II.ÚS 1533/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1533/24 ze dne 24. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Svobody, zastoupeného Mgr. Radkou Prokopcovou, advokátkou se sídlem Bezděkovská 53, Strakonice, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 28. března 2024 č. j. 1 As 162/2023-27, a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. července 2023 č. j. 57 A 3/2023-69, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a argumentace v ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a zkrácení na právu vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Před Ústavní soud se dostal případ s rozsáhlou procesní historií. Stěžovatel se v nynější linii řízení neúspěšně domáhal obnovy správního řízení ve věci žádosti o dodatečné povolení změn stavby. Správní orgány mu však nevyhověly a žádost o obnovu zamítly, proto se obrátil na správní soudy. 3. Původní řízení o dodatečném povolení změn stavby mělo z pohledu stěžovatele za cíl legalizovat černou stavbu a vyhnout se tak jejímu odstranění. Toto řízení bylo pravomocně ukončeno rozhodnutími krajského úřadu jako odvolacího správního orgánu ze dne 5. 6. 2019, č. j. KUJCK 58602/2019 a dne 18. 11. 2019, č. j. KUJCK 126464/2019. Krajský úřad jimi řízení zastavil pro nepřípustnost, jelikož ve věci již bylo pravomocně rozhodnuto - bylo totiž vydáno rozhodnutí o odstranění změn stavby postavených v rozporu se stavebním povolením. 4. V řízení o žádosti o obnovu řízení předložil stěžovatel jako důkaz usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 20. 9. 2021, č. j. 6 EXE 1613/2021 - 110 (dále "usnesení exekučního soudu"), kterým soud zastavil exekuci na odstranění stavby, neboť prekludovalo právo nařídit exekuci podle § 108 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Z tohoto důkazu podle stěžovatele vyplývají nové skutečnosti o materiální nevykonatelnosti rozhodnutí o odstranění stavby a o podjatosti úředních osob v řízení o odstranění stavby. 5. Proti napadenému rozhodnutí žalobce brojil žalobou, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Krajský soud uvedl, že usnesení exekučního soudu nelze považovat za skutečnost, která by existovala v době původního řízení o změně staveb, odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu o podmínkách obnovy řízení podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Navíc důvodem zastavení exekuce nebyla materiální nevykonatelnost rozhodnutí o odstranění stavby, jak stěžovatel tvrdil, a ani z ničeho neplyne, že ve věci rozhodovaly podjaté úřední osoby. I pokud by usnesení exekučního soudu bylo důkazem o podjatosti úředních osob, nejednalo by se o novou dříve neznámou skutečnost, ani o skutečnost, která by automaticky způsobila nezákonnost vydaného rozhodnutí. 6. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost stěžovatele zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Usnesení exekučního soudu, kterým byla zastavena exekuce rozhodnutí o odstranění stavby z důvodu prekluze, nelze v řízení o obnovu považovat za skutečnost, která by existovala v době původního řízení, a není proto důvodem pro povolení obnovy řízení o dodatečné povolení změn stavby. Neprovedení důkazu projektové dokumentace v řízení před krajským soudem představovalo opomenutí, podle Nejvyššího správního soudu však námitky stěžovatele vybočovaly z předmětu řízení, proto by provedení důkazu na věci nemohlo nic změnit. 7. Stěžovatel vznesl ve své ústavní stížnosti argumentaci, kterou lze stručně shrnout tak, že se soudy nevypořádaly s veškerou argumentací stěžovatele. Nejvyšší správní soud uznal procesní pochybení krajského soudu, přesto nepřistoupil ke kasaci rozhodnutí. Stěžovatel se přitom snažil doložit své tvrzení o materiální nevykonatelnosti rozhodnutí o odstranění stavby. Nejvyšší soud se nevypořádal s tím, že prekluzí rozhodnutí o odstranění změn stavby z roku 2014 došlo ke změně jeho vlastností a nevykonatelnosti, tedy k fakticky stejným následkům, jako by bylo zrušeno, tedy je zde dán důvod pro obnovu řízení dle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu. V konečném důsledku je tak rozhodnutí o odstranění stavby neproporcionální k právům stěžovatele a soudy i stát (správní orgány) nepřípustně zasáhly do práva stěžovatele vlastnit majetek. II. Posouzení Ústavním soudem 8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Kvalifikovanou vadou, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, je taková vada, která má za následek porušení ústavnosti, které spočívá zejména v porušení ústavně zaručených práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3425/16 ze dne 23. 8. 2017 a sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 10. 6. 2010). Kvalifikovanou vadou tak může být zejména nezohlednění některého ústavně zaručeného práva, či dopuštění se neakceptovatelné "libovůle" při zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016). Kvalifikovanou vadu může založit také skutečnost, že soudy dostatečně nerozvedly své závěry, musí však dosahovat intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2054/22 ze dne 29. 8. 2023). 10. Stěžovatel namítá nedostatek odůvodnění rozhodnutí a opomenutí vypořádat některé námitky. K tomu je třeba poznamenat, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006). Požaduje se tedy přiměřeně dostatečná míra odůvodnění. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, Ústavní soud přitom akceptuje i odpovědi implicitní. Ve světle výše uvedeného Ústavní soud námitce neústavnosti odůvodnění nepřisvědčil. Napadená rozhodnutí totiž v konfrontaci s dílčími argumenty konkrétních námitek stěžovatele co do náležitého obsahu odůvodnění obstojí. 11. Relativně samostatnou otázku představuje namítané opomenutí důkazu. Nejvyšší správní soud deklaroval, že toto opomenutí se stalo a ze strany krajského soudu představuje procesní pochybení - toto pochybení však ani podle Ústavního soudu nemělo vliv na zákonnost. Rozhodnutí správních orgánů i rozhodnutí krajských soudů nejsou ze strany Nejvyššího správního soudu rušena, pokud by pochybení soudu nemělo vliv na procesní postavení (úspěch) stěžovatele. 12. V daném případě bylo klíčové, že projektová dokumentace nemohla zpochybnit (právní) závěry krajského soudu a správních orgánů o nesprávném pochopení institutu obnovy řízení podle správního řádu ze strany stěžovatele. 13. Městský úřad Vimperk rozhodnutím ze dne 24. 9. 2014 nařídil stěžovateli od