II.ÚS 1519/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1519/24 ze dne 31. 7. 2024 Splnění podmínky "prokázání polepšení" ve smyslu § 88 odst. 1 trestního zákoníku při odepření doznat se k spáchanému trestnému činu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. března 2024 č. j. 14 To 94/2024-264 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. února 2024 č. j. 1 PP 43/2023-246, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Nymburce, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. března 2024 č. j. 14 To 94/2024-264 a usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. února 2024 č. j. 1 PP 43/2023-246 byla porušena práva stěžovatele na řádný proces a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. března 2024 č. j. 14 To 94/2024-264 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. února 2024 č. j. 1 PP 43/2023-246 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") byl podle § 88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zamítnut návrh stěžovatele na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců a současně bylo rozhodnuto, že podle § 331 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se nepřijímá záruka za dovršení nápravy stěžovatele nabídnutá Sborem Církve adventistů sedmého dne, Praha Strašnice. Uvedený trest odnětí svobody byl stěžovateli uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2021 sp. zn. 1 T 4/2018, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021 sp. zn. 9 To 15/2021, za spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že zcela vědomě využil lehké mentální retardace středního stupně poškozené M. J. (dále jen "poškozená") s úmyslem získat pro sebe a svoji rodinu majetkový prospěch, kdy uzavřel s poškozenou smlouvu o vytvoření svěřenského fondu, ve kterém byl ustanoven svěřenským správcem a do kterého poškozená vložila svoje nemovitosti a bytové jednotky v celkové hodnotě 24 878 990 Kč s tím, že doba fondu byla stanovena na dobu života poškozené, kdy po zániku fondu měl být veškerý majetek vydán stěžovateli nebo jeho potomkům. Podle učiněných skutkových zjištění začal stěžovatel o majetek poškozené aktivně usilovat po smrti bratra poškozené, jediného do úvahy připadajícího dědice. Mentální postižení poškozené bylo prokazatelně patrné na první pohled, nejednala ze své svobodné vůle a nemohla pochopit význam smlouvy. Byla pod systematickým vlivem stěžovatele, který ji záměrně vytrhl z jejího domovského prostředí a umístil ji do domova seniorů, ačkoli měla zajištěnou péči ve svém domově. Nepravdivě a lživě ji sděloval různé skutečnosti o jejích příbuzných a přátelích, aby ji měl pod svým vlivem a mohl s ní manipulovat, dlouhodobě ji záměrně vystavoval psychické zátěži a útrapám a sám s celou svou rodinou užíval její majetek zcela neomezeně a nekontrolovaně. 3. Nutno dodat, že o žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody bylo v minulosti již rozhodováno, a to usnesením okresního soudu ze dne 8. 12. 2022 č. j. 1 PP 39/2022-49, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 1. 2023 č. j. 14 To 18/2023-60. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel nesplnil druhou zákonnou podmínku podmíněného propuštění, a to podmínku polepšení. I přes kladné hodnocení stěžovatele ve výkonu trestu považovaly za významné, že stěžovatel není "typickým pachatelem". Za důležitý aspekt nápravy stěžovatele označily získání náhledu na shora uvedenou trestnou činnost. Stěžovatel však ve své výpovědi svou trestnou činnost bagatelizoval a v zásadě popíral, neprojevil sebemenší známku lítosti nad poškozenou, proto soudy shledaly, že se dosud nenapravil. Proti zmíněným usnesením okresního soudu a krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 14. 11. 2023 sp. zn. II. ÚS 1816/2023 odmítl. Vyslovil souhlas s hodnocením obecných soudů, že ač stěžovatel plní své povinnosti ve výkonu trestu, získává odměny, má dobré pracovní návyky, zajištěné bydlení i práci, tak že svou trestnou činnost bagatelizuje a omlouvá. Zdůraznil, že k osobám odsouzených je třeba přistupovat individuálně a že pro stěžovatele, který je inteligentní, začleněný do své komunity, má stabilní pracovní návyky a rodinné zázemí (což u velké části odsouzených ve výkonu trestu neplatí), splnění uvedených podmínek není zjevně tak náročné, jak může být pro většinu odsouzených, a že je proto v jeho případě třeba vyžadovat, aby skutečně prokázal, že se ve výkonu trestu změnil jeho náhled na trestnou činnost, že došlo k určité vnitřní proměně. Dodal, že obecné soudy musí zvažovat, na kolik absence výslovného doznání skutečně brání závěru o tom, že se odsouzený polepšil, a že o přesně takový případ v projednávané věci jde. 4. V nyní napadeném usnesení okresní soud setrval na svém stanovisku, že stěžovatel stále nesplnil druhou zákonnou podmínku podmíněného propuštění. Opětovně zdůraznil, že nejpodstatnějším aspektem nápravy stěžovatele je náhled na spáchanou trestnou činnost, který v jeho případě zcela absentuje, neboť spáchání trestné činnosti kategoricky popírá, bagatelizuje, vinu svaluje na jiné, tvrdí, že se poškozené pouze snažil pomoci a že nevěděl, že trpí mentální retardací. Uvedené skutečnosti jsou však podle okresního soudu v příkrém rozporu s výsledky provedeného dokazování. Z odsuzujícího rozsudku vyplývá, že stěžovatel se trestné činnosti dopouštěl bezprecedentním a zavrženíhodným způsobem vůči bezbranné osobě ze zištných důvodů, a to po řadu let. I když poškozené zaslal omluvný dopis, stále proti ní vede civilněprávní spor, který v současné době projednává Nejvyšší soud (stěžovatel podal dovolání proti rozsudku, kterým bylo určeno, že poškozená je vlastníkem předmětných nemovitostí). Omluvný dopis zaslaný poškozené považoval proto okresní soud za čistě účelový a uzavřel, že stěžovatel náhled na spáchanou trestnou činnost dosud nezískal. 5. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu byla napadeným usnesením krajského soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. Krajský soud mimo jiné poukázal na to, že stěžovatel sice od minulého projednání návrhu na podmíněné propuštění spolupracoval s Probační a mediační službou a poškozené se pokusil omluvit, ale že prokazatelně stále setrvává na svém postoji, který jej přivedl ke spáchání trestné činnosti, a ve věci vnitřní proměny u něj nedošlo k žádnému posunu. Ani přes všechny pozitivní kroky stěžovatele tak podle něj nebylo možnost uzavřít, že by se polepšil (napravil) natolik, že by nehrozilo, že by se vytýkaného jednání znovu nedopustil. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po obsáhlé rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že má za to, že veškerá snaha, kterou ve věznici vyvíjí, je ve vztahu k naplnění podmínek podmíněného propuštění bez efektu. Poukazuje na kladné hodnocení věznice s tím, že žádné lepší hodnocení soudu objektivně nabídnout nelze. Soudy podle něj splnění podmínky nápravy zužují na jeho doznání a přijetí zodpovědnosti za trestnou činnost, za niž byl odsouzen. K tomu poukazuje zejména na nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 2204/17 (N 24/92 SbNU 258; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle kterého odsouzený nemůže být v řízení o podmíněném propuštění nucen k doznání k trestnému činu. Zdůrazňuje, že byť respektuje pravomocný odsuzující rozsudek, tak že i nadále trestnou činnost popírá. Za svévolnou považuje úvahu obecných soudů dovozující nedostatek jeho nápravy z toho, že brojil proti rozsudku odvolacího soudu v civilním sporu o určení v