II.ÚS 1525/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1525/25 ze dne 18. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. F. M. G., zastoupeného JUDr. Františkem Divíškem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. března 2025 č. j. 25 Co 58/2025-672 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. ledna 2025 č. j. 0 Nc 1910/2024-521, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, O. Š. a nezletilého R. M. G., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným usnesením (v řízení o péči a výživu nezletilého dítěte před a po rozvodu manželství rodičů o úpravu styku a o předběžném opatření) nařídil předběžné opatření, kterým stěžovateli jako otci (dále též jen "otec") nezletilého - druhého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") uložil povinnost strpět péči první vedlejší účastnice - matky (dále jen "matka") [výrok I.] a současně zamítl matčin návrh na nařízení předběžného opatření v části, v níž by byl otci zakázán styk s nezletilým a dále mu bylo zakázáno s nezletilým vycestovat a uloženo otci předat k rukám právního zástupce matky občanský průkaz nezletilého, kartičku pojišťovny a studentskou kartu ISIC do tří dnů od doručení usnesení [výrok II.]. 3. Proti výroku I. usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným usnesením usnesení okresního soudu v odvoláním dotčeném výroku I. potvrdil. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů, na základě kterých byl nezletilý předběžným opatřením svěřen do péče matky. Namítá, že obecné soudy při svém rozhodování nevzaly v úvahu přání nezletilého. Stěžovatel poukazuje na to, že navrhoval provést důkaz zvukovým záznamem, krajský soud však uvedený důkaz neprovedl, aniž by odůvodnil, proč se tímto důkazem nezabýval. 5. Stěžovatel namítá, že před vydáním předběžného opatření nebylo relevantně a jednoznačně zjištěno přání nezletilého, a to adekvátním způsobem s přihlédnutím k prokázané poruše autistického spektra nezletilého, a poté náležitě vyhodnoceno. Nebylo tak respektováno dříve vyjádřené přání nezletilého být ve střídavé péči obou rodičů. Krajský soud při svém rozhodování vycházel ze záznamu o pohovoru s nezletilým ze dne 9. 1. 2025 a považoval jej za stěžejní důkaz (krajský soud ve svém rozhodnutí odkazuje zejména na pasáže z pohovoru z ledna 2025 s nezletilým a na pasáže rozhodnutí okresního soudu). Obecné soudy tak nevycházely z aktuálního přání dítěte, resp. nezjišťovaly je. V důsledku toho byl nezletilý odňat z péče svého otce, čímž byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. 6. Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud při rozhodování o svěření nezletilého do péče matky vyslovil přání, že si přeje studovat v České republice ještě jeden rok a teprve pak se vrátit do Anglie. Krajský soud však opomněl, že toto přání nezletilého zůstat prozatím v České republice nevypovídá nic o tom, zda chce být nezletilý v péči jednoho z rodičů a kterého, případně ve střídavé či společné péči rodičů. Přáním nezletilého zůstat prozatím v České republice proto nelze odůvodnit rozhodnutí o péči matky, neboť přání být v péči matky nezletilý nikdy nevyslovil. Navíc za situace, kdy stěžovatel opakovaně potvrdil, že na základě přání nezletilého setrvá v České republice. 7. Stěžovatel shrnuje, že krajský soud napadeným usnesením rozhodl bez jednoznačně vysloveného přání nezletilého být v péči matky. Krajský soud při svém rozhodování nezohlednil četná tvrzení ani důkazy, které svědčily ve prospěch péče stěžovatele i matky ve shodném rozsahu. Stěžovatel současně poukazuje na pohovory s nezletilým, které proběhly v předchozích obdobích, ze kterých jednoznačně vyplynulo konstantní přání nezletilého být s každým z rodičů stejně, tedy nebýt pouze v péči matky. Toto přání nezletilého krajský soud při svém rozhodování nezohlednil a v odůvodnění svého rozhodnutí se s ním nevypořádal. Naopak rozhodl v rozporu s přáním nezletilého. Stěžovateli tak byla odňata možnost být s nezletilým a pečovat o něj. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních. Zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Na druhou stranu však předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. 11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu. Důvodnost prozatímní úpravy poměrů, která výrazně závisí na znalosti konkrétních (specifických) skutkových okolností daného případu, přísluší k posouzení obecných soudů, protože tyto jsou dané věci z povahy své role nejblíže [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16]. Ústavnímu soudu proto z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů ohledně důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze k ověření, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně, zda nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297), body 13 a 14, a další judikatura tam uvedená; obdobně nález ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400), body 22 a 23, či nález ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3524/19 (N 215/97 SbNU 293), bod 13; ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)]. 12. Předmětem ústavního přezkumu předběžných opatření může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69, č. 48/2010 Sb.)]. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že nároky aplikované vůči procesním zárukám poskytovaným účastníkům v řízeních týkajících se věci samé se v řízení o předběžných opatřeních zcela neuplatní, když při rozhodování o předběžném opatření jde tolik