II.ÚS 1531/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1531/24 ze dne 10. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Skočovského, zastoupeného JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. března 2024 č. j. 6 As 213/2023-21 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2023 č. j. 17 A 96/2022-70, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Magistrátu hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že stěžovatel byl od roku 1981 nájemcem bytové jednotky č. X1, vymezené v budově č. p. X2, X3, stojící na pozemcích p. č. X4 a X5 v k. ú. K., obec P. (dále jen "byt"). Úřad městské části Prahy 14 (dále též "správní orgán I. stupně") rozhodnutím ze dne 27. 7. 2022 č. j. UMCP14/22/29813/OSAP/RUZ zrušil údaj o místu trvalého pobytu stěžovatele na adrese bytu. Podle jeho názoru byly splněny všechny tři podmínky pro zrušení trvalého pobytu, které stanoví § 12 odst. 1 písm. c) a § 12 odst. 2 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů. Správní orgán I. stupně měl především za prokázané, že nájemní vztah stěžovatele k bytu zanikl již ke konci února 2014, a to výpovědí z nájmu ze dne 1. 11. 2013, dále že zaniklo užívací právo stěžovatele k bytu, neboť mu bylo zajištěno přístřeší, a že stěžovatel byt neužívá od 5. února 2022, kdy došlo k vyklizení bytu. 3. O odvolání stěžovatele rozhodl vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 14. 10. 2022 č. j. MHMP 1851405/2022 tak, že jej zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. 4. O žalobě stěžovatele proti tomuto rozhodnutí rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl (výrok I), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Vyšel z předchozích pravomocných rozhodnutí v této věci a uzavřel, že zaniklo užívací právo stěžovatele k bytu. Městský soud se plně ztotožnil se závěry správních orgánů v tom, že byly splněny všechny podmínky pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu stěžovatele na adrese bytu. 5. Ke kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že se kasační stížnost zamítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Shledal, že městský soud se zabýval důkazními návrhy a dostatečně odůvodnil, proč jim nevyhověl. Nelze přisvědčit stěžovateli ani v tom, že by městský soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované; součástí správního spisu jsou listiny potřebné pro posouzení všech právně významných skutečností. V řízení o žalobě nevyvstal žádný důvod, který by vyžadoval opakovat důkazy provedené ve správním řízení nebo doplnit dokazování. Bylo prokázáno, že nejpozději v roce 2021 zaniklo tzv. právo bydlení, které svědčilo stěžovateli po zániku nájmu bytu. Na tento závěr nemůže mít žádný vliv, pokud snad následně došlo ke změně spočívající v tom, že pro stěžovatele nebylo zajištěno přístřeší. Tato změna mohla zmařit provedení exekuce vyklizením bytu, nemohla ovšem obnovit tzv. právo bydlení, tedy užívací právo k bytu. Právě existence tohoto práva je jediným relevantním hlediskem pro posouzení právní podmínky zrušení údaje o místu trvalého pobytu. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel zejména namítá, že správní soudy sice zjistily, že v průběhu správního řízení došlo k porušení zásady legality, přesto nevyužily soudní pravomoci k tomu, aby dokazováním upřesnily, jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgány ve svém rozhodnutí vycházely. Stejně tak nevyužily možnost, aby dalšími důkazy, provedenými a hodnocenými nad tento rámec, zjistily nový skutkový stav jako podklad pro rozhodování soudu v rámci plné jurisdikce. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 10. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal. 11. Ústavní soud konstatuje, že podrobné právní závěry Nejvyššího správního soudu jsou obsáhle a důkladně odůvodněny, a to i s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu, pročež nelze tyto právní závěry označit za neústavní. Nejvyšší správní soud srozumitelně a logicky vyložil, proč je argumentace stěžovatele nedůvodná, když bylo jednoznačně prokázáno, že nejpozději v roce 2021 zaniklo stěžovateli tzv. právo bydlení, které mu svědčilo po zániku nájmu bytu, a že právě (ne)existence tohoto práva je jediným relevantním hlediskem pro posouzení právní podmínky zrušení údaje o místu trvalého pobytu. 12. Ústavní soud konstatuje, že právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že Nejvyšší správní soud (a předtím městský soud) se řádně vypořádal se všemi v tomto směru (v průběhu řízení) vznesenými námitkami stěžovatele. Ústavní soud zdůrazňuje, že správní soudy nemusí nutně vypořádávat každý dílčí argument uvedený v žalobě či kasační stížnosti, nýbrž obsah a smysl žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014 č. j. 7 As 126/2013-19). Tato praxe byla aprobována i Ústavním soudem, který uvedl že, "není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vla