z důvodu chybného nepřiznání hlasovacího práva, jakož i nedostatečné posouzení veškerých podmínek vztahujících se k reorganizaci dlužnice. Vrchní soud napadeným usnesením rozhodl tak, že stěžovatelovo odvolání se odmítá [§ 218 písm. b) občanského soudního řádu ve spojení s § 7 insolvenčního zákona]. Svůj závěr odůvodnil tím, že stěžovatel není osobou k podání odvolání oprávněnou. Nesplnil totiž požadavek podle § 350 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož mohou odvolání podat pouze ti věřitelé, kteří hlasovali pro odmítnutí reorganizačního plánu. Rozvedl, že jelikož stěžovatel nehlasoval pro odmítnutí reorganizačního plánu z důvodu nepřiznání hlasovacích práv, není aktivně legitimován ani k podání odvolání. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným usnesením vrchního soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítá, že požadavek § 350 odst. 1 insolvenčního zákona byl naplněn. V průběhu schůze věřitelů se stěžovatel podle jeho názoru zúčastnil hlasování ve skupině Nezajištění věřitelé - v rozsahu 151 950 hlasů, tj. v rozsahu nepopřených pohledávek - a hlasoval proti přijetí reorganizačního plánu dlužnice. K této skutečnosti ovšem vrchní soud vůbec nepřihlédl a v důsledku toho byla stěžovateli odepřena spravedlnost. III. Průběh řízení před Ústavním soudem 7. Soudkyně zpravodajka podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzvala vrchní soud a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. 8. Vrchní soud ve svém stručném vyjádření přisvědčil stěžovatelově ústavní stížnosti a uvedl, že ji považuje za důvodnou. Sdělil, že stěžovatel se zúčastnil hlasování schůze věřitelů o schválení reorganizačního plánu dlužnice AC Stod a.s., a to ve skupině Nezajištění věřitelé s nepopřenou nezajištěnou pohledávkou v rozsahu 151 950 hlasů. Tuto skutečnost vrchní soud při rozhodování o odvolání přehlédl. 9. Městské státní zastupitelství sdělilo, že svým prohlášením ze dne 5. 6. 2024, které bylo zveřejněno dne 12. 7. 2024 v insolvenčním rejstříku v oddíle B na l. č. 71 z řízení vystoupilo a již tedy není účastníkem v insolvenčním řízení. K obsahu ústavní stížnosti se nevyjádřilo. 10. Obchodní společnost se k ústavní stížnosti a vyjádření vrchního soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřila. 11. Insolvenční správkyně konstatovala, že ústavní stížnost považuje z důvodu pochybení vrchního soudu za důvodnou a předpokládá, že napadené rozhodnutí bude zrušeno a o věci bude vrchní soud rozhodovat znovu. 12. Za situace, kdy ani jedno z rekapitulovaných vyjádření neobsahovalo žádnou novou argumentaci či nové skutečnosti, Ústavní soud je již nezasílal na vědomí a k případné replice stěžovateli. 13. Ústavní soud ve věci nenařídil ústní jednání, protože by to nepřispělo k dalšímu objasnění věci. Dokazování nebylo třeba provádět (§ 44 zákona o Ústavním soudu). IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, která byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. Posouzení věci Ústavním soudem 15. Po prostudování ústavní stížnosti, elektronického insolvenčního spisu a vyjádření účastníků řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 16. V řízení o ústavní stížnosti není Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. 17. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem. Tento postup není upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v zákonných procesních předpisech (čl. 36 odst. 4 Listiny), které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní ochranu prosazovat. Dodrží-li pak jednotlivec takto stanovený postup a soud přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu a k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti (např. nález sp. zn. III. ÚS 3045/17 ze dne 13. 3. 2018, bod 16). Jsou-li totiž opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, především práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004). 18. Ustanovení § 350 odst. 1 insolvenčního zákona vymezuje, že proti rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení reorganizačního plánu mohou podat odvolání jen ti z věřitelů, kteří hlasovali pro odmítnutí reorganizačního plánu. Okruh osob oprávněných iniciovat instanční přezkum je tak omezen jen na ty věřitele, kteří aktivně projevili svůj nesou