II.ÚS 1537/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1537/22 ze dne 23. 8. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti I. K., zastoupeného Borisem Vágnerem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1936/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1300/2021-11757 ze dne 15. 3. 2022, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 36/2020-11578 ze dne 1. 6. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 28 T 16/2013-11258 ze dne 15. 10. 2019, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), spáchaným ve spolupachatelství, a dále zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, rovněž spáchaným ve spolupachatelství a ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Způsob spáchání a další okolnosti těchto trestných činů jsou popsány ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Za zmíněnou sbíhající se trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a dvou měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině spoluobviněného T. P. Odvolání stěžovatele i státního zástupce proti rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodná zamítl. Následné dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že jeho jednání popsané v rozsudku krajského soudu pro období let 1998 - 2001, kvalifikované jako tzv. "čištění" lihu, není trestným činem, protože daňová povinnost vůbec nevznikla s ohledem na institut osvobození od daně pro líh syntetický technický podle § 29 odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 31. 3. 2000. Soudu prvního stupně pak stěžovatel vytkl, že jím uváděný popis skutkového stavu je nepřezkoumatelný, zčásti nesrozumitelný a zčásti chybí. Nesrozumitelnost výroku o vině je dle něj způsobena dílem nesprávným užitím specifické odborné terminologie, dílem absencí znalostí konkrétních technologických postupů při nakládání s lihem a jejich důsledků právě v daňové oblasti. Dle názoru stěžovatele není zcela zřejmé, pro jaké konkrétní jednání byl odsouzen a jaký děj nalézací soud vlastně popisuje. Stěžovatel má dále za to, že skutková zjištění soudů jsou přinejmenším z části v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, obecně známými skutečnostmi i obsahem závazné právní úpravy. Dle svých slov byl odsouzen pro pokračující trestnou činnost za období od roku 1998 do roku 2013, aniž bylo dostatečným způsobem zjištěno, zda vůbec došlo (alespoň zčásti) k této trestné činnosti, resp. zda vskutku byl jejím pachatelem ve všech uvedených případech. V tomto směru stěžovatel namítl, že v rozhodnutí krajského soudu prakticky absentují relevantní zjištění, resp. odpovídající vyhodnocení otázky existence jeho subjektivní stránky. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti zevrubně rozvedl. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti předestřel tytéž výhrady, s nimiž se již trestní soudy patřičným způsobem vypořádaly. Ústavní soud v té spojitosti pokládá v prvé řadě za nutné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění nebo přehodnocení skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Hodnocení veškerých okolností spáchání trestných činů stěžovatelem proto bylo a zůstává výsadou trestních soudů. Případný zásah Ústavního soudu se omezuje pouze na vážné excesy v tomto hodnocení, popřípadě na jiný ústavně významný nedostatek, jež ovšem Ústavní soud v souzené věci neshledal. Ústavní soud se neztotožňuje s námitkami stěžovatele stran nesrozumitelnosti, resp. nepřezkoumatelnosti výroku o jeho vině v rozsudku krajského soudu. Ačkoli se zvolená konstrukce skutkové věty nejeví po formulační stránce nejzdařilejší, vyskytují se v ní toliko dílčí nepřesnosti, popřípadě duplicitní vyjádření některých rozhodných skutečností. Tyto nedostatky ovšem nejsou takového charakteru, aby měly vliv na celkovou srozumitelnost popisu skutku či zapojení stěžovatele do organizované zločinecké skupiny. Z obsahu skutkové věty zřetelně plyne, jakou roli v dané organizované zločinecké skupině stěžovatel hrál (osobně se v období let 1998 až 2001 podílel na tzv. čištění lihu, utajovaném a nelegálním, následně v období let 2004 až 2013 bděl nad uskladněním tisíců litrů mimobilančního lihu). Postavení stěžovatele v organizované zločinecké skupině bylo specifikováno dostatečně podrobně. Krajský soud zde uvedl, že stěžovatel byl prostředníkem k faktické realizaci příkazů obviněného R. B. spočívajících ve správě a hlídání shora vzpomenutých prostor a v přebírání a dohledu nad uskladněním naváženého mimobilančního lihu (str. 3 rozsudku soudu prvního stupně). Obdobně pak byly ve skutkové větě výroku o vině vymezeny i funkce a činnosti dalších obviněných, míra jejich zapojení, jakož i způsob, jakým byly v organizaci skupiny rozděleny úkoly mezi jednotlivé její členy. Shora nastíněné dílčí nedostatky tedy nejsou způsobilé přivodit kasační zásah Ústavního soudu. Výhradu, že daňová povinnost vůbec nevznikla s ohledem na institut osvobození od daně pro líh syntetický technický podle § 29 odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 31. 3. 2000 (dále též "zákon o spotřebních daních"), Nejvyšší soud vypořádal ústavně konformním způsobem. Poukázal na to, že jakkoli lze stěžovateli přiznat částečnou důvodnost jeho námitek v tom, že pro období let 1998 až 2001 je rozsudek nalézacího soudu nepřesný v tom, že používá termínů, které se součástí právního řádu staly až v následujícím období, neznamená to, že daňová povinnost v předmětném období neexistovala. Zákon o spotřebních daních totiž ve svém ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) pamatoval na možné zneužití institutu osvobození od daně a vznik daňové povinnosti navázal u vybraných výrobků osvobozených od daně podle § 8 odst. 1 písm. b), § 23 a § 29, tedy i u technického syntetického lihu, na den vyskladnění nebo den použití pro jiné účely než tam stanovené. Podstata odsouzení stěžovatele a řady dalších obviněných členů organizované zločinecké skupiny tedy spočívala v tom, že s technickým syntetickým lihem nakládali za zcela jiným účelem, než ke kterému měl tento druh lihu správně sloužit, aniž však odvedli spotřební daň (viz zejména bod 49 ve spojení s bodem 28 usnesení Nejvyššího soudu). Vývod dovolacího soudu (potažmo soudů nižších stupňů), že pachatelé hodlali využít technického syntetického lihu, který sice byl jako takový alespoň zpočátku páchání trestné činnosti od spotřební daně osvobozen, pro účely potravinářské produkce (konkrétně výrobu lihovin), tedy činnost, jež spotřební daní již podléhala, nachází svůj odraz v provedeném dokazování. V jeho rámci někteří členové organizované zločinecké skupiny o takovém záměru použít uvedený líh (po jeho zpracování) pro výrobu lihovin vypověděli, když trestnou činnost doznali (srov. např. body 12 a 17 napadeného rozsudku krajského soudu). Ačkoli je nepochybné, že krajský soud měl protiprávnost jednání ve skutkové větě výroku o vině formulovat takovým způsobem, aby byly zřejmé důvody této nezákonnosti ve vztahu k relevantní právní úpravě, nejde o vadu, která by způsobila protiústavnost odsuzujícího rozsudku. Ostatně stěžovatel, krom obecné (a nepřiléhavé) poznámky o kusém vypořádání se s daným okruhem námitek Nejvyšším soudem, k dopad