II.ÚS 1530/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1530/24 ze dne 19. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudkyně Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky K. N., zastoupené opatrovnicí J. N., právně zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 606/2023-367 ze dne 29. února 2024, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a 1) Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 a 2) obchodní korporace Generali Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení základního práva na soudní ochranu podle č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a tvrzeného porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu v Příbrami sp. zn. 9 C 80/95 ze dne 20. 2. 1997 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 23 Co 377/97 ze dne 11. 12. 1997 byla právní předchůdkyně vedlejšího účastníka 1 (Nemocnice s poliklinikou Příbram) uznána odpovědnou za protiprávní jednání, kterým bylo stěžovatelce při jejím porodu způsobeno závažné poškození zdraví (trvalé závažné poškození mozku s porušením psychického a motorického vývoje). 3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") č. j. 4 C 16/2017-227 ze dne 2. 10. 2019 byla vedlejšímu účastníkovi 1 uložena povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů za péči za období od ledna do června 2016 ve výši 5 362,20 Kč s příslušenstvím a za období od dubna do června 2017 ve výši 2 682,60 Kč s příslušenstvím a ve zbývajících částkách ve výši 84 635,60 Kč a 45 916,80 Kč byla žaloba zamítnuta. Obvodní soud dospěl k závěru, že péče, kterou stěžovatelce poskytují rodinní příslušníci, přesahuje běžnou péči v rámci rodiny. Zároveň konstatoval, že po stěžovatelce nelze spravedlivě požadovat, aby každý jednotlivý úkon specifikovala a konkrétně prokázala. Proto zohlednil jiná soudní rozhodnutí ve věci nároků stěžovatelky za jiná období a rozsah pomoci stanovil na 10 hodin denně. Dále uvedl, že maximální výše úhrady za služby prováděné profesionály podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění účinném v roce 2015, činí 130 Kč za hodinu, a s ohledem na úvahu o nutnosti odvádět z této částky zákonné odvody stanovil ve stěžovatelčině případě výši úhrady částkou 110 Kč za hodinu. Od vypočtené částky odečetl vyplacený příspěvek na péči a plnění poskytnutá v mezidobí vedlejší účastnicí 2. 4. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 46/2020-242 ze dne 6. 5. 2020 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen, včetně správnosti úvahy soudu o nutnosti zohlednění zákonných odvodů z částky stanovené podle vyhlášky č. 505/2006 Sb. 5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2576/2020-257 ze dne 27. 4. 2021 postoupeno velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, a to za účelem sjednocení judikatury s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/19 ze dne 27. 4. 2020 (N 74/99 SbNU 406) týkající se otázky kritérií volné úvahy soudu stanovící výši náhrady nákladů na péči o nesoběstačného poškozeného rodinným příslušníkem či jinou blízkou osobu. Nejvyšší soud poté v rozsudku č. j. 31 Cdo 1904/2021-263 ze dne 10. 11. 2021 uvedl, že úvaha soudu ve smyslu § 136 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") o kompenzaci za péči poskytovanou blízkou osobou odvíjející se od úplaty, již by konkrétní poškozená osoba musela zaplatit za zajištění potřebné péče profesionální pečovatelské službě, by měla být podložena alespoň rámcovým zjištěním úkonů ve smyslu výčtu ve vyhlášce č. 505/2006 Sb., které si nad rámec běžné rodinné solidarity žádá péče o konkrétního poškozeného, jejich časové náročnosti a ceny, kterou by si za jejich provedení v daném místě a čase účtovala pečovatelská služba. Podle Nejvyššího soudu přitom lze vyjít z předpokládaného přibližného rozsahu eventuální smlouvy mezi poškozenou a poskytovatelem služby ve smyslu § 75 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a na ni navazujícího vyúčtování. Jako jedny z příhodných vodítek označil Nejvyšší soud ceníky služeb, jimiž pečovatelské služby deklarují svou nabídku a stanoví výši úplaty požadovanou za jednotlivé úkony. Volná úvaha soudu pak dává i prostor pro zohlednění případných dalších specifik poskytované péče, jejichž opomenutí by mohlo činit přiznanou sumu neadekvátní. Nejvyšší soud uzavřel, že úvaha obvodního a městského soudu nemohla ve světle uvedených závěrů obstát jako dostatečně přesná a správná, jelikož ji založily výlučně na stanovení přibližného časového intervalu, během něhož je stěžovatelka v péči své rodiny. 6. Obvodní soud následně rozhodl rozsudkem č. j. 4 C 16/2017-314 ze dne 25. 5. 2022 a žalobu opětovně zamítl. Dokazování doplnil o ceníky pečovatelských služeb v okolí bydliště stěžovatelky, zjistil, že průměrná cena úkonů činí 95 Kč a po srovnání s věcí řešenou výše citovaným nálezem sp. zn. II. ÚS 664/19 stanovil hodnotu úkonu ve výši 100 Kč za hodinu. Při určení časové náročnosti vycházel z tvrzení stěžovatelky, přihlédl k přechozím soudním rozhodnutím za předešlá období s odůvodněním, že časová náročnost se zásadně nezměnila, a uzavřel, že se jedná o péči v rozsahu 10 hodin denně. 7. Městský soud svým rozsudkem č. j. 11 Co 268/2022-350 ze dne 14. 12. 2022 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Uvedl, že pravomocnými rozhodnutími městského soudu byl stěžovatelce za jiná období přiznán stejný rozsah péče (10 hodin) s hodinovou sazbou 120 Kč (za období od července do prosince 2016), 110 Kč (za období od ledna do března 2017 a od ledna 2018 do března 2019) a 130 Kč (za období od ledna do června 2019). Zároveň s ohledem na stěžovatelčin setrvalý stav v rozhodném období změnil výši hodinové sazby na 110 Kč, což však nemělo vliv na správnost zamítavého výroku. 8. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. II. Argumentace stěžovatelky 9. Stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces tím, že se Nejvyšší soud podle jejího tvrzení nevyjádřil k jí předestřené právní otázce. 10. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že obecné soudy nedovozovaly nárok na nižší částku hodinové sazby za péči ze skutečnosti, že stěžovatelka trpí postižením již od narození. Z textu odůvodnění rozsudku obvodního soudu je podle stěžovatelky zřejmé, že s ohledem na své postižení od narození nemá nárok na stejné odškodnění jako poškozená, které byla způsobena újma až ve středním věku. Stěžovatelka poukazuje na rozsudek městského soudu č. j. 20 Co 206/2021-156 ze dne 22. 7. 2021, ve kterém tento soud konstatoval, že péče o stěžovatelku je nepochybně náročnější než v případě řešeném nálezem sp. zn. II. ÚS 664/19, a přiznal jí částku 130 Kč za hodinu poskytované péče. 11. Stěžovatelka upozorňuje na závěr Ústavního soudu obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013 (N 14/68 SbNU 201), dle něhož je vhodné při úvaze o výši nároku využít k ocenění hodnoty ošetřovatelské péče o příbuzného úpravu odměny přiznávanou pracovníkům poskytujícím pečovatelskou službu podle příslušné vyhlášky provádějící zákon o sociálních službách. Tvrdí, že Nejvyšší soud se ve svém výše citovaném rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1904/2021 postavil proti těmto závěrům, jestliže za vodítko ke stanovení výše náhrady určil úplatu účtovanou pečovatelskými službami. Upozorňuje, že tato úplata není skutečnou hodnotou odměny pracovníků pečovatelských služeb, neboť ta nijak nesouvisí s výší příspěvku, jenž platí jejich klienti. V nálezu sp. zn. II. ÚS 664/19 akcentoval Ústavní soud při určení výše nároku princip plného odškodnění, kdežto citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu je odškodnění limitováno výší příspěvku účtovaného klientům pečovatelských služeb. 12. Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy měly nejprve zjistit, zda jsou pečovatelské služby schopny péči o ni zajistit, v jakém časovém intervalu a za jakou úplatu, a následně měly dospět k závěru o rozsahu jejího nároku. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1024/2023-1215 ze dne 20. 3. 2024 stěžovatelka zdůrazňuje, že soud má při úvaze o výši náhrady vyjít z předpokládaného obsahu smlouvy mezi poškozeným a poskytovatelem pečovatelské služby. Stěžovatelka tvrdí, že žádná z pečovatelských služeb neposkytuje péči v celodenním rozsahu, v jakém ji vyžaduje stěžovatelka,